Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Bezmála padesát tisíc mrtvých, statisíce zraněných, zničená země, smutná bilance zemětřesení, které zasáhlo Turecko a Sýrii. Na místě pomáhali jako jedni z prvních i čeští záchranáři. Ve studiu vítám velitele USAR týmu Jiřího Němčíka. Dobrý den, vítejte.

Jiří Němčík, velitel USAR týmu MS kraje: Dobrý den.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Pane Němčíku, můžete v krátkosti popsat, co Vás čekalo na místě ty první minuty, možná i ten dojem z toho všeho, z té situace? Ale než začnete, velký dík za to, co jste udělali.

Jiří Němčík, velitel USAR týmu MS kraje: Děkuji za ocenění. K vaší otázce tam je asi potřeba říct trošičku možná tu genezi, která nás tam dovedla nebo jak jsme do cestovali na místo, protože to trošičku dokreslí vlastně ten pocit, který jsme měli. Prakticky já jsem dostal od svého nadřízeného telefonickou informaci ve čtvrt na pět v pondělí o tom, že se stalo zemětřesení a že existuje určitá šance, že bude nasazený USAR tým. Takže jsem okamžitě jel do práce s tím, že jsme začali sbírat informace, začali jsme se nějakým způsobem předpřipravovat na to, kdyby přišlo to vyžádání, což se nakonec potvrdilo. Někdy kolem desáté hodiny jsme zjistili, že teda Ministerstvo zahraničních věcí a ministerstvo vnitra schválilo ten náš odřad jako pomoc, kterou poskytnou Turecku. Tam existuje samozřejmě procedura, že tu nabídku musí ta turecká strana přijmout, což okamžitě přijato bylo. My jsme prakticky věděli, že v tuto chvíli už je to jenom o tom, abychom se posbírali, vybrali si teda ty členy, kteří mohou letět, zároveň si nabalit veškeré vybavení, které s sebou budeme potřebovat. Pak jsme čekali prakticky jenom na čas příletu letadla tak, abychom mohli do Turecka odcestovat. Stejně tak to mělo i hlavní město Praha, respektive Hasičský záchranný sbor hlavního města Prahy, který tvoří druhou polovinu toho těžkého týmu. Od té doby, kdy my jsme tam přiletěli, já jako velitel týmu jak pražského segmentu, tak i toho ostravského, celého toho těžkého USAR týmu, jsem měl za povinnost zorganizovat celou tu cestu a vést celý ten tým od začátku do konce. Což mimo jiné teda vyžaduje i to, abych začal okamžitě na místě vyjednávat naše nasazení, což po příletu do Adany skončilo na tom, že nejdřív jsme se dozvěděli, že bychom měli letět nebo přepravit se Hatay, což se za nějaké dvě hodiny zase změnilo na Adiyaman. Dále jsme diskutovali pořád způsob přepravy, nebyli schopni nám nějakým způsobem nabídnout způsob, který by byl schopný přepravit 70 záchranářů a 15 tun vybavení. Takže nejdřív nám nabídli autobusy, do kterých chtěli, ať si dáme to naše vybavení, což samozřejmě není možné, ty velké bedny a všechny ty věci, které jsme měli dát do nějakých autobusů. Takže potom nám nabídli nákladní auto a tak jsem říkal, že fajn, super, už konečně pojedeme a skončilo to na tom, že ty slibované autobusy najednou nebyly. Výsledek byl ten, že nákladní auto se nám teda podařilo nějakým způsobem si pro sebe zajistit. Tam jsme naložili veškeré náčiní, nářadí, vybavení a nás s osobními zavazadly se podařilo přepravit třemi malými letadly CASA turecké armády. Takže my jsme se dostali po nějakých dalších asi desíti hodinách nějakého vyjednávání na místo do Adiyamanu na letiště, kde ale na nás vůbec nikdo nečekal, kdo by měl nějaký způsobem koordinovat naši další činnost, což samozřejmě není nic příjemného. Na druhou stranu jsem si říkal, že jestli pojede pozemní cestou to naše vybavení a ještě ho tam nemáme, máme relativně čas si nějakým způsobem tyto věci vyřešit. My jsme dojeli do města, které bylo naprosto paralyzováno tím zemětřesením. Město velikosti takřka Ostravy, respektive z hlediska počtu obyvatel. Kdy tam podle všech těch statistik žilo tři sta padesát tisíc lidí. Město, v kterém spadlo dva tisíce budov kompletně ponořené do absolutní bezmoci. Na těch sutinách, které jsme viděli, než jsme přijeli do budovy guvernéra, na těch sutinách jste neviděli žádné záchranné složky. Byli to lidé, kteří si sami snažili pomoci jakýmkoliv způsobem z jakýchkoliv mezer, skulin vytahovat věci s nadějí, že tam najdou někoho přeživšího. Před toho samotnou budovou guvernéra byly stovky, možná i tisíc lidí, kteří všichni požadovali jednu jedinou věc, a to ať jim někdo přijde pomoc, protože v sutinách někde mají své blízké nebo příbuzné. Když jsme vystoupili z auta, oni okamžitě poznali, že máme nějaké uniformy, že můžeme být někdo, kdo jim může pomoct. Okamžitě jsme začali tahat za rukávy někde ať jdeme pomoct, což se zaprvé při neznalosti místní řeči, byť jsme měli s sebou teda překladatele, který s námi přiletěl z Prahy, byl to Turek, který mluvil anglicky a nějakým způsobem pracuje v ČR a sám se nabídl s touto pomocí. Což mimo jiné byl husarský kousek, protože to byl člověk, který nám díky své národnosti a znalosti řečí otevřel spoustu dveří, které jsme nutně potřebovali otevřít, včetně teda jednání na tom úřadě guvernéra. Situace opravdu tam byla vypjatá. Lidé byli zoufalí, byli naštvaní. Ne teda zejména na ty zahraniční složky, které tam ještě v té chvíli nebyly. My jsme byli první, ale hlavně na ty domácí nebo na ty národní, které podle jejich názoru teda nereagovali adekvátně. Všechno jsme vzali do svých rukou. Já jsem tam nějakým způsobem zahlédl ještě jakousi militantní složku, která tam v tom krizovém štábu měla své místo a tam jsme se s jedním plukovníkem té místní Žandarma nebo nějakého četnictva dohodli na tom, že nám poskytnou teda doprovod, abychom byli schopní alespoň udělat nějakou analýzu si sami sobě a mohli se rozhodnout, jak teda postupovat dál.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Teď ať se dostaneme k té práci, jaké to bylo neustále se potýkat s tím, že spíš nezachraňujete, ale vyprošujete jen oběti té zkázy.

Jiří Němčík, velitel USAR týmu MS kraje: Nám relativně dlouho trvalo, než jsme se dostali k té vlastní práci. Takže i ti kluci byli frustrovaní z toho, že nemůžou okamžitě zasahovat. Druhá věc byla ta, že i to naše vybavení, které jelo z Adany, jelo po silnici, po které by ta cesta standardně trvala 5-6 hodin. Jeli to přes 12 hodin. Já jsem nedovolil těm lidem, abychom šli se někde dívat na ty suťoviště bez toho, aniž bychom měli spolu s sebou nějaké vybavení, protože tam nebylo možné odejít. Ve chvíli, kdy vás někdo dostal na tu sutinu, vás ti místní nenechali odejít. Byla to otázka opravdu bezpečnosti, což mimo jiné dokládá i to, že i to nasazení, které jsme měli první dva dny bylo za střežení policie, protože ty tenze tam mezi místním obyvatelstvem byly. Nás nasadili na suťoviště, kterému se říká tomu kolapsu té budovy se říká z anglického pancake. To znamená, že si představíte, že všechny patra výškové budovy jsou srovnány na sebe jako lívance. Tam těch šancí na přežití není mnoho, byť z prvopočátku tam ještě náš pes štěkal chvilku, ale bohužel se to nepotvrdilo jako reál. Respektive než jsme se dostali do toho místa, tak se ten živý člověk nepotvrdil. Takže je to někdy suťoviště od suťoviště, kde člověk někoho živého najde, byť samozřejmě všichni jsme směřovali k tomu, že chceme zachraňovat zejména živé, což se teda ve dvou případech podařilo. Byli jsme na jednom suťovišti přiběhli místní občané s tím, že mají asi někoho živého. Takže my jsme zmobilizovali veškeré volné prostředky a lidi, které jsme tam na tom místě měli a podařilo se nám ve spolupráci s místními záchranáři ve finální fázi vytáhnout teda matku s dcerou, což byl ten potřebný impuls pro to, abychom se netrápili jenom tím, že vyprošťujeme jenom mrtvá těla. Třetí osoba, která byla zachráněna díky naší aktivitě, byla osoba, která byla identifikovaná našimi psy. Ale bylo to na místě, kde my jsme v tu dobu nebyli schopni zasáhnout, protože jsme zasahovali někde jinde. Nicméně předali jsme okamžitě tu informaci záchranným složkám, které za pár hodin teda tam vyprostily živou ženu. Nicméně chtěl bych říct i k té činnosti sedmdesáti osmi vyproštěným mrtvým tělům, že byť to zní jako relativně zbytečná čísla, ale musíte si uvědomit to, že na každém suťovišti stáli desítky až stovky lidí, kteří tam někoho na tom místě pohřešovali a samozřejmě trpěli tou bolestí ztráty. Byť do posledních okamžiků všichni věřili, byť i naše přístroje, naši psi a i ten stav třeba té sutiny vylučoval takřka stoprocentně, že by tam někdo mohl přežít, samozřejmě i oni věřili, že toho člověka ještě se třeba podaří zachránit. Ale minimálně věřili alespoň v to, že budou mít možnost toho člověka naposledy vidět, rozloučit se s ním a tím zahájit jakýsi ten pocit toho hojení si té bolesti, udělání té tlusté čáry, kdy se smíří s tím, že ten člověk skutečně, že ho viděli, že neměl to štěstí, ale měli ten okamžik, kdy tohle mohli udělat.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Zásah v Turecku, jaké to jsou pro Vás zkušenosti?

Jiří Němčík, velitel USAR týmu MS kraje: Jsou to obrovské zkušenosti. Jsou to obrovské zkušenosti, byť ne všechny jsou vesměs pozitivní, ale je to určitá satisfakce za ty roky příprav.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Pane Němčíku, já Vám děkuji za rozhovor a ještě jednou dík za Vaši práci.

Jiří Němčík, velitel USAR týmu MS kraje: Děkuji.

Redakčně upraveno / zkráceno.