„Posluchači se mohou těšit například na Hallelujah, Without You, What, Wonderful World nebo My Way. Právě posledně jmenovanou skladbu mám nejraději. Vystihuje totiž mou životní cestu hudebním světem,“ prozrazuje čtyřiadvacetiletý Martin, jenž vystoupí společně s kapelou Happy kvartet. „Hrajeme spolu teprve od letošního dubna. Zpočátku jsem byl jejich hostem, nyní už s nimi hraji,“ upřesňuje a soustřeďuje pozornost na hosta svého adventního koncertu. „Kateřina Lebedová moje spolužačka ze základní školy ve Skřipově, vystudovala Pražskou konzervatoř, obor zpěv. Posluchači ji uslyší dejme tomu v O Holy Night, známé v podání Mariah Carey, a v Modlitbě od Dashi. A možná se dočkají i Půlnoční od Václava Neckáře,“ nechává nahlédnout do programu adventního podvečera.
Martin Kubíček se narodil předčasně ve 29. gestačním týdnu. Zpočátku nic nenaznačovalo, že jeho zrak bude kvůli několikatýdennímu pobytu v inkubátoru poškozen. Jenže došlo k totálnímu odchlípení sítnice a rodičům čtyřměsíčního miminka lékaři sdělili fatální diagnózu: trvalá a úplná ztráta zraku. „Přijmout tuto skutečnost bylo nesmírně těžké,“ vrací se do minulosti Martinova maminka Jana. „Velkou oporou nám tenkrát bylo Středisko rané péče v Ostravě. Tady jsme zjistili, že nejsme sami, kdo má takto postižené dítě. Martinovi i nám, rodičům, se tady věnovali do doby, než s paní asistentkou Alenou Velnerovou nastoupil do běžné mateřské školy v Bílovci ve Svobodově ulici,“ přibližuje počátky rodinného příběhu a poznamenává, že poněkud složitější už byla integrace do běžné základní školy. „Obě bílovecké základní školy měly – a stále mají – velké počty žáků. Ale my jsme pro Martina hledali klidné prostředí v komornějším kolektivu. První až čtvrtý ročník proto absolvoval v soukromé základní škole v Ostravě-Hrabůvce. Od pátého ročníku navštěvoval – stále se stejnou paní asistentkou – skřípovskou základní školu. Bez paní Aleny by jeho integrace nebyla možná. Přepis učebních textů, výroba učebních hmatových pomůcek, prostorová orientace a další nezbytnosti, s tím vším, včetně pozdější přípravy k talentovým zkouškám na uměleckou školu, nám pomáhala. Paní Alena stojí po Martinově boku už jednadvacet let. I dnes mu pomáhá přepisováním not do Braillova písma, noty mu diktuje,“ dostává se k tématu hudby v životě syna, jenž už ve čtyřech letech začal hrát na sopránovou a poté na altovou flétnu. „A od svých deseti hraje na kytaru, k níž o pět let později přidal altový saxofon v základní umělecké škole ve Studénce u nevidomého pana učitele Zdeňka Vlka. A nyní pokračuje ve hře na tento nástroj v základních uměleckých školách v Bílovci a v Ostravě, kde studuje u fenomenálního saxofonisty a hráče na dechové nástroje Michala Žáčka,“ pokračuje Jana Kubíčková a předává pomyslnou štafetu vyprávění ostravskému pedagogovi.
„Martin má jednu zásadní vlastnost, kterou by měl muzikant mít. Je velmi pracovitý. A jeho obrovskou výhodou je perfektní hudební sluch. Je šikovný, přesně reaguje na mé rady a doporučení, dokáže rychle odbourat případné chyby, takže si nevytváří špatné návyky. Má to sice mnohem náročnější než zdraví žáci, ale je to velmi schopný muzikant, který od doby, co jsme spolu začali pracovat, velmi pokročil. Mám ho rád a rád ho učím,“ nešetří slovy chvály Michal Žáček, pedagog ZUŠ Eduarda Marhuly v Ostravě.
Alena Velnerová se Martinovou asistentkou stala poté, co uzavřela svou profesní dráhu. I když celý život učila, nikdy nepracovala s nevidomým dítětem, takže Martin pro ni byl velkou výzvou. „Věděla jsem o něm od jeho babičky, která pracovala v kuchyni základní školy ve Velkých Albrechticích, kde jsem učila. Často mi o vnoučkovi vyprávěla a seznámila mě i s jeho rodiči,“ vrací se do minulosti paní Alena, jež se s manželem dohodla, že se chlapci začne věnovat, až přestane učit. „Jenže manžel v roce 2003 zemřel. A Martin, jemuž v té době byly tři roky, vyplnil prázdné místo, které po mém muži zůstalo. Pomohlo mi, že jsem nemusela myslet na smutek, ale na Martina.“
Po boku nevidomého kloučka se jí otevřel nový svět, spolu s jeho rodiči se mu snažila vytvořit co nejlepší podmínky k rozvoji. „Neustále jsme spolu něco objevovali. Jak vypadá strom, jak tráva,“ usmívá se při vzpomínkách. A to, že se spolu s Martinem během jeho pobytu ve školce naučila Braillovo písmo, bere jako samozřejmost. „Když to učíte chlapce, naučíte se to taky. Hráli jsme si a při tom se seznamovali s písmenky. A naučili jsme se pracovat i s Pichtovým šestibodovým psacím strojem pro nevidomé, takže když Martin nastoupil do základní školy, už věděl, jak na to. Vždycky jsme všechno zvládli. Na Janáčkově konzervatoři, kde studoval hru na klasickou kytaru a kde jsem mu pomáhala s domácí přípravou, Martin odmaturoval skoro na samé jedničky,“ je hrdá na svého svěřence, o němž hovoří jako o svém osmém vnoučeti. Ano. Paní Alena dnes už má sedm vlastních vnuků a jedenáct pravnoučat…
Za to, že se Martinovi i celé rodině podařilo vytvořit s jeho asistentkou tak výjimečný a lety prověřený vztah, je jeho maminka velmi vděčná. Ona sama, aby svému synovi byla maximálně prospěšná, vystudovala speciální pedagogiku, obor tyflopedie. „Chtěla jsem být v obraze, abych toho mohla Martinovi co nejvíc předat a usnadnit mu vzdělávání. Vždy jsme s manželem všem říkali, že je zdravý, jen nevidí. Proto jsme se snažili o jeho integraci do běžné základní školy, proto jsme ho brali stejně jako jeho starší a naprosto zdravou sestru, která je dnes lékařkou. Naučili jsme ho lyžovat, jezdíme na dvojkole… Ano, věnovali jsme mu hodně času. Ale Martin nám to neskutečně vrací,“ shrnuje Jana Kubíčková, jež své odborné i životní zkušenosti vkládá do profese výchovné a kariérové poradkyně v ZŠ a MŠ Komenského v Bílovci.
Martin, který hraje na alt a tenor saxofon, zmiňuje, že k tomuto nástroji ho přivedl jeho nevidomý učitel hudby Zdeněk Vlk. „Jedná se o sólový nástroj s charakteristickým zvukovým projevem. Líbí se nejen mně, ale hlavně mým rodičům, kteří mě ve hře maximálně podporují,“ říká Martin, jemuž podle jeho slov hudba přináší uspokojení a radost. „Každá nová skladba mě posouvá o další krůček dál,“ usmívá se mladý umělec a skromně konstatuje, že je teprve na začátku své umělecké dráhy. „Až čas ukáže mou další cestu. Zatím hraji hlavně pro radost – svým blízkým, známým i neznámým lidem, kteří si krásné tóny saxofonu přijdou poslechnout,“ zve na adventní koncert.
