Uczniowie PSP pożegnali ostatni wózek węgla

Tysiące osób, przede wszystkim byłych i obecnych pracowników górnictwa, przybyło na kopalnię CZM w Stonawie, aby uczestniczyć w uroczystości wywiezienia ostatniego wózka węgla w Republice Czeskiej. Uczniów stonawskiej polskiej szkoły nie zabrakło na tej historycznej uroczystości. Towarzyszyły im nauczycielki, opiekunowie oraz dziadkowie.

Marcela Gabrhel, kierowniczka PSP Stonawa: „Stwierdziliśmy, że każdy, kto chodzi do naszej szkoły, kto tam pracuje, to jest z rodziny górniczej. I dlatego jest to naprawdę potrzeba serca, żeby tu przyjść, żeby zobaczyć ten ostatni wózek i żeby móc potem o tym dalej opowiadać.“

Te chwile najmocniej przeżywali przede wszystkim pracownicy kopalń. Niektórzy z nich towarzyszyli dziś swoim wnukom.

Witold Rzeszut, emerytowany pracownik OKD: „Takie wspomnienie i poprostu żal, że już się to wszystko kończy. Pracowałam pod firmą OKD Doprawa, dużurny ruchu kolejowego, czyli CZM, potem Darków, Armada Karwina-Doły, Fuczik - w ramach OKD Doprawy, czyli odwoziliśmy węgiel, co górnicy wykopali.”

Marcela Gabrhel, kierowniczka PSP Stonawa: „Czekamy w kolejce, żeby zobaczyć ostatni wózek, ostatni wózek węgla kamiennego wydobyty w Republice Czeskiej. Jest to rzecz historyczna i chcę, żeby dzieci tego dotknęły, żeby zażyły i mogły opowiadać swoim dzieciom swoim wnukom.”

Na pytanie, kto ma lub miał w rodzinie pracownika kopalni, wszystkie ręce powędrowały w górę.

Marcela Gabrhel, kierowniczka PSP Stonawa: „Była ankieta. Każde dziecko dostało A4, gdzie miało zapisać, kto, jak długo, gdzie i w jakiej funkcji pracował na kopalni. Okazało się, że niektórym nawet kartki zabrakło.”

ankieta: uczniowie PSP Stonawa: „Miałem babcię , dziadka, miałem jeszcze jednego dziadka i jedną babcię i tatę.” „Dziadka, pradziadka, mamę, tatę.” „Miałem dziadka, pradziadka, prababcię i pradziadka.” „Ja miałam prababcię, pradziadka, miałam dwu pradziadków też i miałam tam dziadka jednego i drugiego dziadka.” „Dwa dziadki, dwa pradziadki.” „Ja miałam dziadka i cztery wujki.”

Marcela Gabrhel, kierowniczka PSP Stonawa: „Miała być jedna lekcja taka wprowadzająca dzisiejszy dzień. Zrobiliśmy lekcje trzy. Opowiadaliśmy o górnictwie, o różnych profesjach, o tym, co ludzie przeżyli na tych kopalniach. Co nam kopalnie dały, co nam kopalnie wzięły. Dzieci przyniosły różne rzeczy, które miały w domu.”

Ten dzień, w którym zakończyła się historia górnictwa w naszym kraju, uczniowie polskiej szkoły w Stonawie na pewno długo będą pamiętać.

---

Skok přes kůži je jednou z důležitých hornických tradic

Vyvezením posledního vozíku černého uhlí ze stonavského podzemí se definitivně uzavřela éra černouhelného hornictví v celé České republice. Hornický folklor a tradice však zůstávají. Ve Stonavě o jejich zachování dlouhodobě pečuje především Spolek krojovaných horníků, který ve spolupráci s obcí pravidelně pořádá například Skok přes kůži.

Hornické tradice mají na Karvinsku hluboké kořeny. Po více než sto letech těžby se však černé uhlí stává minulostí a s ním pomalu končí i jedna významná etapa regionu. Právě v této době nabývá na významu tradice, která hornické dědictví uchovává – Skok přes kůži.

Jedná se starobylý hornický rituál. Původně šlo o symbolické přijímání nových členů do hornického stavu. Dnes se tento obřad stává především připomínkou hodnot, na kterých hornictví stálo – odvahy, soudržnosti a respektu k náročné práci pod zemí.

Tomáš Wawrzyk (ANO), starosta obce Stonava: „Stonava patří k hornickým obcím. Máme svůj spolek krojovaných horníků a u příležitosti stého výročí kroužku jsme založili tradici skoku. Dneska máme jedenáctý skok.“

Celou ceremonii řídí takzvané slavné, vysoké a neomylné prezidium spolu s dalšími postavami hornického „pivního zákona“. Atmosféra je slavnostní, místy veselá, ale zároveň pevně svázaná pravidly a rituály, které se předávají z generace na generaci.

Josef Kasper, vysoké a neomylné prezidium: „Tady to prostředí je prostě cítit, že to je hornická obec. Ti lidé chodí v uniformách, i když se chodí bavit, a není to vyumělkované. Je to přirozené. A proto tento stonavský skok mám ze všech skoků nejradši.“

Milan Malich, předseda Spolku krojovaných horníků při obci Stonava: „Máme tady tři tablice, kde u té jedné tabulce jsou většinou, bych řekl, naši členové. Prostřední tablice je víceméně pro naše hosty i pro naše sponzory a třetí tablici má obec, která si tady zve své hosty.“

Součástí programu jsou hornické písně, soutěže mezi jednotlivými tablicemi i tradiční symbolické tresty za porušení pravidel. Nechybí ale ani okamžiky ticha a hluboké úcty. Jedním z nejsilnějších momentů je takzvaný Salamandr – smuteční vzpomínka na horníky, kteří při výkonu své práce zahynuli.

Právě propojení slavnostní nálady s hlubokou úctou k minulosti dává Skoku přes kůži jeho jedinečný charakter.

Josef Grim, kantor: „Já už to vnímám jedenáct let. V podstatě, že je to skok, který je opravdu výjimečný. Zažil jsem spoustu skoků na těch šachtách jednotlivých, ale tady to má úplně jinou atmosféru. Tady jsou chlapi, co opravdu prošli tím hornictvím. Pro ně to hodně znamená. Mají to opravdu takzvaně v srdíčku.“

Stonavský Skok přes kůži má navíc i mezinárodní rozměr pravidelně se jej účastní hosté ze Slovenska či Polska. Spolupráce hornických spolků napříč střední Evropou trvá už řadu let a potvrzuje, že hornictví bylo vždy fenoménem přesahujícím hranice jednotlivých zemí.

Václav Dorazil, perkmistr, Sdružení hornických a hutnických spolků České republiky: „Všichni víme, jak to v současnosti s hornictvím je. O to více si vážíme každé obce, která nějakým způsobem se snaží udržovat hornické tradice. U obce Stonava to je ještě o to lepší, že skutečně tady má neskutečné členy, kteří se snaží pracovat pro hornictví, pro hornické tradice a pro udržování hornických tradic. Takže za nás je to obrovské plus a jsou naším významným partnerem pro další pořádání skoků a samozřejmě dalších hornických akcí v rámci kraje a v rámci České republiky.“

Mezi nově přijímanými do hornického cechu jsou dnes lidé, kteří cítí sounáležitost s regionem a chtějí být součástí jeho odkazu.

Milan Malich, předseda Spolku krojovaných horníků při obci Stonava: „Skokani, to jsou lidé, kteří by měli i do budoucna udržovat hornické tradice, protože většina z nich již nejsou horníci, ale řekl bych, že jsou zapálení pro tu věc, takže proto jsme je navrhli na skok.“

Nechybí ani mladší generace, která do tradice vnáší novou energii.

Václav Bařák, účastník skoku: „Rozhodl jsem se proto, že můj stařík byl horník a v dole nechal život. Takže jsem si říkal, že na jeho počest chci vstoupit. A proč jsem skočil? Chci, aby tato tradice byla uchována, abychom potom i našim dětem nebo pravnoučatům říkali, co vlastně bylo to hornictví, a aby to pořád v nás zůstávalo.“

Viktor Topiarz, účastník skoku: „Já osobně se domnívám, že to je velmi zajímavá a činorodá práce a osobně bych rád v tom pokračovat, pokud v obci Stonava bude i nadále tato tradice pokračovat, tak se velmi rád zapojím.“

Tradici podporuje také vedení obce i vedení společnosti OKD. Všichni si uvědomují, že s koncem těžby přichází odpovědnost zachovat alespoň kulturní a historický odkaz tohoto náročného povolání.

Ondřej Feber (ANO), senátor a místostarosta obce Stonava: „Každý se musí opřít o své kořeny, o to, co dělali jeho předkové. A i když už hornickou práci nedělají aktivně, musíme dodržovat ty tradice a žít podle jejich norem.“

Roman Sikora, generální ředitel OKD: „To, že se mohu zúčastnit tady slavné sese v obci Stonava, je pro mě obrovskou příležitostí a výzvou k tomu, abych pokračoval, nebo abych dal podnět k tomu, abychom do budoucna pokračovali v udržování hornických tradic. Protože tento kraj si to zcela jistě zaslouží.“

Skok přes kůži tak ve Stonavě není jen folklorní připomínkou minulosti. Je živým důkazem toho, že i když doly utichly, duch hornictví přetrvává. V písních, v rituálech, ve vzpomínkách i v nových členech, kteří symbolickým skokem přijímají závazek uchovávat tradici dál.

---