Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Co se dělo v období kolem 17. listopadu roku 1989, že to vedlo ke státnímu převratu? A jak tady v našem regionu lidé prožívali dobu přicházející svobody? Dnes, na 35 let staré události zavzpomíná herec a režisér Tomáš Herman. Dobrý den, vítejte u nás.

Tomáš Jirman, herec a režisér: Dobrý den. Děkuji za pozvání.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Možná na začátek řekněte našim divákům, jak vy rád vzpomínáte na tu dobu nebo na to období před listopadem 89?

Tomáš Jirman, herec a režisér: No, ono je to pětatřicet let. Tím bych začal. To znamená, že vlastně už skoro dvě generace si nepamatují, jak to vypadalo před tím listopadem. Co to byla normalizace, co to byl reálný socialismus, co to byla vláda bolševiků a myslím, že by to dneska nikdo nechtěl zažít. I když slýchávám i názory, Ano, za komunistů bylo líp. To se zdá teď, po té dlouhé době. Ale já myslím, že kdyby se ti lidé probudili a ocitli se před 35 lety, tak že by mluvili jinak. Ono dneska to snad už je jasný. My jsme byli kolonie Sovětského svazu, protože Sovětský svaz a jeho následovník teďka Rusko, jak vidíme, potřebuje se rozpínat a potřebuje vládnout, potřebuje velet. A ty nitky vlastně vedly přes naše komunisty až k nám. A bohužel Ostrava na tom byla tak, že tu vládli ti nejblbější komunisti, ale zato nejkovanější. Ono se taky říkalo "kovárna kádrů Ocelové srdce republiky". Takže ten 17. listopad, to bylo smilování. Zaplaťpánbůh, že to přišlo, že to mohlo proběhnout. I když teda samozřejmě ty první dny po 17. nebyly nijak veselé. Ono hlavně Ostrava byla odříznutá ohledně informovanosti.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Ano, ten tok informací nebyl tak rychlý, jako je dnes.

Tomáš Jirman, herec a režisér: No, on nebyl vůbec žádný, protože samozřejmě komunisti se báli toho, že by se třeba začali bouřit havíři a hutníci, nebo že by vznikly nějaké nepokoje. Bouřit je možná moc silné slovo. Takže kupříkladu tehdy noviny vozily noční vlaky a celostátní deníky, kde už byly zmínky o tom, co se dělo na Národní třídě. Tak ty prostě nedojeli tím vlakem nebo dojeli, ale už nešli do distribuce. Takže tady se ty informace dostaly se zpožděním. A hlavně velice kuse, protože už nám volali kolegové z Prahy. "Co blbnete, proč hrajete? Vždyť je vyhlášená stávka". A my jsme říkali "Jak, proč? Co se stalo"? A teď jenom ve stručnosti, protože sami neměli moc času, tak ve stručnosti nám popsali, co se stalo a zavěsili.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: A jaká byla vaše reakce?

Tomáš Jirman, herec a režisér: Naše reakce byla taková, že jsme říkali "No tak s tím teda taky musíme něco dělat". 17. listopad byl v pátek, 18. listopadu v sobotu večer během představení, shodou okolností, si to pamatuju, hráli jsme Hamleta, tak právě volali kolegové z Prahy. My jsme měli hrát i v neděli a teď začala debata, hrát či nehrát, připojit se ihned ke stávce nebo ne. Pak zvítězil názor takový umírněnější, protože to představení bylo odpoledne v neděli a na to představení byly svozy z okolí jako z Frýdlantu, z Frýdku-Místku i z Rožnova myslím nějaké autobusy měly přijet, takže se rozhodlo, že to odehrajeme, ale předtím přečteme prohlášení, že jenom z úcty k divákům a že jinak bude stávka. Takže to představení proběhlo a v pondělí ráno to odnesli chudáci členové loutkového divadla, kteří odmítli hrát. No a vrhl se na ně místní tisk učitelky, že zklamaly děti a jak si to představují? No takže to byly ty první dny.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Na ty první dny ale už navazovaly samozřejmě další dny, kdy už ten tok informací byl trošičku větší, že už lidé se trošku začali více orientovat. Cítili jste jako herci a vlastně představitelé kultury a studentstva, těch hybatelů těch událostí i podporu té veřejnosti?

Tomáš Jirman, herec a režisér: No hlavně podporu studentů, protože na pondělí byla svolána schůze, jak se to jmenovalo, Sdružení divadelních umělců. Prostě sjeli se divadelníci z celého kraje. Seděli jsme v klubu Divadla Jiřího Myrona. Byli tam samozřejmě komunisti, kteří tomu veleli, jako ideologický tajemník Brumek a další zapomenutelní lidé. No a tam se debatovalo a já si pamatuju, že někdo z nich vyskočil a říkal "Nepleťte se do politiky, nechte politiku profesionálům". Tím myslel sebe, tak na to mu byl odpovědí smích. No a najednou se už stmívalo a na schodech kostela božského Spasitele se objevovali lidé se svíčkami a volali na nás "Pojďte ven, co tam sedíte"! A to byli studenti, kteří se o tom dozvěděli, že se tam schůzuje. No tak jsme šli ven a tím to začalo.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Jaké byly ty další dny? To jsme teď v neděli 19. listopadu.

Tomáš Jirman, herec a režisér: To už jsme v pondělí 20. listopadu.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Nabíralo to teda už rychlejších obrátek?

Tomáš Jirman, herec a režisér: Nabíralo to rychlejších obrátek, ale v podstatě pořád se tady nic nevědělo. Jak jsem říkal, ty toky informací byly uměle přerušeny. Pak teda přijeli kolegové a přivezli první letáky. První prohlášení studentů, že prostě se musí vyšetřit to, co se stalo na Národní třídě. Ony ty požadavky taky vznikaly postupně. A v Ostravě tedy vznikly první meetingy na tehdy náměstí Lidových milicí, dnes na Masarykově náměstí, kterých se začalo zúčastňovat čím dál tím víc lidí. No a myslím, že hned v úterý nebo nejpozději ve středu se najednou ozvalo "Přišli, přišli, jsou tady". A to byli horníci, kteří vyfárali a zajímalo je, co se děje. Tak přišli na to náměstí si to poslechnout. Takže tam si člověk říkal, tak s jejich podporou už to bude dobré. Předtím samozřejmě prosakovaly takové zaručené zvěsti "na Černé louce jsou milicionáři, chystají se na vás, vymlátí vás z divadla", protože vznikla takzvaná okupační stávka. Že jsme se zabednily v divadle, že teda tam odsud nepůjdeme, ale nebudeme hrát.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Proč je podle vás důležité ty události si připomínat? Připomínat to těm dalším generacím, protože vlastně v úvodu jste řekl, že prakticky už dvě generace si nepamatují, jak to tehdy bylo, protože to neprožívala.

Tomáš Jirman, herec a režisér: Protože při představě, že by se vrátila ta doba před listopadem, tak mně běhá mráz po zádech. Já si myslím, že samozřejmě ty události 17. listopadu jsou strašně důležité, ale že je strašně důležité připomínat, proč k nim muselo dojít. Co to znamenal ten reálný socialismus? Oni zejména v kultuře komunisti potřebovali poslušné umělce, takže divadla, ředitelská místa byla obsazována pevnými komunisty, kteří tomu ale vůbec nerozuměli. Kupříkladu v Olomouci byl jistý ředitel Srovnal. On nejdřív byl v Českém Těšíně a představoval se "já jsem srovnal Český Těšín. A když nastoupil do Olomouce, tak se šel podívat na operu. Hrála se Rusalka. Tak to se mu líbilo, že ten orchestr byl plný lidí a blýskaly se tam ty nástroje. Další představení byl nějaký Mozart s komornějším obsazením a on si o pauze nechal zavolat dirigenta a říkal "soudruhu dirigente, tam chybí někteří soudruzi". A on říkal "no ano". A kdo zavinil absenci těch soudruhů? A ten dirigent říkal "soudruh Mozart". On říkal "ne, ne, ne, toho sem netahejte, ten už je spoustu let mrtvý". Kdo zavinil absenci těch soudruhů? A to jsou jenom střípky. Ale takto ta společnost byla sešněrovaná. Republika byla obtažená ostnatým drátem. Vždyť snad ani koncentráky takto nebyly důkladně střeženy. Takže to, že to skončilo a že jsem se toho dožil, tak to považuju za velké štěstí. A ať jsou problémy nebo je draho, spousta lidí pak samozřejmě přišla o zaměstnání, protože se ten průmysl restrukturalizoval, tak to nemůže ani vyvážit tu svobodu a to, že můžeme žít v demokratickém státě.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Já vám děkuji za krásnou tečku i za celý rozhovor. Mějte pěkné dny.

Redakčně upraveno / zkráceno.