Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Mým dnešním hostem ve studiu je spisovatelka Karin Lednická, autorka románové kroniky Šikmý kostel. Letos vyšel třetí díl trilogie, který navazuje na předchozí knihy a pokračuje od roku 1945. Příběh se uzavírá v roce 1961, krátce před tragédií na dole Dukla. Karin, je mi ctí, že vás můžu u nás ve studiu zase po nějaké době uvítat.

Karin Lednická, spisovatelka: Dobrý den, děkuji za pozvání.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Vaše trilogie Šikmý kostel se hluboce zabývá historií Karvinska a lidmi, kteří tam žijí. Nebudu se Vás ptát, co Vás vedlo k tomu se tomuto tématu věnovat, protože na to už jste mnohokrát odpovídala. Možná spíš jaké vnímáte dopady poté, co si řada lidí tisíce, možná ještě víc, přečetlo trilogii?

Karin Lednická, spisovatelka: Já vnímám tady u nás v regionu, protože jinam jsem ještě na besedy, kde se ta přímá setkání s lidmi nevyjela. Tak vnímám několik věcí. To, co je pro mě asi nejdojemnější, jsou takové ty výrazy, až bych řekla vděku za to vrácení identity, sebeúcty nebo znalosti sebe sama, protože to je jedna z nejčastějších vět, které slýchám "Já jsem o tom nic nevěděl, nevěděla. Jak to, že se to neučí ve školách?". Takže to jsou asi takové nejčastější dopady nebo to, co slýchám. A mimo region je to velmi podobné, samozřejmě bez té emotivní složky. A tam je to zase to, co mi dělá největší radost, je věta, která by se dala shrnout. "Já jsem si na ten region změnil názor po tom, co jsem se ve vašich knížkách dočetl". A to je pro mě strašně důležité, protože právě tohle byl jeden z těch důvodů, proč jsem se do té práce pustila. Změnit obraz tohoto regionu.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: A já bych vás možná ještě doplnila, protože vy vlastně jste zachránila možná historii tohoto regionu. Vytáhla ji někde z dna. Kde měla ta historie ležet zapomenuta.

Karin Lednická, spisovatelka: Je pravda, že historie území, o kterém píšu, je neznámá i třeba lidem, kteří tam žijí, protože to bychom se museli bavit o tom, kdy ti lidé přišli a jakou měli šanci seznámit se s historií území, do kterého přišli pracovat. Je to velmi spletité a já jsem přesvědčena o tom, že jestliže hledáme, kam se ubírat do budoucna, tak to rozhodnutí nemůže být dobré bez znalosti toho, co bylo předtím. Ne, že bych to chtěla saturovat, ale přijde mi důležité vědět, kdo jsme, odkud jsme přišli a kým jsme a kam bychom mohli směřovat. To je všechno nesmírně důležité.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Možná pro diváky taková zajímavost, jak vlastně probíhal ten reálný výzkum těch jednotlivých postav, protože tam jsou jak reálné postavy, tak fiktivní postavy, které by ale neměly hrát ten prim v tom příběhu?

Karin Lednická, spisovatelka: Ta práce byla taková, že jsem si udělala nejdříve archivní rešerše v několika archívech a potom jsem chtěla doplnit ten nabraný materiál o setkání s rodinou. To je pro mě stejně důležité, protože pokud chci člověka poznat a potom ho nějakým způsobem popsat, tak to jenom na základě archivního materiálu není možné.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: To setkání s rodinou, mě by zajímalo, jaké bylo, co lidé na to řekli, protože i Vy jste jim rozkrývala možná to, co nevěděli a naopak oni se Vám možná jako první o sobě svěřovali s tou svou historií, historií těch svých předků.

Karin Lednická, spisovatelka: Jsou rádi. Samozřejmě, že jsou rádi, protože celá řada těch reálných postav, o kterých píšu, tak jsou lidé, kteří by v místě, kde nebyla takhle drasticky zpřetrhané historická kontinuita, tak by měli třeba sochu na náměstí nebo pamětní ceduli někde na domě nebo něco podobného. A tady se o nich vůbec neví. Samozřejmě rodiny jsou rády, že jejich příbuzný, který něco významného vykonal, o něco se zasloužil a pak úplně upadl v zapomnění, takže ho takhle vyzvedávám. To většinou slyším slova díků.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: V těch knihách je hodně zakořeněna historie, ale i faktografie, zejména asi v tom třetím díle. Já jsem se Vám sama svěřila s tím, že zejména ten první díl jsem hltala. Prostě jsem chtěla vědět, kam dojdou ti mí oblíbenci, ty mé oblíbené postavy. A myslím si, že mi dá za pravdu řada ostatních čtenářů, že bychom se měli vrátit teď na začátek a teď více méně nevnímat tu historii, ten kontext. Ne jenom ty příběhy těch reálných či fiktivních postav.

Karin Lednická, spisovatelka: No, nejste jediná, kdo tady toto říká. To slýchám poměrně dost často, že lidé čtou Šikmý kostel tím způsobem, že ho nejprve přečtou. Tu příběhovou linku, to je takové to, co je na povrchu. To, co nutí člověka číst dál, protože chce vědět, jak to dopadne. A pak že se k tomu vracejí a čtou už pozorněji, protože už je nežene ta potřeba vědět, jak to bylo dál. Už to vědí a věnují větší pozornost tomu, co je pod tím příběhem a těm souvislostem, kontextů atd..

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Já jsem řekla, že jsem měla některé oblíbené postavy. I Vy jste měla některou postavu oblíbenou, nebo o které se Vám lépe psalo a třeba jste se o ní i bála. Protože Vy jste byla několik kroků dopředu. Vy už jste věděla, kam se ten jejich příběh povede.

Karin Lednická, spisovatelka: Já tady v tomhle ohledu nejsem úplně autor, který má absolutní právo rozhodovat o tom, jak to bude dál, protože kostra toho příběhu je reálná historie, takže to je ten základní směr je udán právě těmi rešeršemi a tím, jak to skutečně bylo. A jako oblíbená postava to není tak, že asi bych nedokázala psát neoblíbenou postavu. Ale já to s dovolením trošičku pootočím. Jde o to, že ty postavy fiktivní, které jsem si vymyslela, které tak nějak více souzní s tím, třeba jaká jsem já nebo co si myslím, jaké hodnoty a názory zastávám, tak tam samozřejmě je to pro mě snazší než psát člověka, který je úplným opakem, který zastává hodnoty, které já považuju za škodlivé a nesprávné. Ale tam je to potom zase taková výzva autorská přijít na ty motivace vnitřní, které člověka dovedou k tomu, že se z něho stane něco. Nějaký typ člověka, který bychom se třeba shodli, že je v eufemismus společensky neprospěšný.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Pojďme nakouknout do třetího dílu, kde se věnujete postupnému zániku staré Karviné kvůli těžbě uhlí. Uvedla jste, že psaní třetího dílu bylo pro Vás emocionálně nejtěžší.

Karin Lednická, spisovatelka: Bylo. Ten zmar, který jsem musela popisovat a věnovala jsem se mu zevrubně, na mě doléhal stále silněji. U třetího dílu se mi na rozdíl od těch předchozích dvou několikrát stalo, že jsem se začala bát, že to nedokážu dopsat. Že jsem byla tak zahlcená, tak paralyzovaná tím vším, že jsem upadla do nějaké nezpůsobilosti psát. Opravdu mi to nešlo. Ta nejdelší pauza trvala měsíc a já jsem to nakonec potom vyřešila tak, že jsem si přestala dopřávat tyto pauzy a naopak jsem si řekla, "Tak teď se zavři do poustevnické jeskyně. A musíš to dokončit". Protože kdybych to dělala tak, že týden píšu, pak měsíc nepíšu nebo tak, jak se mi to stávalo, se mi to začalo drobit a já jsem ztrácela ten drive, to spojení s tím příběhem a já jsem tam potřebovala být. Takže tohle to pro mě bylo opravdu nejsložitější, protože ten zmar, ta bezmoc, která na vás padá. Když už víte, jak to dopadne. Ale teď vidíte, jak se to rodí, jak to zlo je zpočátku neškodné, jak vypadá, že je neškodné. A vy už víte, v co to přeroste. A máte samozřejmě takovou tu potřebu říkat, "No a teď kdyby to udělali jinak, kdyby se teď nehádali kvůli nesmyslům, ale začali se věnovat něčemu jinému." Jenomže když píše člověk historický román, tak se musí především oprostit od znalosti toho, jak to dopadlo.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Ve třetím díle se objevuje postava Anny Danielové, která byla skutečnou osobností z poválečné Karviné. Jaký byl proces toho objevení, toho jejího příběhu? Nebo možná, co Vás na ní nejvíce fascinovalo?

Karin Lednická, spisovatelka: Na Anně Danielové, mě fascinuje Anna Danielová úplně celou svou bytostí. To byla tak obdivuhodná žena. Vilém a Anna Danielovi byli významné osobnosti už prvorepublikové Karviné. Byla to elita toho města v tom nejlepším slova smyslu. Ale kdy jsem si říkala, že jí začnu věnovat opravdu velký prostor, bylo to, když jsem pročítala poválečné zápisy Rady a zastupitelstva města Karviná. A mezi těmi budovatelskými proslovy a mezi těmi opatrnickými proslovy mi ta Anna se táhla jako červená nit. Protože ona měla na starosti zdravotní a sociální problematiku a do všech těch mužských témat, do těch silných proklamací, ona vkládala takovou tu tichou, klidnou linku a říkala, "Prosím vás, já mám tady ty potřebné ženy a ty děti, které nemají co jíst a nemají co na sebe a nemají kabáty na zimu. Mohli bychom se tím zabývat?". A tím klidným způsobem byla schopna dosáhnout téměř všeho. A tehdy mě začala bavit v téhle době jako lidovecká poslankyně. Ona se udržela i po roce 1948 a vlastně nakonec jí to doběhlo. Nakonec jí to samozřejmě spočítali. Ale život ani Danielové, to by vydalo na samostatný román. A zrovna když jsem před chvílí mluvila o tom, že jsou osobnosti, které by si zasloužily sochu, medaili nebo alespoň nějakou ceduli na zdi, tak Anna Danielová rozhodně patří mezi ně.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Karin mě moc mrzí, že už náš čas vypršel, protože určitě by se dalo povídat dál a dál. Já Vám děkuji za rozhovor i za tu za chráněnou historii.

Karin Lednická, spisovatelka: Děkuji mnohokrát za pozvání, jsem ráda, že jsem tady mohla být.

Redakčně upraveno / zkráceno.