Jde o nebývale ucelenou výstavu faksimilií knih z období vlády Lucemburků a dokonalých replik čtyř korun Otce vlasti i s bonusem, jímž je pátá koruna, svatoštěpánská, kterou byl v roce 1387 korunován Zikmund Lucemburský. Silný dojem navíc umocňuje odborný a strhující komentář majitele exponátů Oldřicha Beneše.
Středověká krása ve středověkém podzemí
„Když jsem poprvé uviděl prostory, kde budou koruny a faksimilie v Bílovci vystaveny, byl jsem nadšen. No řekněte, kde jinde by vyzněly památky ze středověku lépe než ve středověkém podzemí zámku? Zkrátka, hned od prvního okamžiku jsem se v Bílovci cítil velmi dobře, možná je to i tím, že když jsem sem letos poprvé po delší době přijel, dýchla na mě na zdejším historickém náměstí doslova harmonie. A tu jsem po celou dobu vnímal i z týmu bíloveckého kulturního centra, který připravoval zámecké prostory včetně instalace exponátů. Možná je to i tím, že lidé, kteří mají blízko k historii, mají často blízko i k sobě,“ říká Oldřich Beneš a dodává, že každá komentovaná prohlídka byla i pro něj neskutečným zážitkem.
Sběratelská vášeň
Oldřich Beneš se vrací k okamžiku, kdy na jaře roku 2013 na vlastní oči uviděl faksimilii Bible Václava IV., která ho naprosto uchvátila. Nejen velikostí, na výšku má zhruba 56 centimetrů a na šířku po rozevření 70 centimetrů, ale zejména nádhernými 654 iluminacemi na zhruba dvou a půl tisíci stranách. Okamžitě ho napadlo, že něco tak výjimečného by chtěl mít ve své knihovně. A protože je člověk, který umí sny proměňovat v realitu, brzy si tuto bibli, tedy její faksimilii od nakladatelství Adeva, pořídil. A to byl začátek jeho sběratelské vášně, které – kromě rodiny a práce ve své ostravské advokátní kanceláři – věnuje veškerý svůj čas.
„První popud přišel od učitelů dějepisu, kteří vyučovali na ostravském gymnáziu moje děti. Byli na ně velmi přísní, ale zároveň jim dokázali předat obdivuhodné znalosti, a hlavně v nich vzbudit skutečný zájem o české dějiny. A právě třídní učitel mého syna, historik Marek Zagora, mi Bibli Václava IV. poprvé ukázal, do té doby jsem o její existenci nevěděl,“ podotýká a dodává, že měl při jejím pořízení tak trochu i štěstí, podařilo se mu získat jeden z posledních výtisků. „Originál této bible z konce 14. století dnes uchovává Rakouská národní knihovna ve Vídni. A ta umožnila rakouské společnosti Adeva vytvořit 780 přesných reprodukcí tohoto vzácného exponátu, kdy jednotlivé listy jsou ořezány přesně podle originálu, a dokonce ručně sešity podle původního uspořádání složek rukopisu a co nejvěrněji zachycují barevnost pergamenu, iluminace, zlacení, okraje listů a další jedinečné vlastnosti tohoto rukopisu,“ pokračuje a vzpomíná, jak si už tehdy pomyslel, že by měl bližší seznámení s Václavovou biblí umožnit i dalším milovníkům historie. Několik měsíců promýšlel, jak to udělat. A na podzim roku 2013 už měl v hlavě konkrétní scénář. „Mým plánem bylo vytvořit ucelenou výstavu o vývoji knižní malby ve středověku v období lucemburské vlády a kralování Karla IV. a Václava IV. a doplnit ji také o případné další exponáty,“ vysvětluje.
Dokonalé repliky z rukou mistrů
Těžko říct, jestli šlo o náhodu, nebo zapracoval samotný osud, když při letu na dovolenou v lednu 2014 omylem zasedl místo cestujícím z Turnova. „Byli na mě velmi laskaví, nejen, že jsem se nemusel přemístit, ale když viděli, že studuji historické knihy, upozornili mě na svého známého, který dokáže vytvořit vskutku mistrné repliky královských korun. A v červnu 2014 jsem byl poprvé v Turnově za panem Jiřím Urbanem, výjimečným šperkařem a zlatníkem, a domluvili jsme se na zpracování prvních dvou korun – svatováclavské a římské císařské koruně. V září 2014 na nich začal pracovat, po osmi měsících intenzivní práce byly hotovy. A já mezitím sháněl na evropském trhu další faksimilie vzácných knih a kronik vztahujících se k vystavovanému období.“
Všechno své úsilí Oldřich Beneš směřoval k datu 17. května 2015, kdy Ostrava slavila 653. výročí první písemné zmínky o městě. A při té příležitosti se konala premiéra výstavy, která vzbudila obrovský zájem. „Když v září po několika měsících výstava skončila, říkal jsem si: A co dál? Přece to všechno nezbouráme a neuschováme na neurčito do depozitáře,“ nastiňuje své tehdejší úvahy. A tak se zrodila putovní výstava, kterou mohli zhlédnout návštěvníci v řadě regionů republiky, v posledních týdnech i v Bílovci. A ze šperkařské dílny Jiřího Urbana během té doby vzešly další tři skvosty královských korun Karla IV.
Právník se vztahem k historii
Kde se vzal v renomovaném právníkovi tak silný vztah k historii? „Také jsem nad tím leckdy přemýšlel. Historika jsme sice v rodině neměli, zato řadu vysokoškolsky vzdělaných lidí ano, což bylo v 19. století, a ještě v první polovině 20. století opravdu vzácné. A naše rodinná knihovna obsahovala na dva tisíce knih, ještě dnes si pamatuji, jak voněly a jak opatrně jsem je bral jako malý kluk do rukou. Četl jsem skutečně hodně, zpočátku samozřejmě všechno možné, čím jsem byl ale starší, tím více jsem sahal po historických odborných publikacích,“ vypráví.
Snad nejvíc ho ovlivnila kniha Králové divotvůrci od Marca Blocha. Díky ní si postupně začal uvědomovat rozmanité souvislosti. Stejně jako při studiu knih z období Lucemburků. „Zatímco Velislavova bible zhruba z roku 1350 obsahuje ještě velmi jednoduché, ploché kresby, v Bibli Václava IV., vydané jen o třicet let později, už najdeme ilustrace podobné dnešním. Ten posun ve vývoji kreseb je během několika desetiletí markantní, dokonce už zde najdeme i využití suché jehly a dalších grafických prvků, podobných těm, na které jsme zvyklí v současnosti. A unikátem je Ambraský náčrtník přibližně z roku 1410, jeden z posledních exponátů vzniklých v Praze. Jde o vzácný soubor 56 kreseb malého formátu na 14 dřevěných destičkách zhruba 9 x 9 centimetrů, na kterých jsou znázorněny nejen hlavy Ježíše Krista, Panny Marie, duchovních, šlechticů, ale i zvířat. Jsou uloženy v malé krabičce, se kterou umělci, tehdy spíše asi řemeslníci, chodili po Evropě a nabízeli případným zájemcům, co by jim mohli namalovat. Nebo třeba rukopis Bellifortis, v překladu Silný ve válce, jedna z dalších knih, která vznikala přímo na dvoře Václava IV. Jde o nejvýznamnější a první plně ilustrované středověké pojednání o vojenské a obléhací technice. Jeho autorem je německý lékař a vojenský inženýr Konrad Kyeser, který toto průlomové dílo dokončil kolem roku 1405. Mnoho těch obrázků je do určité míry už technickou kresbou. Vůbec poprvé je zde zobrazen třeba obrněný selský vůz. A také jedna zajímavost z obranné techniky, na kterou se vždycky ptám i návštěvníků výstavy: Víte, které zvíře není korumpovatelné při styku s člověkem? No přece husa. Ta, když v dálce vidí nějaký pohyb, vždycky hlasitě kejhá. Proto byly husy na každém hradě už ve starověku, aby jejich kejhání upozorňovalo na blížícího se nepřítele. A mohl bych mluvit o desítkách dalších zajímavostí, ale na to by tady asi nebylo dost místa. Asi to znáte, otevřete jedny dveře, a za nimi jsou další a další… A já je s pokorou, ale zároveň se zvědavostí a s nadšením otevíral. A otevírám dodneška.“
Inspirující dějiny
Samotného ho překvapuje, že po nelehkém pracovním dni nejenže dokáže číst náročné historické texty, ale navíc ho ještě uklidňují a inspirují. „V poslední době se mě občas lidé na výstavách ptají, jestli mi není líto, že jsem nestudoval místo práv historii. Ale já ji vlastně studoval a pořád studuji. Je dobré mít nějaké řemeslo, takže já vždycky s úsměvem tvrdím, že jsem se vyučil právníkem. Nebylo se čemu divit, tatínek byl také právník a já odmala pobýval s ním, když ho navštěvovali klienti. Sice jsem ničemu nerozuměl, jen jsem poslouchal, až později jsem si řekl, že by vůbec nebylo špatné, kdybych v právnické linii pokračoval. Myslím si, že pro spokojený život je hodně důležité mít více různých aktivit. Den má sice jen čtyřiadvacet hodin, ale naučil jsem se s nimi efektivně hospodařit. Vstávám ve čtyři hodiny ráno a naprosto mi to vyhovuje, den je skutečně o něco delší. A vejde se mi do něj kromě právnické praxe také práce na zahradě, odpolední káva nebo procházka s manželkou a pravidelná večerní chvilka u historické publikace. Takto strávený den mě naplňuje pocitem radosti a štěstí,“ svěřuje se rodák z Valašského Meziříčí, který už téměř čtyřicet let působí v Ostravě. „Ostravu obdivuji po všech stránkách. Je tady obrovská vzdělanost, těžký průmysl sice na jedné straně kumuloval lidi, kteří museli velmi tvrdě pracovat v dolech a v hutích, ale zároveň s nimi se tu vyskytovala velká řada odborníků s technickým i humanitním vzděláním. A řekl bych, že lidé tady jsou sice hodně přímí a – jak se říká – nemají daleko od slova, ale zároveň mi připadají čistší a férovější víc než jinde. Možná právě proto, že tvrdé podmínky, ve kterých žili oni, ale hlavně jejich otcové a dědové, je zocelily nejen fyzicky, ale i lidsky. Ale to už jsem se pustil příliš do filozofování,“ usmívá se Oldřich Beneš a dodává, že v historii by moudrost a poučení měli čerpat všichni, včetně vládních představitelů. „Už Karel IV. přišel velmi rychle na to, že musí dodržovat zákony, nejen boží, ale také světské, protože úkolem každého panovníka je sloužit lidu. Prakticky celý jeho život byl protkán tímto přístupem,“ zamýšlí se muž, který má v sobě kromě jiného zakódováno, že lidé by se měli obdarovávat a dělat si radost. Možná i proto nepočítá dny a vlastně už roky, které věnoval shánění exponátů, přípravě výstavy i jejímu převážení, putování a komentování po celé republice. Vidět ji už mohli návštěvníci v Praze, Plzni, Domažlicích, Opavě, Hlučíně, Hradci nad Moravicí, na zámku v Loučni, ve Valašském Meziříčí a v posledních týdnech i v Bílovci. „Vnímám, že někteří návštěvníci jsou do určité míry překvapeni a hlavně potěšeni, že vidí na vlastní oči něco, co jim nenabídne prakticky žádné muzeum v České republice. A já jsem v těch chvílích moc rád, že se podařilo zmapovat a do zajímavého celku poskládat zhruba sto let vlády našich významných panovníků tak, aby si toto období návštěvník dokázal představit i vizuálně. Velmi mě vždy potěší, když někdo přijde na výstavu jen proto, že má zájem o konkrétní exponáty a ty ostatní ho až tak dalece nezajímají, ale po čase se pod vlivem celkového dojmu vrátí, aby vše ’zažil’ znovu, komplexněji. A pokud si – byť jen několik – návštěvníků odnese z výstavy, kterou jsem sestavil, hrdost a úctu k českým králům Karlu IV. a Václavu IV. i k české historii obecně, stála všechna moje práce za to,“ uzavírá Oldřich Beneš s úsměvem.
