Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Záchranná stanice v Bartošovicích pomáhá zvířatům už 40 let. Rukama ošetřovatelů prošlo přes 38 tisíc různě zraněných živočichů. Podrobnosti už Petr Orel. Dobrý den, vítejte u nás.

Petr Orel, vedoucí Záchranné stanice Bartošovice: Dobrý den. Děkuji za pozvání.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Už tady padlo, že před čtyřiceti lety vznikla Záchranná stanice v Bartošovicích. Tehdy to byla ojedinělá, jedinečná, a možná i teď je, organizace nejen tehdy u nás, ale i ve střední Evropě. To se říká, pak mi řeknete, jestli je to pravda. Vy jste byl úplně od počátku u toho, takže teď můžete vzpomínat, jaké byly začátky a jak Vás napadlo založit takovou organizaci, která by zachraňovala zraněné, volně žijící živočichy.

Petr Orel, vedoucí Záchranné stanice Bartošovice: Je to pravda. Už jsem u toho skutečně čtyřicet let a ta myšlenka nebyla moje, to já si nepřisuzuji. To byla myšlenka kolegy. Já jsem tehdy nastoupil po maturitě do Vlastivědného ústavu, v zápětí se to přejmenovalo na Okresní vlastivědné muzeum a tam bylo oddělení ochrany přírody, památkové péče. Já jsem tam nastoupil a tehdy to vedl kolega inženýr Táhal, který se věnoval mimo ochraně přírody také sokolnictví a problematice ornitologie. To se dostalo trochu do podvědomí veřejnosti. My jsme taky založili tzv. Středisko klubu sokolníků, věnovali jsme se i sokolnictví. Lidé se nějakým způsobem dozvěděli o těchto aktivitách, takže se pak na nás obraceli s různě nalezenými zraněnými volně žijícími živočichy, především dravce a sovy, ale třeba i mláďaty bezprizorně. To nás, respektive kolegu, vedlo k myšlence už někdy v roce 1975 vybudovat takové zařízení. V západním světě už některá zařízení v té době fungovala a my jsme se po dlouhých jednáních administrativy a byrokracii dopracovali až v tom říjnu roku 1983 ke stanici v Bartošovicích.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Z doby, kdy stanice ještě nebyla stanicí, ale jakýmsi útulkem, se zachovala evidenční kniha z roku 1977. To je ještě taková předhistorie stanice.

Petr Orel, vedoucí Záchranné stanice Bartošovice: Ta kniha je ještě pořád v našem archivu, je to silný červený sešit. Po ní následovala celá řada dalších sešitů. Muzeum v té době, nebo tehdy ještě Vlastivědný ústav, dostal v roce 1977 povolení k provozování útulku pro záchranu volně žijících živočichů, zraněných nebo nějakým jiným způsobem handicapovaných, tehdy od ministerstva kultury. Pod tímto resortem byla tehdy gesce ochrany přírody a od té doby se datují aktivity s tím, že zvířata, která byla přijata k nám do muzea, jsme předávali kolegům, s kterými jsme spolupracovali. Byli to právě většinou členové Klubu sokolníků nebo Novojičinského střediska, takže u nich byli drženi v péči zvířata do té doby, než jsme se dopracovali k záchranné stanici jako takové.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Jsou stanice, kterých je více v České republice, nějak propojeny? Předáváte si zkušenosti?

Petr Orel, vedoucí Záchranné stanice Bartošovice: Určitě. Jak jsem řekl, existuje Národní síť záchranných stanic, která má svou radu. My se scházíme pravidelně a komunikujeme. Národní síť funguje pod gescí Českého svazu ochránců přírody, takže je to i o spolupráci na financování, spolupráci na odborné složce, provozování stanic, ale je to taky o záležitostech osvětových, environmentální výchovy a podobně, protože ty stanice se věnují celé řadě dalších aktivit.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Dá se říct, že když se projdeme stanicí, tak co voliéra, to příběh. Příběh zachráněného živočicha. Odkryjete některý z nich?

Petr Orel, vedoucí Záchranné stanice Bartošovice: Co voliéra, to jsou asi tisíce příběhů nebo minimálně stovky příběhů, protože roční příjmy v těch počátcích byl, dejme tomu, stovky ročně, ale dnes se pohybujeme kolem čísla 2300 poslední tři, čtyři roky. Ten pohyb zvířat ve stanici je veliký. Řádově můžeme říct, že průměrně se zvíře zdrží u nás v péči zhruba dva až tři měsíce. Někteří jsou tam dlouho, celé řady let. Ale jsou i případy, kdy po týdnu můžeme zvíře vypustit, protože se otřepalo z nějakého lehkého zranění nebo nějakého lehkého traumatického zranění a může jít ven, kde je mu dobře. Takže těch příběhů je celá řada. Možná vzpomenu jeden humorný příběh, už je to taky hodně dávno, kdy přitáhl z dálky z Rakouska sup bělohlavý. Protože to nebyl divoký pták, ale byl to pták, který byl cvičen v sokolnictví na ukázkách na jednom hradě v Rakousku, zalíbily se mu Hukvaldy jako hrad. Myslel si, že je doma, tak tam přistál a naháněl personál včetně tehdejšího kastelána, který se musel před ním zamknout, myslím, že na WC nebo nějaké jiné místnosti. Takže jsme ho odchytili, byl u nás na stanici krátce, asi čtrnáct dní nebo tři týdny, a ten dotyčný chovatel si pro něho přijel. Ale těch příběhů je fakt celá řada. Takový možná známý příběh, ale pro mě fakt jeden z nejdůležitějších, byl o orlici Toničce, kterou jsme vypustili v rámci našeho projektu Návrat orla skalního do ČR v roce 2011. V roce 2014 byla postřelena a měla velmi vážné zranění. Čtyři roky trvalo, než jsme ji zrehabilitovali a dali do pořádku a poté znovu vypustili. Dneska ten orel hnízdí a vyvádí mláďata, takže to je pozitivní příběh.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Já tedy ve svých poznámkách mám, že od roku 1983 rukama ošetřovatelů prošlo přes 38 tisíc živočichů. Který druh to je nejčastěji, který u Vás skončí?

Petr Orel, vedoucí Záchranné stanice Bartošovice: V podstatě polovina těch příjmů je tvořena zhruba sedmi druhy, protože řada pacientů se k nám dostává velmi vzácně. Je to odraz toho, co se v přírodě vyskytuje. Daleko nejčastějším druhem jsou oba druhy ježků, jak ježek západní, tak ježek východní. Následuje po nich poštolka obecná. Ty populace ve velkých aglomeracích jsou poměrně bohaté na rozdíl od volné krajiny, kde se nevyskytují. Následuje káně lesní, rys obecný, puštík obecný, kalous ušatý a v podstatě to jsou druhy, které tvoří až padesát procent těch příjmů.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Abyste mohli takhle fungovat v takové šíři tak dlouho, je důležité zajistit finance. A to není asi moc jednoduchá záležitost pro vás jako pro vedoucího.

Petr Orel, vedoucí Záchranné stanice Bartošovice: Není to jenom moje záležitost, ale je to náplň hlavně mojí kolegyně, mojí manželky, která dělá fundraising a věnuje se ekonomice, účetnictví, ale já na tom velmi silně participuji. To je strašně složitý běh na dlouhou trať. Čím dál tím složitější, protože ty náklady narůstají v souvislosti s inflací a se vším. My se snažíme držet naší cesty financování stanice, kdy zhruba jednu třetinu bychom měli získat od státu, což je každoroční boj, který se daří i nedaří. Zhruba jednu třetinu máme od samospráv. Působíme v podstatě v celém Moravskoslezském kraji a z části kraje Zlínského, ale i máme okraj Olomouckého kraje. To se daří, ovšem je to spojeno s obrovskou byrokracií, protože s každou obcí musíte jednat samostatně. A tu jednu třetinu, to jsou dárci a naše aktivity, abychom naplnili rozpočet a mohli fungovat. Dneska už to není jenom o záchranné stanici, ale už v podstatě deset let provozujeme také návštěvnické středisko Dům přírody Poodří.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Taková podotázka, kolik ročně potřebujete na provoz stanice?

Petr Orel, vedoucí Záchranné stanice Bartošovice: Dneska už se to pohybuje kolem šesti až sedmi milionů korun.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Petře, ať končíme pozitivně, jaké máte plány do budoucna se stanicí?

Petr Orel, vedoucí Záchranné stanice Bartošovice: Já osobně bych chtěl ještě nějakým způsobem stanici zmodernizovat, dobudovat. My jsme dělali posledně nějakou dostavbou v roce 2009, 2011. To jsme dělali na příjem nějakých 1200-1300 zvířat a dneska jsme o tisíc pacientů ročně více, takže nám chybí intenzivní péče, její rozšíření především ve vztahu k mláďatům. Nemáme ubikaci na velké savce, takže chceme zmodernizovat stanici a taky dovybavit. To je jeden z velkých úkolů, které si dávám ještě před sebou a právě teď jsme podali projekt na Státní fond životního prostředí, který doufám, že vyjde. Jinak se chceme věnovat ochraně přírody jako takové, ochraně krajiny, protože to je základ. Je potřeba udržet životní prostředí pro volně žijící živočichy, protože to provozování záchranné stanice, to je jenom taková třešnička na dortu.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Já Vám děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí nejen Vám, ale i stanici a všem jejím pracovníkům.

Petr Orel, vedoucí Záchranné stanice Bartošovice: Já Vám děkuji a děkuji ještě jednou za pozvání.

Redakčně upraveno / zkráceno.