Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Už sedmý měsíc probíhá válka na Ukrajině. Tisíce lidí před válkou uprchlo. Někteří se už zase vrátili zpět do své vlasti. Ale co potřebují jedni i druzí, je pomoc finanční nebo hmotná. Stále chybí spousta základních lidských potřeb na řadě míst přímo na Ukrajině. Mezi námi jsou dobrovolníci, kteří se aktivně zapojili do shánění trvanlivých potravin, hygienických potřeb i dalších věcí. Se mnou ve studiu je Vojta Pomikálek, dobrovolník, který vezl pomoc přímo až na místo bojů. Vojto, vítej.

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Děkuju za pozvání, ahoj.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Vojti, na začátek řekni našim divákům, jak ses k tomu dostal, že si dobrovolníkem, který vozí potřebné věci potřebným lidem přímo na Ukrajinu.

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Začátek je určitě výchova v nějakých skautských hodnotách. Díky tomu jsem se přidal k aktivním zálohám, protože nějaké to vlastenectví v té výchově je taky podmíněno. Jednou se mi ozval kolega z jednotky aktivních záloh, že na bohumínském nádraží potřebují pomoc. Bylo to hnedka v prvních týdnech války, denně tam byly tisíce uprchlíků. Jako členové záloh ve volném čase jsme tam jezdili pomáhat. Každý den, měsíc a půl jsme tam byli. Pomáhali jsme s organizací nakládáním vlaků. Starali jsme se o lidi, když jsme měli čas, hráli jsme si s dětmi, bavili jsme se s nimi. Jakmile Bohumín skončil, uvažoval jsem, co dál, a bylo mi to neustále nějak málo, spojil jsem se pak s lidmi, kteří už jezdí přímo na Ukrajinu a shání věci.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Co konkrétně děláš? Jak ta tvoje pomoc vypadá?

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Konkrétně já obepisuji sponzory jménem naší neziskové organizace Cesta naději života. Komunikuji s lidmi, sháníme právě tu humanitární pomoc a dále jí třídíme, zjišťujeme kde je třeba co, a pak tam s tím vyjíždíme.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Jak jste navázání na tu Ukrajinu ať víte, co zrovna na jaké místo doručit.

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Ze začátku to bylo tak, že od kolegy z neziskové organizace a kolegové z práce psali, co byli z Ukrajiny, psali mu: "hele, jsme na frontě, chybí nám ponožky, chybí nám jídlo, chybí nám šampon", takže on ze začátku to tam nějak posílal. Zjistil, že tam někdo jede, tak to po nich posílal. Pak to začal dělat efektivněji, že už sám naskladňoval věci a jezdil tam s autem přímo za nimi. Takže díky toho máme už síť kontaktů a víme, kde přesně, co je třeba.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Já jsem v úvodu řekla, že ty sám si už na místo bojů přímo pomoc vezl. Jaká ta situace nebo co tam na tebe dýchlo? Jak to tam vypadá? My si to asi vůbec neumíme představit.

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Bylo to hrozné. Válka, jak to vidíte ve filmech válečných, teďka na vlastní kůži jenom s tím, že tam není žádné tlačítko stop, kdy už se na to nemůžete dívat. Musíte jet dál, ať už to jsou zničené domy, neustálé letecké poplachy, dělostřelba apod. Takže my jsme tam dojeli do Charkovské oblasti, kde jsme to českým medikům předali náš materiál. Dali jsme si s nimi kafe, navázali další kontakty, zjistili, co je potřeba, a jeli jsme zpátky domů. Po cestě jsme zažili několik těch leteckých poplachů, což nebylo nic příjemného, ale bohužel je to válka a tady to k tomu patří.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Jak to vnímáš osobně to nebezpečí? Protože určitě ses doma loučil s vírou, že se vrátíš. Ale určitě rodiče mají obavy, že jejich syn, když jede do takového nebezpečí, že se může něco stát.

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Rodiče se určitě báli. Ale naši s tím, když jsem se hlásil do aktivních záloh, počítali, že nějaká válka být může a ví, že když tam zabijí ženy a děti, mě to nenechá sedět v klidu doma a sledovat to, jak nějakou reality show. Jestli jsem se bál? V tu chvíli asi ne, až zpětně. Já s úsměvem říkám, že strach a peníze jsem nikdy neměl, ale člověk, dokud se nedostane do té situace, neví, jak bude reagovat. My jsme měli štěstí, na nás, nikdo nestřílel, co byly letecké poplachy, nešlo to na nás. Takže nevím, jak bych reagoval, ale určitě strach tam nějaký byl, ale byl až úplně vzadu.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Jaké to je při předávání té pomoci? Ty jsi sice už to trošku popsal, ale určitě jste se setkali i s místními lidmi, kteří zůstali, neprchli před válkou a jsou doma.

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Vděk, když vidíme ty slzy v očích, a to málo, co jim dáváme. To, že nemůžeme pomoc všem, bohužel, i za to jsou vděční. Stalo se nám, ž babička nám donesla sklenici mléka za poděkování. Objímali nás, dávali polibky na tvář a podobně. Byli vděční, ale to se nedá ani pomalu popsat slovy, protože to, co člověk tam vidí, ten jejich vděk, to je nepopsatelné.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Máš pocit, že to všechno, co jsi zažil, a určitě to není poprvé, co jsi byl přímo na Ukrajině teď v průběhu války, že tě to nějak do budoucna ovlivní?

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Určitě mě to ovlivní. Doufám, že v pozitivním, že nebudu mít žádnou posttraumatickou poruchu. Ovlivní mě to, to je bez debat. Když jsem byl v Bohumíně, už jsem uvažoval o nějaké psychologické pomoci. Tam ten nápor dennodenní byl šílený. Tím, že na Ukrajinu nevyjíždíme každý týden, ale vždycky, ať je ta pomoc efektivní, nemůžeme tam jet s poloprázdnou dodávkou nebo jenom plným osobním autem. Tam člověk vždycky má prostor na nějakou psychohygienu. Ta je právě taky neskutečně důležitá.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Jak často tedy s autem zajíždíte? A jak velkým autem? Kolik toho najednou u vezete?

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Snažíme se, jak jsem říkal, aby to bylo co nejefektivnější. Takže pravidlem je tak jednou měsíčně. Kolega z organizace nebo my jako organizace jsme tam už byli patnáctkrát a pak jsme to přestali počítat. Vezeme tam tři a půl tuny určitě vždycky. Když je možnost, tak i vozík přívěsný.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Napadá mě otázka, když toho vezete tolik tam, co zpátky? To auto máte vlastně prázdné, nemýlím se?

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Jo, bývá prázdné, když je možnost a potřeba, evokujeme lidi zpátky. Pokud budeme jezdit do oblastí, kde momentálně probíhá ofenziva nebo do nějaké oblasti, kde proběhne průlom, určitě bude zase třeba evakuovat lidi. Takže budeme evakuovat lidi. Dostali jsme jako dárkem například tady hrníčky, které slouží dále k propagaci naší věci. Jinak nevozíme de facto nic zpátky.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Teď mě zrovna zajímá taková věc. Vy sháníte ty věci, které pak převážíte. Je to hygiena, ale jsou to možná trvanlivé potraviny. V tom čase, za jakou dlouhou tu dobu pomáháš ty osobně, jak se změnil přístup firem, lidí k té pomoci? Jsou stejně vstřícní, jako byli na začátku?

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Tady je důležité si uvědomit i celkovou ekonomickou situaci. Zatímco ze začátku lidé dávali z nadbytku a co měli navíc, teďka už dávají ze svého, co se jich osobně dotkne. Takže lidé jsou stále ochotní pomáhat a chtějí pomáhat, za což jim patří neskutečný dík. Ale už to není jak ze začátku, kdy nám například do Bohumína vozili plné auta, jídla, hygienických pomůcek a podobně. Teď se to omezuje spíš na nějakou tašku, kdy už sami píšeme, co je třeba, to nám cíleně dováží.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Co je tedy nejvíc třeba aktuálně?

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Aktuálně je nejvíce potřeba zdravotnických pomůcek, ať už to jsou obvazové materiály, náplasti, prošlé autolékárničky, z těch pak děláme speciální balíčky. Třeba člověk po zlomenině nohy nám může donést své francouzské hole, invalidní vozík, co už nepotřebuje, bude tam i pozitivní důsledek, že snížíme uhlíkovou stopu. Potom hygiena, určitě ať už zubní kartáčky, pasty, vlhčené ubrousky, pleny a dámská intimní hygiena. Pak trvanlivé jídlo, plechovky, kompoty a podobně.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Kde lidé vás najdou nebo jak vás můžou kontaktovat?

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Určitě nejvíce nebo nejlépe přes Facebook "Cesta naděje života", naše nezisková organizace. Nebo mohou napsat přímo na soukromý účet mně nebo kolegovi. "Vojta Pomikálek", to jsem já, anebo kolega "Opava pomoc Ukrajině".

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Vedle toho, co jsme teď řekli, že lidé vám takhle mohou pomoci materiálně, sháníte třeba i dobrovolníky, kteří by třeba s vámi nějakým způsobem třídili ty věci nebo dělali ty balíčky, jak říkáš, nebo možná i jeli s vámi až na Ukrajinu?

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Určitě, těch lidí je pomálu a vždycky se hodí někdo, kdo nám může pomoct jako další třídič. Ono nemusí jezdit s námi ani na Ukrajinu, může dělat humanitární pomoc v rámci celé republiky. Máme nabídky ať už z Prahy, z Hradce, z Brna a podobně. Potom kdybych chtěl, pokud by bylo místo, můžeme ho vzít i na Ukrajinu s námi, kde nám může pomáhat zase jako řidič nebo i kameraman, protože všechno dokomentujeme a často není možné přes plné ruce a nedostatek času to všechno zdokumentovat. Často nás to ani nenapadne, že to jsou takové impulzivní věci. Co se třízení týče, určitě také potřebujeme pomoc, sklad se musí třídit neustále a ty skladové zásoby se neustále musí aktualizovat.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Vojti, já ti děkuji za rozhovor a díky za to, co děláte pro Ukrajinu.

Vojtěch Pomikálek, dobrovolník, CESTA naděje života, z. s.: Děkujeme za pozvání i pěkný den.

Redakčně upraveno / zkráceno.