Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Po desítkách let vyjel opět tank T-34. Na jeho restaurování pracovali ve Slezském zemském muzeu celé tři roky. Podrobnosti už ředitelka muzea Jana Horáková. Dobrý den, vítejte.

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: Dobrý den.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Paní ředitelko, na začátek, proč padlo rozhodnutí restaurovat ten tank T-34?

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: To rozhodnutí padlo, protože kurátorem sbírky military jsem já. Nebylo to ale motivováno tím, že kurátorem jsem já, ale ten tank je součástí sbírky těžké bojové techniky, která čítá 27 kusů. Já jsem dlouhá léta prosila své předchůdce, že některé ty kusy, takové ty ikonické, by si zasloužily restaurování. Ale je to otázka samozřejmě docela velkých financí. Muzeum, které má v současné době dva miliony sedm set tisíc sbírek, samozřejmě Vy se musíte vždycky rozhodovat, co? Protože já mám ráda obrazy, mám ráda archeologické nálezy, mám ráda všechno, ale to portfolio sbírky je velké a občas je třeba nechat zrestaurovat i ty vojenské věci. I když v dnešní době to vypadá divně. I když ten tank vyjede, třeba si někdo řekne: "a jako proč?". Ale i válka je součástí významnou bohužel lidských dějin od pravěku. Je třeba ukázat, co ta technika dokáže, protože my ji vidíme v televizi, jede tank, tak jako dobrý, ale když vidíte ten tank, jak jede proti vám, teprve si uvědomíte, co jsou schopni lidi na sebe vymyslet. Primárním úkolem muzea není úplně jenom vystavovat a prezentovat, ale primárním úkolem muzea je uchovávat pro budoucí generace.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Kde ten tank do té doby, než jste ho vytáhli a začali restaurovat, kde byl?

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: On byl u památníku 2. světové války v Hrabyni. Tam stál venku dlouhá, dlouhá léta a to se na něm samozřejmě také nedobře nedobře podepsalo. Takže odtamtud jsme ho vytáhli a převezli jsme ho mým chlapcům do dílny, aby na něm mohli začít pracovat.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Říkáte, že nevypadal dobře, popište, jak vypadal před tou samotnou rekonstrukcí.

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: Před rekonstrukcí vypadal samozřejmě hrozně, protože vůbec, kdo třeba jezdí k Národnímu památníku 2. světové války ví, že ta technika tam stojí od 80. let, v podstatě od otevření památníku. Některé ty kusy tam byly přivezeny už dřív, v roce 1978. Byly to kusy, které tehdy už vyřizovala tehdejší Československá lidová armáda, to znamená, že to nebyly nové kusy samozřejmě. Ty tanky byly používané, takže už v nějakém stavu přišly od armády. Ne úplně samozřejmě v dobrém, ale byly funkční ještě v té době. Jenomže potom bohužel stály na kopci, který je vystaven nedobrým vlivům počasí. Takže tohle všechno se podepíše i na takové hoře železa, jakým to Téčko je a ne jen na něm teda. Takže především všechno bylo zatuhlé, všechno bylo zrezivělé uvnitř, protože ten tank má nějaké otvory, kterými se samozřejmě dostává voda, sníh, takže i lidi tam bohužel házeli odpadky. Bohužel v 90. letech se děly na památníku nehezké věci, když řada lidí se snažila tu techniku v podstatě rozebrat. Byly takové nájezdy různých sběratelů, ale nejen sběratelů historických věcí, ale i sběratelů kovů. My jsme v podstatě hájili hrad, hájili jsme tu techniku, protože tam jezdili třeba lidi fakt s batohem plnými nářadí a snažili se odmontovat, co se dalo. Takže nakonec my jsme zavařili poklopy, úplně natvrdo jsme to všechno zadělali, aby se tam lidi k tomu samozřejmě nedostali. Takže spousta věcí v tom tanku i chyběla.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Restaurovat takový tank asi není jednoduché. Podle čeho Vaši pracovníci postupovali? Jaký měli manuál například?

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: Moji pracovníci jsou totiž úžasní, protože to jsou dva kluci, kteří mají taky klub vojenské historie a oni už jeden tank repasovali pro svůj klub a dokonce válečný. Tady tento je poválečný, takže už tu zkušenost měli. Ale samozřejmě i oni se musí občas podívat do nějakého manuálu a oni mají takový úžasný manuál, který je z roku 1954. Pak ještě máme takového našeho známého kolegu, kamaráda, přítele, je to starý pán, který se jmenuje Horst Rédr, a to je asi nejstarší tankista tady vůbec v republice. On má ještě řidičák na tygra, jestli si dobře pamatuju. To je člověk, který někdy od konce války žil s tou vojenskou technikou a věnoval se jí. Takže když něco se neví, zavolá se Horstovi, on to ví.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Jak se třeba sháněli nebo vyráběli součástky, které vám scházely?

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: To byste se asi musela zeptat spíš mých chlapců, kteří ty věci vyráběli. Samozřejmě některé věci se museli udělat nově, pokud si pamatuju, tam nějaké nádrže se musely udělat znova. Samozřejmě trubky, které vedou v tom tanku to bylo všecko zrezivělé, byly tam díry, takže to se muselo. Třeba ty trubky dělala firma, která dělá ohýbaný nábytek, takže kovové nohy. Takže přizpůsobili to jako by potřebám toho tanku, ale většina věcí, já bych řekla sedmdesát procent v tom tanku je z restaurována. To kluci opravdu vyspravili, nebo to udělali znova. Věnovali tomu fakt tisíce hodin práce, takže opravdu většinu se snažili i od té rzi odrazit to, vyčistit to, znovu to natřít. Když tam něco chybělo, dosoustrožit to a dodělat. Takže opravdu je v tom strašné množství dřiny.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: A tři roky práce, teda hodně času. Nicméně po zprovoznění jste museli znehodnotit hlaveň, nesmí to být jako bojová technika, jako taková, je to tak?

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: Ano, protože ta těžká technika podléhá zákonu o bezpečnostním materiálu. Takže pokud ten tank samozřejmě chceme používat, musel ten kanon toho tanku být samozřejmě znehodnocený. Tam je vložená taková trubka, aby se snížila ta původní ráže, aby se dal ten tank použít pouze pro divadelní účely.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Popište pro naše diváky laiky, kteří nejsou takoví nadšenci jako Vy, jak ten tank T-34 fungoval?

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: Tank T-34 fungoval, zrovna tento, fungovalo zhruba od roku 1940 a samozřejmě v průběhu války postupně procházel různými úpravami podle toho, jak to vyžadovaly podmínky boje. Můj hlavní dojem tady z tohoto kusu techniky je ten, že tam je všechno strašně těžké. Ten tank v bojové hmotnosti váží zhruba 32 tun, což je šílené monstrum a cokoliv tam zvednete nebo čehokoliv se dotknete je strašně těžké. Na mě, třeba když ho vidím i na ukázce nebo jsem ho viděla, když ho kluci spravovali, tak mě tam zaujala jedna věc, protože když se to Téčko v podstatě na konci 30. let se vytvářela koncepce jakoby nového tanku, který nahradil ten A-20, který působil v sovětské armádě, generalita prosazovala spíše kolopásový tank. To znamená, že by měl být spíš kolový, neměl být plně pásový. Konstruktér toho tanku T-34 prosadil tu koncepci, že bude plně pásový a to se ukázalo potom v těch bojích dobře, protože když vidím už jenom ten tank, jak najíždí do dílny nebo do garáže, vidím, co se děje s tou půdou a s tou hlínou a se štěrkem, co je kolem. Tomu tanku to poskytlo obrovskou výhodu právě v ruské krajině.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Kde ten tank budou moci lidé vidět?

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: Lidé ho určitě uvidí i příští rok, protože ho viděli letos dvakrát na vojenskohistorických ukázkách a budou ho vidět vždycky na těch vojenskohistorických ukázkách, protože ta oprava nebyla úplně samozřejmě levná a navíc ten tank vypadá líp, než když v tom roce 1955, protože je to tank poválečné výroby. Z roku 1955, to už se vyrábělo v Martině, takže ten stav je lepší pomalu, než sjel z toho pásu. Já jsem říkala právě chlapcům, že by se měli přezouvat do papučí, když jdou dovnitř. On je opravdu pěkný. Pak je tam odvedený kus práce, takže musí být schovaný. Ty povětrnostní podmínky by s ním velmi rychle udělaly své. Takže ho máme schovaný a bude vždycky vidět na nějakých našich třeba významných akcích, třeba připomenutí různých výročí a na vojenskohistorických ukázkách. Protože ještě musím říct, že i Technické muzeum v Brně spravuje tank, který jsme jim převedli a chceme mít, respektive budeme mít dvojčata a na těch vojenskohistorických ukázka třeba ty tanky budou jezdit spolu.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Budou moct lidé, nebo budete pouštět lidi dovnitř?

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: Jenom tak podívat už jsme pustili třeba, ale samozřejmě ne sahat, protože nenechavé ručičky a je tam hodně kabeláže, třeba ve věži je hodně kabeláže. Samozřejmě do prostoru řidiče tam jen tak někdo nevleze, tam se ne každý vejde, protože ten poklop je docela malý. Řidič tanku náš Jarda Post, který ten tank i s Jardou Pánkem, to jsou ti dva moji chlapci, kteří to spravovali, ten je takový drobnější, tam by fakt jako každý nevlez. A je to docela i takový akrobatický výkon tam vlézt. Spíš do té věže se ti lidi dostanou, ale třeba jsme nechali nakouknout, ale ne určitě masově. I když je to opravdu kus techniky a já s tím mám třeba morální problém někdy. Jsem kurátor military a v podstatě mám věci, které jsou určeny na zabíjení lidí a já jsem fakt pacifista veliký, ale právě z toho titulu bych i ráda, aby fakt se hned nezničilo, protože de facto dneska vidíme, že lidi si řeknou: "no tank jo", ale fakt, když to vidíte, jak je to velké, jak je tam všechno těžké, umíte si představit tu hrůzu opravdu, když to potom jede v tom válečném konfliktu.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Paní ředitelko, já Vám děkuji za rozhovor.

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: Také děkuji. Mějte se hezky.

Redakčně upraveno / zkráceno.