Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Mým dnešním hostem je Arnošt Vašíček, český spisovatel, scénárista, cestovatel a záhadou. A povídat si budeme mimo jiné o aktuální výstavě Fantastické záhady 2, která probíhá v Šenovském muzeu. Dobrý den, vítejte u nás.

Arnšt Vašíček, záhadolog, spisovatel, scénarista: Dobrý den.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Pane Vašíčeku, co bylo hlavním impulsem pro vznik dvojky výstavy Fantastické záhady? Vernisáž už proběhla.

Arnšt Vašíček, záhadolog, spisovatel, scénarista: Musím říct, že Fantastické záhady měla už jakousi první kapitolu, která se odehrála před několika lety. Byla to výstava, která byla nejen v Šenově, ale když vezmu tady kraj, tak také v muzeu v Třinci a pak putovala po republice. A Fantastické záhady 2 je premiéra nové výstavy, která navazuje na tu původní a přináší další, jak doufám, zajímavé exponáty.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Určitě, to se dá očekávat i podle toho, co jsem o vás řekla, že jste cestovatel a záhadolog. Jsou to určitě vaše příběhy, vaše záhady, vaše vzpomínky, možná dá se to tak říct?

Arnšt Vašíček, záhadolog, spisovatel, scénarista: Od všeho trochu. Musím říct, že světová muzea, a nyní tedy i ta naše, jsou plná předmětů a exponátů, s nimiž si věda neví rady, přestože je můžeme měřit, vážit, zkoumat, různým způsobem nad nimi přemýšlet, přesto třeba nevíme, k čemu sloužily, kdo je vytvořil a co to vlastně bylo. Anebo jsou tyto záhady vysvětlovány nějakým jiným způsobem, nebo se k nim váže nějaká zajímavá legenda či příběh. A já jsem po celou dobu, co jezdím po světě za záhadami a co jsem po nich pátral, se snažil dostat buď k originálům, které jsem přivezl od domorodců, od takzvaných primitivních kmenů, nebo jsou to muzejní repliky, které dnes už vlastně v muzeu velmi těžko uvidíte. Originál je například i Věstonická Venuše. Když přijdete do Muzea pravěku v Pavlově, tak je tam velmi dokonalá replika. Takže jsem se snažil získat dokonalé muzejní repliky, abych ty předměty, ty exponáty mohl představit také našemu publiku, aby za nimi nemuseli cestovat, já nevím, do Peru, do Mexika, do Číny nebo do Indie. Takže to je vlastně to, co tu výstavu tvoří. A vždy jsem chtěl, aby ten exponát měl také nějaký příběh, aby z popisků jasně vycházelo, v čem je ta záhada a v čem je vlastně ten exponát pro návštěvníka výstavy zajímavý.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Je nějaký exponát, o kterém byste se tu rád zmínil a tím vlastně pozval na výstavu? Je tam nějaký tahák?

Arnšt Vašíček, záhadolog, spisovatel, scénarista: Myslím si, že je jich plno. Zatímco v té první části jsme měli tehdy vlastně čerstvě rekonstruovanou lebku gigantopitéka, obrovského našeho nějakého praprapředka. Ta lebka měla 50 cm. Tak teď máme pravý opak. Já to musím trošku osvětlit. Když jsem kdysi točil seriál Planeta záhad, tak jeden díl jsem věnoval takovým legendám o trpasličích kmenech, které měly obývat různá místa naší planety, především v Indonésii, na Sumatře jim říkají Orang Pendek, na Borneu - Batatut. A ti domorodci tvrdili, že občas zahlédli ještě dodnes v pralesích nějaké tvory, kteří se podobali lidem, ale měli pouze 60 cm. Bralo se to jako legenda. Ale v roce 2003 byly na indonéském ostrově Flores v jedné jeskyni vykopány ostatky, které na první pohled vypadaly, jako že patří dětem, ale pak se ukázalo, že jsou to dospělí jedinci a že měli řekněme o těch 60 centimetrů do jednoho metru. A najednou se ta legenda potvrdila a já jsem rád, že třeba jedním z těch exponátů, které můžeme představit, je právě nyní rekonstruovaná lebka toho trpasličího člověka z toho ostrova Flores. Máme to teda z Francie, z firmy, která vlastně dělá pro světová muzea a vytváří, jak jsem říkal, ty rekonstrukce z kostí. Takže to je třeba jedna taková věc. Pak asi děti bude zajímat. Máme tam takovou mumii, mládě čupakabry, což má být jakési zvíře s ostny na zádech, které saje krev z koz z drůbeže. Vyskytuje se v Mexiku, v některých dalších středoamerických a jihoamerických státech. My jsme už jednou vystavovali kostru, kterou jsem přivezl z Mexika. Teď pro změnu máme tu mumii. Tam je těch exponátů takřka celá řada. A ještě jednu věc musím podotknout, že letošní rok je v očekávání filmu Odysea, což má být zfilmování Homérovy pověsti, a předpokládá se, že znovu vzroste zájem o řekněme ty staré řecké báje a pověsti. Tak jsem se rozhodl, že zařadím do té výstavy taky taková ta monstra z těch řeckých bájí. Takže tam máme lebku Kyklopa, Medúzu s těmi hady kolem hlavy, sirény, harpyje, Minótaura, Áuru, prostě všechno, co do toho světa těch starých řeckých legend patří.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Vy se těmi záhadami zabýváte celý život. Je vidět, s jakým nadšením, alespoň tady těchto některých exponátech vyprávíte, protože vím, že kdybychom měli hodně času, tak určitě s takovým nadšením budete vyprávět i další své příběhy. Jak ale tady tyhle záhady a ty anomálie různé přijímají dnešní lidé?

Arnšt Vašíček, záhadolog, spisovatel, scénarista: Je to různé. Samozřejmě, někdo nad tím může mávnout rukou, že jsou to všechno, řekněme, jen výmysly nebo dohady, což musíme připustit, že v některých případech ano. Někdy vlastně ta záhada je vytvořená jenom díky tomu, že máme málo informací, že o tom prostě nic nevíme. Tak si můžeme jenom domýšlet. Já skládám určité střípky, ale možná někdo jiný by skládal střípky jinak. Vyšel by mu z toho jiný obraz. Ale pak jsou samozřejmě individua. Jsou to lidé, kteří to berou jako cestu poznání, že ten svět opravdu není tak všední, jak by se zdálo. Je docela tajemný. A já mám velkou radost, jak na to reagují děti. Samozřejmě ty většinou zajímají ty vizuálně zajímavé exponáty. Takže my máme třeba – to musím taky podotknout – více než dvoumetrovou, zhruba dva metry vysokou rekonstrukci takové příšery, které indiáni v Severní Americe říkají indigo. Je to jakási, řekněme, nestvůra s lidským tělem, ale s jelení hlavou. Něco podobného se vyskytovalo u nás v okolí Kašperku a říkalo se tomu svízel, tak i toho tam máme věrně zrekonstruovaného. Čili u dětí si myslím, že je to dobré, že by jim to mohlo ukázat, že ještě existuje jiný svět než svět mobilů, a že jsou ještě i záhady, ke kterým se je třeba dobrat tím, že navštívíte výstavu anebo si o tom něco přečtete v knížce.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Je nějaká záhada, která vás celoživotně zneklidňuje a vlastně nenašel jste klíč, jak ji rozlousknout?

Arnšt Vašíček, záhadolog, spisovatel, scénarista: Těch záhad je povícero, ale vždycky pro mě je důležitá ta, na které momentálně dělám. Takže kdysi jsem se zabýval hodně Voynichovým rukopis. Jenom musím podotknout, že je to rukopis, který se původně nacházel u nás, teď je ve Spojených státech. Je to kniha z počátku 15. století a je psaná neznámým jazykem, neznámým písmem. Dodnes se to neví. To je věc, ke které se neustále vracím. Jsem rád, že právě tady v Ostravě vzniká takové velké zázemí, díky tomu, že spolupracuji s profesorem Ivanem Zelinkou, který vede katedru na Vysoké škole báňské a se svými studenty pracují taky na možném řešení toho Voynichova rukopisu. Oni se zabývají tím, že se snaží zjistit, ke kterému jazyku má ten neznámý jazyk nejblíž. A využívají k tomu samozřejmě ty dnešní moderní počítačové metody. Věřím, že nás to možná může přivést taky k nějakému výsledku.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Arnošte, na čem teď aktuálně pracujete?

Arnšt Vašíček, záhadolog, spisovatel, scénarista: Já jsem dopsal takové pokračování českého tajemna. Jmenuje se to České tajemno 2, kde jsou mimo jiné docela zajímavé záhady tady od nás, z Moravskoslezského kraje. A tak jsem teď jezdil po přednáškách, kde jsem se snažil čtenářům tu knížku představit. Taky něco píšu, chci se vrátit k beletrii, k takové mysteriózní detektivce. Navázat na ty úspěšné minisérie Ďáblova lest, Ztracená brána. Takže se snažím o pokračování.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: A vaše práce balancuje mezi fakty, hypotézami a vírou v nepoznané. Kde je podle vás hranice mezi zdravou zvědavostí a slepou vírou v záhady? Možná tím i navazuji na to, jak dnes lidé záhady vnímají.

Arnšt Vašíček, záhadolog, spisovatel, scénarista: Je zajímavé, že čím jsem starší, tak tím jsem větší skeptik a více pochybuji. Myslím si, že člověk tomu nesmí podléhat. Jak se říká: důvěřuj, ale prověřuj. Důležité je, aby si člověk ověřoval informace z několika zdrojů. A to si myslím, že určitým způsobem zabrání tomu, aby někdo podlehl. Člověk nesmí opravdu věřit všemu, i když se mu to na první pohled zdá, že s tím souhlasí. Lidé mají samozřejmě tendenci souhlasit s tím, k čemu jsou nakloněni. Takže když někdo bude fandit mimozemské civilizaci a teď mu předložíte pár „důkazů“, že tady někdo byl, tak tomu určitě spíš uvěří než nějaký zarytý skeptik, že jo.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Já vám děkuji za vaše odpovědi i za příjemné povídání. Arnošte, mějte pěkné dny a vám děkuji za pozornost. Uvidíme se u dalšího tématu.

Redakčně upraveno / zkráceno.