16. dubna si lidé připomínají Světový den hlasu

16. dubna si lidé připomínají Mezinárodní den hlasu. Jeho smyslem je upozornit na to, jak je hlas důležitý komunikační nástroj a pro mnohé profese také nepostradatelný.

Světový den hlasu vznikl za účelem lepší informovanosti široké veřejnosti o přínosu hlasu pro lidskou společnost. Lékaři k této příležitosti nabádají veřejnost ke správné péči o hlas a k nepodceňování příznaků onemocnění.

Naděžda Kodytková, lékařka ORL NsP Karviná-Ráj: "Hlas je nejefektivnějším komunikačním prostředkem nás lidí. Když dojde k jeho poruše, dojde ke stížení komunikace mezi lidmi a pro hlasové profesionály je to opravdu těžký hendikep. Hlas vzniká rozkmitáním v oblasti hrtanu vydechovaným vzduchem a svoji definitivní podobu dostává v rezonančních prostorech nad hrtanem, v oblasti nosohltanu, dutiny nosní, ústní.” 

Poruchou hlasu je chrapot. Aktuální trvá dva až čtyři týdny a bývá příznakem akutních zánětů.

Naděžda Kodytková, lékařka ORL NsP Karviná-Ráj: "Dojde k poškození hlasivek infekčním agens a další příčinou může být přetěžování hlasu při nadměrném křiku, zpívání, oslavách, sportovních přenosech, kdy přetěžujeme hlasivky."

Většinou tyto akutní stavy vymizí bez následků. Závažnější je pak chrapot chronický, ten může signalizovat rakovinu hrtanu. Toto onemocnění změnilo v roce 2004 život od základů například umělci a herci Stanislavu Fišerovi, známém z mnoha filmů a divadelních představení. Daboval například Vinetoua. V dopise, který televizi Polar poslal, mimo jiné píše:

Stanislav Fišer, herec: “Když jsem zjistil, že mě vlastně nemůže nikdo slyšet a tak se mě zhroutil svět. Co tady budu dělat, když nebudu moci hrát ani filmovat ani pracovat v televizi ani dabovat, prostě zbytečný život. Jako němý jsem přečkal strašlivý šok, když jsem se snažil promluvit a bylo ticho.”

I když si i jako němý na jevišti ještě zahrál, náplň a smysl života našel v malování obrazů.

Stanislav Fišer, herec:  “To jeviště to nenahradí. To malování je taková menší náplast, za ten tragický konec, který herec těžko zvládá. Ale podařilo se to.”

K dalším onemocněním patří například porucha hybnosti hlasivky třeba při onemocnění štítné žlázy, zpěvácké uzlíky, polypy nebo cysty. Při akutních stavech je důležitý hlasový klid, nekřičet ani nešeptat a dostatečně pít. U chronických stavů se přistupuje k operaci.

Naděžda Kodytková, lékařka ORL NsP Karviná-Ráj: "Pokud se to chytne v začátku, lékaři používají laserové přístroje, ten hlas bývá trochu jiný, ale člověk se domluví, pokud se rakovina rozjede hodně, musí při operaci dojít k odstranění hrtanu a pacienti mají kanylu, takzvaného slavíka. Ten hlas už je potom jiný."

Stanislav Fišer, herec:  "Radím všem pacientům, pokud mají jenom trochu naděje, ať důvěřují našim doktorům, protože jsem sice němý, ale živý 17 let."

Celý dopis umělce Stanislava Fišera si můžete přečíst zde:

"...Když tanečníkovi uříznou obě nohy už si nikdy nezatančí, taková protéza neexistuje a klavíristovi obě ruce už nezahraje a herci vezmou hlas tak si také nezahraje... To jsem si uvědomil, když jsem zjistil, že vlastně mě nemůže nikdo slyšet, a tak se mi zhroutil svět. Co tady budu dělat, když nebudu moci hrát, ani filmovat ani pracovat v televizi ani dabovat... Prostě zbytečný život. Ale měl jsem štěstí, zjevil se anděl, vzal na sebe lidskou podobu jménem Miroslav Hanuš, kterého jsem nikdy neviděl a neznal a on připravoval u nás v divadle jako režisér novou hru Šakalí léta, ve kterém mi upravil roli, která po celou dobu neřekne ani slovo, a přesto jsem byl dvě hodiny na jevišti. Měl jsem šest převleků a tři hodiny jsem neslezl z jeviště. Spoustu tanečních variací a zpěvní party, kdy jsem jen otevíral pusu. Hrál jsem to 200x. Pro mě něco neuvěřitelného, takže jako němý jsem přečkal strašlivý šok, když jsem se snažil promluvit a bylo ticho. Pak jsem dostal pomocnou a zázračnou mašinku, kterou jsem jako herec používat nemohl, ale v soukromém životě doma a kdekoliv mě lidé rozuměli. Mohl jsem nakupovat, mohl jsem chodit na pivo s kamarády, a tak jsem překonal tu životní situaci, která mě teprve začala. Vrátil jsem se do divadla, dokonce na svoje místo, na kterém jsem seděl přes 50 let. Potom přišla další příležitost ve hře Pan Kaplan má třídu rád. Velice úspěšná hra, kterou jsem absolvoval víc než 200x. Tedy dohromady 400 představení. Tedy velké díky Mirkovi Hanušovi a řediteli divadla ABC. Byl jsem tam za Wericha a hrál jsem s ním v těžké době až do posledního jeho představení. Měl stejnou nemoc jako já, odešel v tichu jako by se vůbec nic nedělo, přestože věděl, že už se na jeviště nevrátí. Sešlo se velké konzilium lékařů a první věta zněla: „Vemte Werichovi hlas a zabijete ho.“ Jenomže já nejsem Werich, mě do poslední chvíle před operací nutili, abych podepsal, že v případě potřeby mě vezmou obě hlasivky, tak se také stalo. Víc vám o tom vyprávět nebudu. Ale radím všem pacientům, pokud mají jenom trochu naděje, ať důvěřují našim doktorům, protože jsem sice němý, ale živý 17 let. Chtěl bych se dožít 90, ale nevím, nevím…. Chtěl bych žít jako vzpomínka a smích, pak se převléci do šatů z ptačího peří a zmizet ve větvích. To napsal básník Jaroslav Seifert. Líp bych to já říct neuměl…”

herec Stanislav Fišer, 12.4.2021

---