Jan Fürst, vězeňský kaplan

Vězeňský kaplan Jan Fürst působí při Věznici Karviná, která je jednou z nejtěžších zařízení tohoto typu v České republice. Jak se člověk, spjatý s vírou, dostane k takové profesi a jak moc se jej příběhy odsouzených dotýkají? To nyní uvidíte v následujícím rozhovoru.

Práci vězeňského kaplana si vybral, protože i vězni jsou lidé.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Začíná Karvinský expres, vítejte u něj a dobrý den. Vězeňský kaplan působí v prostředí, kde lidé často bilancují svůj život. Jak se k takové službě člověk dostane a jak se během let promění pohled na odsouzené? O své zkušenosti se s námi podělí Jan Fürst, který víru přináší i tam, kde si mnozí sáhli na dno. Dobrý den, vítejte u nás.

Jan Fürst, vězeňský kaplan: Dobrý den, děkuji za pozvání a děkuji za otázky. Jsou to hned dvě na začátek.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Prozraďte našim divákům, jak jste se dostal k tomu, že jste kaplanem ve věznici.

Jan Fürst, vězeňský kaplan: Je to delší příběh, ale já to zkrátím. Možná, že bych řekl, že na prvém místě je můj tatínek, který byl kazatelem v církvi. Tak sledovala jsem od devíti let jsem sledoval jeho práci. On mě zapojoval do té činnosti mezi lidmi, přiváděl mě k nim a já jsem vlastně to odmalička mohl sledovat. A potom takový zlom se stal někdy kolem roku 1983, když jsem v televizi viděl nějaký film z Anglie, kde byl nějaký pastor, který vedle kaple těm bezdomovcům, které tam tehdy měli, tak dával kázání a guláš nebo polévku. A tak to tehdy ve mně zarezervovalo, to bych tak chtěl dělat. A to jsem ještě tehdy vlastně dokončoval vysokou školu úplně v jiném oboru. Ale po osmnácti letech práce kazatele jsem dostal pozvání jako dobrovolník ve věznici, takže jsem osm roků docházel tady v Heřmanicích do věznice a po těch osmi letech jsem dostal možnost nastoupit jako kaplan ve věznici Karviná. A to jsem přijal a osmnáct let už tam pracuji jako kaplan.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: A ta druhá otázka z úvodu: jak se za tu dobu změnil váš pohled na odsouzené?

Jan Fürst, vězeňský kaplan: Určitě jsem šel nejdřív do neznámého prostředí. Nevěděl jsem, co mám čekat, ale dá se říct, že se ten pohled moc nezměnil. Pořád se v nich snažím vidět lidi, boží děti, lidi. Je pravda, že někdy to lidství je potom hluboko pod vrstvou nánosů toho, co v životě potkali, čím se museli protáhnout a co na sebe nabalili. Takže někdy se to lidství hledalo hodně, hodně těžce, ale ten můj přístup zůstal stejný. Je to člověk, který potřebuje pomoc.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Za svoji praxi, potkal už jste se s tím, že vás některý z odsouzených nebo vězňů odmítl, že s vámi prostě nechce mluvit?

Jan Fürst, vězeňský kaplan: To je normální. Já na rozdíl od jiných specialistů pracuji s těmi, kteří se mnou chtějí pracovat. Někteří prostě musí být u specialisty, mají projekt, kterým musí ti odsouzení projít, a u mě to takhle není. Já pracuji s těmi, kteří chtějí. Ale je pravda, že když se vytvoří nějaká skupina, tak těm chlapům řeknu: "Jste tady ze čtyř důvodů. Jste zvědaví, co to je za chlapa. Možná chcete něco z toho získat. Nudíte se. Anebo máte skutečně zájem." A já jim říkám: "To je jedno, já jsem tady pro vás, abych vás doprovázel, abych vám něco nabídnul" – a ono se to vytřídí. Kdo zůstane, zůstane, a s tím budu pracovat dál.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Mění se pod vaším vedením ti lidé, nebo jejich myšlení?

Jan Fürst, vězeňský kaplan: Tak já věřím, že to myšlení se mění a věřím, že to není pod mým vedením, ale pod vedením Ducha Božího. Protože jako člověk, kdybych je měnil, tak by to bylo špatné. To bych je měnil jenom ke svému obrazu, a to bych jim nepřál. Ale vnímám to, a kdybych to nevnímal, tak bych tu práci nedělal.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: S čím se na vás nejčastěji ti lidé ve věznici obracejí?

Jan Fürst, vězeňský kaplan: Tak třeba otázkou, když se tak setkáme, jednou z nejčastějších otázek je: „Jaké jsou rozdíly mezi tou či onou církví?“ A já jim vždycky odpovídám, že neznám učení jiných církví natolik, abych mohl to porovnání dělat, že jim mohu pouze nabídnout to, jak já jsem poznal Pána Boha, a tuhle tu cestu jim ukázat – a oni si to potom musí srovnat. Takže třeba téhle otázce se vyhýbám, protože nechci ublížit jiným církvím. Pracujeme na ekumenickém principu a já jako protestant nemohu ponižovat katolickou třeba stranu, anebo jiné protestantské církve. To by nebylo fér.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Při práci s vězni, překvapilo vás někdy něco? Nebo šokovalo?

Jan Fürst, vězeňský kaplan: Šokovaly mě některé příběhy.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Můžete je zmínit?

Jan Fürst, vězeňský kaplan: To bylo nadlouho, ale třeba tady, ještě v Ostravě, jako dobrovolník jsem se setkal s jedním romským klukem. Bylo mu asi jednadvacet a svěřoval se mi, že si chce vzít čtyřicetiletou ženu, která je venku, se kterou si dopisuje, kterou pořádně nezná, a psal o tom domů tátovi. A ten táta, který měl firmu na dláždění čerpacích stanic a podobně, mu nádherně odpověděl. Mně to vyrazilo dech. Napsal mu: „Milý synu, to, co se stalo, nezměnilo nic na tom, že jsi náš syn. Vždycky budeš. A o té věci, té svatbě – dobře si to rozvaž, je to hodně velké rozhodnutí. Dobře si to zvaž. Jsi náš syn, máme tě rádi.“ A to mě v tomhle prostředí šokovalo a zarazilo. Ale to, co nejvíc vnímám, co je průběžné, co vnímám jako šokující – nebo spíš jako něco, co je potřeba – je, že s těmi lidmi ve vězení musí pracovat lidé, kteří mají rádi lidi, kteří vědí, že pracují s lidmi, a chtějí jim pomoci s tím, co mají uvnitř, s tím problémem, který nosí v sobě. A takových lidí bývá nedostatek. Ale jsem rád, že se s takovými setkávám, a jsem vděčný za našeho pana ředitele, který je mladý, ale vytváří a snaží se vytvořit takový tým právě těch lidí, kteří pracují s lidmi, aby je někam posunuli. A to mi dělá radost.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Jsou témata, nebo hluboká témata? Našel jste tam takového? Někoho z těch vězňů, se kterým můžete zacházet do nějakých hlubokých, vážných témat? Nebo je to častěji o tom, co oni prožili a jak bude vypadat jejich budoucí život?

Jan Fürst, vězeňský kaplan: Tak v soukromém rozhovoru velice často jsme ve věcech, kdy se zabýváme jejich minulostí, jejich intimním prožíváním, vztahy, obavami. Kdy jsme v kolektivu, kdy jsme ve skupině, tak v tom případě je to tak trošku povrchnější. Velice často řešíme takové hodinové úseky – třeba půlhodiny řeším jejich stesky, to, co je tam trápí na tom oddíle, nebo v té cele, nebo v těch vztazích. A v té druhé polovině jim nabízím to řešení, jaké já vidím s Pánem Bohem, kudy je to může provést, povzbudit, povznést atd. Takže vždycky to záleží na té poptávce. Já se jich dost často zeptám: ‚Pánové, co pro vás mohu udělat?‘

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: A dozvíte se?

Jan Fürst, vězeňský kaplan: Ano. A tím si taky stanovím hranice, aby věděli, že můžeme mluvit naprosto o všem. Mohou se mě zeptat na cokoliv. Já vím, že taky mám právo na cokoliv si vybrat, že odpovím nebo neodpovím a mohu očekávat pouze to, co je legální a možné a že se jich třeba v něčem zastanu, nebo že hledám pro ně nějaké východisko, které svěří mně a nesvěří to někomu jinému, tak musím to potom nějak dostat do toho týmu, který pracuje, abychom tomu člověku pomohli skutečně vyjít ven jako člověk, který může být náš soused.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Kolik odsouzených je v karvinské věznici?

Jan Fürst, vězeňský kaplan: Do dvou 200, my jsme malá věznice.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: A liší se třeba ti odsouzení v tom smyslu, za co jsou odsouzeni?

Jan Fürst, vězeňský kaplan: My jsme jedna ze tří nejtěžších věznic v republice. Byť jsme malá, tak tu máme doživotní vězně a máme tam mentálně retardované vězně. Máme tam trvale pracovně nezařaditelné, ať už důchodce invalidní nebo starobní. Máme tam normálně lidi, kteří jsou běžně pracující, a takže je to od vražd po maření úředního výkonu - všechno.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Stává se vám alespoň občas, že když ti vězni vyjdou z věznice, mají ten svůj trest odpykaný? Lidově řečeno, že se za vámi vrátí, nebo vás vyhledají a třeba vám poděkují? Nebo řeknou, jak teď žijí?

Jan Fürst, vězeňský kaplan: S některými jsem celkem trvale v kontaktu, někde intenzivněji, někde sporadicky, ale s některými – není jich moc. To je potřeba si uvědomit, že pracujeme s lidmi, kteří využívají tu pomoc a ten doprovod uvnitř, vyjdou ven a ztratí se jak pára nad hrncem.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Co vás žene dál v takové věznici, kterou jste teď zmínil, že je to jedna z nejtěžších věznic v rámci ČR? Tak co vás žene dál tam pracovat?

Jan Fürst, vězeňský kaplan: Tak vnímám, že to je poslání. To není práce, to je poslání být těm lidem k dispozici a ukázat, že jsem s Pánem Bohem. Poznat jinou cestu, která podle mě je lepší, a snažím se je doprovázet, abych jim to nabídnul a oni se potom sami rozhodnou, co s tím udělají. Takže je to poslání a dokud budu mít sílu a zdraví – už jsem čerstvý důchodce a mohu pracovat dál – tak jsem za to vděčný, protože tu práci mám rád.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Krásná tečka za naším rozhovorem. Já vám za něj děkuji.

Jan Fürst, vězeňský kaplan: Rádo se stalo.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Karvinský expres končí, mějte se hezky a mějte hezké léto.

Redakčně upraveno / zkráceno.