Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Pandemie koronaviru a španělská chřipka. Co mají společného a jak je toto období zaznamenáno v muzeích. Téma pro ředitelku Slezského zemského muzea Janu Horákovou. Dobrý den. Paní ředitelko, co tedy mají tato období společného? Minimálně je to nemoc, která postihla celý svět, bojovalo se s nimi v několika vlnách a zemřely miliony lidí, tak doplňte mě.

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: No oni shodou okolností mají toho společného docela hodně. A já když jsem v roce 2018 dělala výstavu Československá armáda ke stému výročí první světové války ukončení, tak jsem se zabývala i španělskou chřipkou a zjistila jsem a teď jsem si to jakoby porovnávala s tou aktuální pandemii a společného měli poměrně hodně. On to byl virus v podstatě možná ptačí chřipky, byl to virus H1N1 a společného měly to, že za takový jakoby počátek vůbec země ve které ten virus vzniknul byla patrně Čína. I když američtí historikové mají za to, že původce viru byl v Americe v jednom z vojenských táborů v Kansasu. A protože v té Číně už se v roce 1917 objevily první příznaky a první nemoci tyto popsané stejně, které se potom s vojáky dostaly v podstatě na všechny fronty toho válečného konfliktu. A když jsem se zabývala i jak ta nemoc probíhala, tak ona v podstatě měla stejný parametr jako má aktuální covid 19, že v podstatě mi bylo divné, že ta nemoc zabíjela v té době v tom roce 1918 až 1920 především generací lidí mezi dvaceti až čtyřiceti lety. Bylo to divné. Já jsem si říkala, že to bylo asi tím, že vojáci se vraceli z války, nebyly potraviny, což určitě sehrálo taky roli, že lidi neměli dostatek vitamínů, ale představte si, že ten virus tehdejší způsoboval totéž, co dneska covid. A to je cytokinovou bouři, takže proto on vlastně smetl především ty mladé lidi, kteří měli dobrou imunitu. Takže to spustilo tu obrannou bouři a tím pádem umírali především mladí lidé.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Kdybychom se věnovali rouškám, protože to je také společné pojítko mezi covidem 19 a španělskou chřipkou. Už tehdy se nosily roušky, ale vypadaly teda trošku jinak než ty současné.

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: No ony byly takové srandovní pokud diváci viděli některé. Ono těch fotografií není z té doby moc a vůbec dokumentů jakoby k té španělské chřipce není moc, tak ty roušky byly takové jako designové a třeba se šily, že nebyly přes pusu, ale byly jenom přes nos, aby zabránily vydechování toho viru. Ale třeba strážníci v Anglii ti měli látkové roušky podobné těm, které jsou dneska. Že vlastně byly i přes celý obličej. U nás se roušky nenosily v českých zemích. Takže u nás těch dokladů nebo dochovaných jakoby trojrozměrných předmětů v muzeích opravdu se nedostává. Ty roušky se nedochovaly, takže je známe spíše hlavně z fotografií.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: A co všechno vy máte ve Slezském zemském muzeu ke španělské chřipce?

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: No ono obecně v muzeích toho samozřejmě není moc a to bylo z toho důvodu, že ona i když vypukla vlastně ta španělská chřipka, tak to ještě bylo v podstatě rok 1918 byl válečný rok a existovala v bojujících zemích cenzura, aby mezi vojáky nepropukla samozřejmě panika. Takže ony dost ty zprávy se zatajovaly a proto se ji říkalo španělská, protože Španělsko bylo neutrální a to poměrně masivně informovalo právě o této epidemii. Takže my když jsem se dívala do našich sbírek, tak samozřejmě kromě několika fotografií a to také nevíme, jestli se přímo váže k té španělské chřipce, protože nám se ve sbírkách dochovaly třeba fotografie z roku 1918 z vojenských lazaretu, ale my netušíme jestli ti vojáci tam byli jakože to jsou obětí toho válečného konfliktu zranění nebo nemocní anebo jestli to jsou právě oběti té pandemie. Samozřejmě máme poměrně rozsáhlou velkou knihovnu, která chrání i staré časopisy a noviny, tak samozřejmě se můžeme v tom dobovém tisku dočíst zprávy o průběhu té nemoci u nás, ale jinak co se týče trojrozměrných předmětů, tak toho se opravdu nedochovalo moc a nejen v našich muzeích, ale já jsem se dívala i na světová muzea. Opravdu skoro nikde kromě fotografií a dobového tisku nic není. A co jsem našla, to mě teda hodně zaujalo. Tak ve Spojených státech je Národní muzeum zdraví a medicíny, které v podstatě mapuje jakoby dopady vojenských konfliktů. Bylo založeno za občanské války a tam třeba mají dochovaný vzorek napadených plic právě tím virem. Takže to je takový asi jediný trojrozměrný předmět, který se ve světových muzeích našla.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Vy jste v loňském roce ve slezském zemském muzeu začali sbírat různé předměty, které se týkají covidu 19. Jaký byl ten původní impulz? Možná teď mě napadá, jestli právě to, že jste zjistili, že například u té španělské chřipky toho dochováno moc nebylo, tak že vás napadlo sbírat a začít sbírat hned dokud je čas i ty předměty, které se týkají covidu 19.

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: Teď jste to trefil úplně přesně. To bylo právě přesně ten impulz, že jsme věděli, že z dob španělské chřipky se nedochovalo nic moc. A právě když já jsem v tom roce 2018 připravovala výstavu a samozřejmě mě zajímala ta španělská chřipka. Je v podstatě jakoby součástí té první světové války, tak jsem si říkala já nemám co vystavit. Vlastně jenom nějaké fotografie a nějaké dobové zprávy. Takže právě proto jsem říkala, že založím sbírku v muzeu, která bude schraňovat věci, které se váží k aktuální pandemii. Takže v té sbírce jsou dneska už nejen roušky z toho prvního období, ale já samozřejmě do něj zařazuji i to, co aktuálně používáme. Různé typy respirátorů, zdravotnických roušek. Takže mám tam různé lahvičky od dezinfekcí.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Máte už teď k dispozici něco takového unikátního nebo myslíte si, že v tuto chvíli je to unikátní?

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: No ony unikátní vůbec jsou ty roušky z prvního období, kdy jsme všichni seděli u šicích strojů a kdy jsme šili z látek, které byly k dispozici a stříhalo se povlečení a všechno možné, tak to si myslím, že je hodně takové zajímavé, jak ten národ se prostě vzal a snažili se lidem pomáhat starším, šily se roušky do nemocnic, takže to považuju už taky jako samo o sobě za unikát. A pak tam mám několik takových zajímavých věcí, jestli si vzpomínáte, tak v tom prvním období řada lidí zasedla k 3D tiskárnám a začali tisknout různé štíty a různé formy jakoby respirátorům. Takže i ty řadím k takovým poměrně velkým unikátům té sbírky.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Vy jste prý také jezdila po kraji a fotila zavřené restaurace, obchody a dokumentovala tak to, co se děje v tom období možná toho největšího lockdownu.

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: No já se toulám po kraji nejen kvůli covidu. Já se toulám po kraji protože mě zajímají v kraji a já si sama pro sebe i pro Muzeum dokumentuji zaniklé stavby a památky a zničené památky obnovující se památky a v rámci toho, jak jezdím po kraji samozřejmě, tak mě zaujaly různá města a obce, protože jste zvyklí, že v těch městech se pohybuje hodně lidí a zejména v té první vlně prostě byly prázdné ulice, všude visely různé zákazy, obchody byly zavřené protože i to je taková jakoby samozřejmě důležitá věc. A různé i v muzeu jsme měli za jakých podmínek je povolený vstup do muzea. Takže toto všechno samozřejmě dokumentujeme. Já dokumentuji třeba směrnice, které vychází v různých institucích, tak jak se mají lidé chovat, jak se mají chovat návštěvy, které do těch institucí přicházejí. Samozřejmě máme velkou knihovnu, takže tam zase dokumentujeme ten dobový tisk, protože to je jeden z takových poměrně jako důležitých pramenů, které potom jednou za desítky let možná budou někoho zajímat.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: A zaznamenáváte například už i teď nějaké zkušenosti teď nechci říct pamětníků, ale lidí kteří jsou přímo spjati s pandemií? Třeba lékaři, hasiči a podobně.

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: Já mám pocit, že už jsme všichni strašně unavení. Já sama jsem si covidem prošla a hezkého nic to nebylo. Takže teď ne, ale protože v muzeu i já jsem se osobně věnovala dlouhá léta právě rozhovorům s pamětníky, takže samozřejmě orální historie je taková důležitá součást naší práce a říkali jsme si s kolegy, že až trošičku pomine snad to nejhorší doufám, že to máme za sebou, ale nevíme. Španělská chřipka taky trvala přes dva roky, tak uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet. Tak samozřejmě se chystáme i na rozhovory s lidmi, kteří si covidem prošli, ale nejen, že by ho sami měli, ale i z hlediska zdravotníků protože třeba právě i v souvislosti s tou španělskou chřipkou byly zajímavé třeba zápisníky. To jsem viděla různé prezentace na webu z různých světových muzeí právě, že měli zaznamenané jakoby názory a prožitky zdravotnického personálu. Takže to jsou věci, které určitě nás budou zajímat. Ale momentálně si myslím, že třeba i zdravotníci mají úplně jiné starosti a plné ruce práce. Takže až tahle pandemie pomine, tak určitě se budeme věnovat právě i výpovědím těch, kteří jakýmkoliv způsobem s tou pandemii měli co dočinění.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Paní ředitelko, náš čas vypršel a já vám děkuji za rozhovor, mějte pěkné dny.

Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea: Já vám taky děkuji a všem přeju pevné zdraví.

Redakčně upraveno / zkráceno.