Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Blíží se závěr roku a to je doba bilancí a vzpomínání, ale také pohody a rodinných setkání. My jsme se s mým dnešním hostem domluvili, že k této pohodě přispějeme trilogií Povídání o záhadách, cestování, věštění a tajemstvích, které nás občas potkají. Ve studiu vítám Arnošta Vašíčka, cestovatele, scénáristu, spisovatele a záhadologa. Dobrý den, vítejte.

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, cestovatel: Dobrý den.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Náš první díl, Arnošte, věnujeme jediné knížce pro děti, mám ji tady, trošku si ji prolistujeme, kterou jste napsal Zajatci Ďáblova chřtánu. Než do knihy nahlédneme, zajímalo by mě, jak je těžké napsat pro děti knihu plnou záhad a kde najít jakousi hranici, aby to ještě bylo pro děti zkousnutelné?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, cestovatel: Předně musím říct, že je to prozatím moje jediná kniha, kterou jsem napsal pro děti. Já jsem byl v dětství velký čtenář, běžně jsem četl cca 4 knížky za týden podle počasí. Nečetl jsem to, co nám velela škola, ale především knihy o odvaze a dobrodružství. Pak jsem narazil na jeden námět a říkal jsem si, že by to nebylo špatné napsat a udělat z toho knížku pro děti. Chtěl jsem, aby tam bylo všechno. To znamená, že jsou tam záhady, je tam dobrodružství, nebezpečí, dokonce i tajemná zvířata, ale přitom se to odehrává v našich končinách. Na druhou otázku, kde je hranice mezi tím, co děti ještě snesou a co ne, myslím si, že tato kniha, i když má děsivý název Zajatci Ďáblova chřtánu, je v podstatě velmi mírná nebo pohodová. Kromě dobrodružství tam je i plno humoru. Když vezmete české pohádky, je to plné násilí. Vlk sežere babičku, děti upálí ženu v perníkové chaloupce apod.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Teď jsme se bavili o tom, kde je hranice pro děti. Přemýšlíte taky o jakési hranici únosnosti, když píšete knihy pro dospělé? Nebo si říkáte, že po Vašich knihách sáhnou lidé, kteří ví, co od toho mohou očekávat?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, cestovatel: Myslím, že jsem o tom takto nikdy nepřemýšlel. Nemyslím si, že až tak tlačím na pilu a že v podstatě nějaký děs je tím prvním plánem, protože vždycky mi jde o příběh a o záhadu. Ale pravdou je, že třeba kniha Krev démona, která je svým obsahem velmi mírná a přijatelná, měla obálku, která děsila. Takže se mi stávalo, že některé čtenářky říkaly: "já bych si to přečetla, ale pak bych se toho bála".

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Vraťme se ke knize Zajatci Ďáblova chřtánu. Kniha je rozdělena do dvou částí. V té první je příběh, který už jsme tady lehce zmínili a ta druhá část je o tom, že jsou tam jakási vysvětlení, fakta. Jsou tam zajímavosti o tom, kde se třeba nalezla různá zvířata, třeba i vymřelá, ale i různé záhady. Můžeme některé z nich zmínit?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, cestovatel: Můžeme zmínit řadu z nich. Musím nejdřív diváka upozornit, o čem příběh je. Naši hrdinové jsou sourozenci, patnáctiletý chlapec a desetiletá dívka, kteří přijedou na chatu k rodičům, aby si tam jen něco vyzvedli. Jsou tam víceméně načerno a neměli by tam být. A narazí na malého kluka, který je velmi podivný a zdá se, že nepochází z našich dob. Nakonec se ukáže, že je to chlapec, který se jakousi časovou smyčkou dostal k nám z minulosti vzdálené asi tři sta let a celý příběh je o tom, jak kluka dostat zpátky a musí k tomu nasadit všechno to, co by děti měly znát. Jenom toto jim stačí. Nepotřebují k tomu žádná kouzla, žádné zázraky, ale musí přijít na to, v čem je ten přírodní fígl, proč se tady chlapec dostal a jak ho vrátit zpátky. To znamená, že v prvé řadě je tady záhada časové smyčky a to je věc, která mě zajímala už v dřívějších dobách. Já jsem na to narazil několikrát. Když jsem byl v Indii, dozvěděl jsem se o zvláštním případu, který se odehrál v roce 1977. Tuším, že to bylo 17. července. Jeden pilot, jmenoval se Samuel Griffin, odstartoval z Madoru na sever, ale nikdy nedoletěl. Jeho zřícené letadlo se našlo, ale tělo v něm nebylo. Později byly nalezeny dokumenty, ovšem staré, ze sklonku 19. století, které popisovaly zvláštní případ, že nedaleko místa, kde se letadlo zřítilo, lidé viděli člověka letět na něčem pro ně podivném. Tehdy ještě nevěděli, že to je padák, prostě se snesl dolů. Ten člověk jim připadal velice podivný, protože měl oblečení, které oni neznali a hovořil o zvláštních věcech a přiznal se i k tomu, že přišel o svůj život. Oni ho měli za takového milého blázna, ale jestli to byl skutečně on, ten člověk, který zmizel, nebo ne, to už se nikdy nedozvíme.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Mě třeba zaujala kapitola, která na putování časem trochu navazuje. A to je Poutníci časem. Tunel do minulosti.

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, cestovatel: Kousek od nás, 150 km od Ostravy, je hrad Kryštofor, který má zvláštní minulost. V dobách, kdy se Švédové chystali zaútočit na Polsko a začínala třicetiletá válka, se jeden polský šlechtic Ossolinky chtěl poradit s králem Boleslavem Chrabrým, který ovšem už stovky let nežil. Proto uspořádal spiritistickou seanci, aby přivolal jeho ducha, ale to se nepodařilo. Nevíme, jak se stalo, že došel k tak revoluční myšlence, že když není možné přivolat ducha ze záhrobí, bude on cestovat za Boleslavem Chrabrým do jeho doby. Jistý velmi slavný matematik Brožek putoval do Itálie, kde studoval magické knihy a na jejich základě sestrojil jakýsi stroj času, který byl v podzemí toho hradu. Ossolinsky se sám premiéry nedožil, ale jeho syn to pravděpodobně využíval. Stávalo se, že mizel na celé týdny a vracel se. Třeba se vrátil, a přestože byla v Polsku zima, byl opálený. Bylo ale podezření, že se tam ztráceli lidé ve velkém stylu. Byli využíváni k pokusům odesílání do jiné doby než to udělal mladší Ossolinksy. Nikdy se ta záhada nevysvětlila. Faktem je, že to má ještě jednu souvislost s námi tady v našem regionu, protože v Kravařích dožíval polský alchymista Sendivoj a on byl jeden z těch, kteří se na vývoji toho stroje taky podílel. Možná, že to tajemství stroje času, který je v zámku Kryštofor, je ukryto ve spisech a nákresech někde v Kravařích.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: V knize je spousta záhad okolo různých, už i vymřelých, zvířat, ale já tady připomenu, že Vy jste prokazatelně první na světě, kdo se v Peru vydal po stopách obří hadovité nestvůry.

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, cestovatel: Jenom abych připomněl souvislost s knihou, objevování neznámých zvířat a pátrání po neznámých zvířatech je moje hobby. Tím se zabývá kryptozoologie. Já jsem na toho hada narážel na mnoha místech a shodou okolností v roce 1997 přišel v květnu do kin film Anakonda. Obrovský plaz, který útočil na vše živé. Já jsem se v září chystal do Peru a těsně před mým příletem koncem srpna vyšla v novinách zpráva, že poblíž peruánské vesnice Novea Tacna domorodci pozorovali obrovského plaza, který se prohnal kolem jejich vesnice. Říkali, že stromy padaly jak třísky a že tam byla úžasná stopa. Dokonce guvernér tamní oblasti se proletěl s několika novináři nad tou stopou, natočili to, ale protože nebylo kde přistát, vrátili se do Iquitosu. Okamžitě jsem změnil plán cesty a udělal jsem si takový program, abych se co nejdřív pokousil se dostat do té Noevy Tacny, aby tam ta stopa opravdu ještě byla. Na vlastní oči to vidělo jen několik svědků. Já jsem je vyhledal a natočil jsem s nimi jejich výpovědi. V sousední vesnici, která se jmenuje Oran, se v místní škole ředitel a jedna učitelka biologie věnují starým indiánským legendám. Od nich jsem se dozvěděl, že to zvíře, které indiáni nazývali Sachamama, bývá čas od času pozorováno, ale ono dovede dlouhý čas prospat v jakési letargii, jako mají medvědi zimní spánek. Ono se prostě nažere a pak šetří energii tím, že na dlouhou dobu spí. A svědci popisovali ještě jeden detail, ten had měl na těle jakousi ulitu. Pak jsem našel v jednom muzeu keramiku civilizace Močika, což je první až osmé století, na které byl přesně takový tvor vyobrazen. To znamená, že močikové ho museli znát. Natočil jsem teda dokument, napsal jsem knížku, nějaké články, ale tehdy jenom v češtině, ale Ivan Mackerle, jeden můj známý, zveřejnil několik článků v zahraničních časopisech, které se pak ozvaly. Jedním z nich byl německý vědec, který našel španělský spis ze šestnáctého století, kde je takové zvíře popisováno a že bylo viděno na stejném místě.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Já Vám pro dnešek děkuji za rozhovor a vy se můžete těšit na druhý díl.

Redakčně upraveno / zkráceno.