Kyjevský městský balet založil v roce 2014 se svou ženou Ekaterinou Ivan Kozlov, bývalý sólista baletu Mariinského divadla v Petrohradu. Soubor má na repertoáru přes dvacet titulů, např. Labutí jezero, Louskáčka, Giselle, Romea a Julii. Na úspěšných turné procestoval většinu Evropy i Asie. Válka na Ukrajině zastihla baletní soubor v Paříži. Starostka francouzské metropole Anne Hidalgová nabídla začátkem března umělcům z Ukrajiny časově neomezený pobyt. Posléze došlo ke spolupráci Moravského divadla v Olomouci s Kyjevským městským baletem. Na začátku byla iniciativa Nadačního fondu pro taneční kariéru, který pomáhá profesionálním tanečníkům zvládnout životní a profesní změnu po ukončení aktivní kariéry. V návaznosti na aktuální situaci na Ukrajině se tato podpora rozšířila i na umělce ve válce. Za podpory města a dalších organizací vznikl benefiční večer na podporu ukrajinských umělců. Program galavečera nabídl vystoupení Kyjevského městského baletu, jehož tanečníci našli v Moravském divadle pomoc a pracovní azyl. Na jevišti Moravského divadla se na galavečeru představil také domácí soubor a hosté z Národního divadla Brno, Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě a Divadla J. K. Tyla v Plzni.
Také naše divadlo nabídlo pomoc Kyjevskému městskému baletu a to formou účinkování v plnohodnotném celovečerním představení s deseti reprízami.
Supervizí nad celým projektem byl pověřen choreograf Martin Tomsa, který o chystané baletní inscenaci řekl: „Příběh tanečnice Karolíny se odehrává před diváky v reálném čase, tady a teď na prknech, která znamenají svět. Karolína miluje svoji práci profesionální tanečnice, která je jí koníčkem. Každodenním tréninkem a zkoušením se na baletním sále připravuje vystoupit a tančit na jevišti. Představení je pro ni krásnou odměnou za její lásku k umění Therpsichoré, bohyně tance. Musí se však stejně jako všichni profesionální tanečníci a tanečnice, s každou novou premiérou naučit nové choreografie pokaždé v jiném tanečním stylu, žánru, technice.
Karolína přichází do divadla a připravuje se na své další představení složené ze tří částí řízených třemi choreografy a vytvořené ve třech odlišných tanečních stylech.
V první části, kterou je baletní fantazie Šachy, jsem Karolínu obsadil do role Bílé královny. Na moderní hudbu skladatele Patryka Listewnika se na jevišti pomocí neoklasické taneční techniky rozehrává šachová partie a příběhy jednotlivých šachových figur.
Následující choreografie Patryka Zamojského s názvem Identities je prezentace moderních tanečních technik cunningham, release, improvisation a fusion, Vypráví příběh dívky, která objevuje svou identitu ve světě, kde musí být všichni stejní. Všichni a vše je řízeno úřady. Karolíně je svěřena mimo jiné taneční vstupy také role úřednice. Morální síla jedné dívky ovlivní myšlení jednoho chlapce a postupně nachází svoji identitu ve společnosti všichni a úřady to musí respektovat. Karolína si tento vjem a prožitek nese s sebou i mimo jeviště, uvědomuje si, že je také součástí skupiny lidí, celku. Ale zůstává sama sebou, chce být osobnost.
Scéna se mění, Karolína se odchází převleknout do dalšího kostýmu, bude totiž tančit jako host v produkci Kyjevského městského baletního souboru, který se divákům předvede klasickou taneční technikou v choreografii nazvané Chopiniana. Les Sylphides neboli Chopiniana je krátký, nenarativní balet. Původní choreografii má na svědomí rusko-americký choreograf Michel Fokine (1880–1942), který si jako hudbu vybral klavírní skladby Frédérica Chopina. Ty řídil Alexander Glazunov (1865–1936). První verze baletu, v níž Alexander Glazunov použil čtyři Chopinovy skladby, se jmenovala Chopiniana Opus 46, jenž byl poprvé uveden v roce 1893 pod hudebním vedením ruského skladatele Rimského-Korsakova (1844–1908). Pro produkci byly vybrány skladby Polonéza, Nokturno, Mazurka a Tarantella. Choreograf Fokine Glazunova přesvědčil, aby přidal valčík navíc, protože chtěl vytvořit alespoň jeden tanec na špičkách a v dlouhých sukních období Taglioni. Poprvé byla Chopiniana uvedena na charitativním galavečeru v Mariinském divadle v Petrohradě v prosinci 1906.
Představení končí a Karolína prožívá svůj splněný sen, kterým je tančit a být za to odměněna tím nejhezčím způsobem – ovacemi a potleskem diváků.
Jsem rád, že v době pro ukrajinský lid velmi těžké mohu pomoci hrstce těch, kteří se nedobrovolně ocitli mimo svůj domov a rádi by měli možnost uplatnit se ve své profesi. Našli jsme společně s vedením divadla cestu jak!“
Martin Tomsa