Hezký den u nového dílu Magazínu TV Medicína, a jaká témata nás dnes čekají? V reportáži se podíváme do Sanatoria Jablunkov, které letos slaví 100 let svého působení. A pozvání do studia přijala primářka Hemodialyzačního oddělení Slezské nemocnice Opava, se kterou si budeme povídat o životě s onemocněním ledvin.

Sanatorium v Jablunkově slaví 100 let

Jediné plicní sanatorium zaměřené na léčbu tuberkulózy v Beskydech letos slaví 100 let svého působení. V Jablunkově si výročí připomněli zdravotníci, zástupci města i kraje, který zařízení provozuje.

Sanatorium v Jablunkově vzniklo shodou šťastných náhod a díky lidem, kteří mysleli na druhé. Pozemky i se starým mlýnem ve své závěti odkázal místní lékař Josef Sikora.

Martin Gabauer (ANO), náměstek hejtmana pro zdravotnictví: “Je to krajské zařízení, které má své důležité místo nejen v rámci MSK, ale celé republiky, kde je pouze pět takových léčeben. Je fakt, že ta tuberkulóza je už taková podružná.”

Zatímco dříve měla tuberkulóza vysokou úmrtnost, dnes je v provozu jen jedno oddělení.

Jan Zawada, ředitel Sanatoria Jablunkov: “Pořád tady existuje jedno oddělení nebo jedna stanice plicní, která je zaměřena na léčbu tuberkulózy. Čili pořád ta tuberkulóza tady je. Jsme jediný poskytovatel léčby tuberkulózy v kraji. A samozřejmě kromě toho dneska už tam je i netuberkulózní plíce, máme tady LDN a ošetřovatelská lůžka. Čili postupem doby, jak tuberkulózy ubývalo, pochopitelně se to spektrum muselo nějakým způsobem trošku změnit.

Ivan Tudík, primář plicního oddělení, Sanatorium Jablunkov: “Dnešním dominujícím zaměřením jsou tzv. nespecifikované plicní nemocni a mezi nimi CHOPN, tedy chronická obstrukční plicní nemoc, která je v podstatě 4. příčinou úmrtí. Ve většině případů je to důsledek kouření.”

Unikátem jablunkovského sanatoria je arboretum, které bylo zřízeno už při stavbě léčebny.

HOST: Lucia Butela, primářka hemodialyzačního odd., SNO - Život pacientů s onemocněním ledvin

Jana Lipowská, TV Polar: Onemocnění ledvin a možnosti léčby. To je téma, kterým vás dnes spolu se mnou provede primářka hemodialyzačního oddělení Slezské nemocnice v Opavě Lucia Butela. Dobrý den.

Lucie Butela, primářka hemodialyzačního oddělení, SNO: Dobrý den, děkuji za pozvání.

Jana Lipowská, TV Polar: Paní primářko, čím se zabývá hemodialyzační oddělení?

Lucie Butela, primářka hemodialyzačního oddělení, SNO: Našeho hemodialyzační oddělení je jedním ze 113 dialyzační středisek v ČR. A jsme schopni dialyzovat pacienty s akutním nebo chronickým selháním ledvin. My dobře víme, že ledviny jsou orgánem nezbytně důležitým pro život pacienta, protože odstraňují produkty metabolismu, například nadbytečný draslík, nadbytečnou močovinu, nadbytečnou tekutinu, udržují tu vodní rovnováhu a ve chvíli, když ty ledviny pacientovi selžou a tuto funkci neplní, nastupuje dialýza. Jsme schopni tuto funkci nahradit tzv. umělou ledvinou dialýzou.

Jana Lipowská, TV Polar: Z jakého důvodu selhávají ledviny?

Lucie Butela, primářka hemodialyzačního oddělení, SNO: Těch důvodů je samozřejmě víc. Takovým největším procentem pacientů na dialýze jsou pacienti s diabetem. To je cukrovka prvního typu. Pacienti, kteří mají letitou cukrovku, často špatně kompenzovanou léta. Mají různé cévní komplikace, selžou jim i ledviny. Pak jsou to pacienti s hypertenzí, to znamená vysokým krevním tlakem, taky špatně kompenzovaným letitým. Často to pacienti neví. Pak různé genetické vady můžou vést k selhávání ledvin. Autoimunitní onemocnění ledvin, opakované záněty ledvin. Polycystóza ledvin. Těch důvodů je moc.

Jana Lipowská, TV Polar: A kolik pacientů se u vás léčí a s jakou nejčastější diagnózou?

Lucie Butela, primářka hemodialyzačního oddělení, SNO: V tuto chvíli máme takřka 80 pacientů. Ti jsou léčeni hlavně hemodialýzou. To je největší spektrum pacientů. Tři pacienty máme v režimu domácí dialýzy. To je taky možnost. Česká legislativa nabízí tady tu možnost od roku 2015 je to velkým benefitem, profitem pro toho pacienta. Pak máme schopnost léčit pacienty peritoneální dialýzou. A v neposlední řadě 10% pacientů je na waiting listu na čekací listině k transplantaci ledviny.

Jana Lipowská, TV Polar: Jak dlouho se čeká na takovou transplantaci?

Lucie Butela, primářka hemodialyzačního oddělení, SNO: Průměrná čekací doba je asi rok a půl, ale jak jsem řekla, prostě bohužel ne všichni pacienti jsou schopni po té zdravotní stránce se dožít a dočkat transplantace. Vůbec nejsou schopni toho, aby jsme je zařadili na čekací listinu, protože pacient, aby mohl být transportován prochází strašně přísným sítem, musíme vyloučit, že v těle nemá nějaký doutnající zánět, že v těle nemá nějaký nádor, že nemá nějaké těžké cévní komplikace. To znamená po opakovaných infarkt mu selhává srdíčko. Tady ti pacienti musí být fakt v dobré kondici, aby tu transplantaci zvládli.

Jana Lipowská, TV Polar: Takže můžeme říct, že se jedná možná převážně o mladší pacienty, mladší ročníky?

Lucie Butela, primářka hemodialyzačního oddělení, SNO: No, ono to plyne z té logiky věci, že mladší pacienti jsou častěji zařazeni na čekací listinu. Na druhé straně, já musím říct, jako věk není kontraindikací, protože často šedesátiletý pacient biologicky odpovídá tomu padesátiletého pacientovi, takže věk není kontraindikací. Ale samozřejmě tím věkem přibývá dalších nemocí a komorbidit, takže tady ti pacienti jsou víc nemocní.

Jana Lipowská, TV Polar: Říkala jste, že tři pacienti u vás konkrétně se léčí doma. Já bych čekala, možná, že to bude vyšší číslo. Z jakého důvodu těch pacientů není více?

Lucie Butela, primářka hemodialyzačního oddělení, SNO: Metoda domácí hemodialýzy, já to pacientům nabízím, protože je to metoda, která je skvělá v tom, že ten pacient nemusí navštěvovat zdravotnické zařízení, může si procedury dělat doma, dělá si to frekvenčněji, dělá si to tak čtyřikrát, pětkrát týdně s délkou dvě a půl hodiny. Přičemž pacient na hemodialýze dojíždí na dialýzu 3x týdně. To znamená méně často. Ale ta délka té procedury je čtyři až pět hodin, takže je to časově náročné. Časově náročné jsou i ty transporty, ale je jasné, že pacient v tom domácím prostředí musí nějakým způsobem být mentálně schopen pochopit tady tu metodu, protože přístroj má doma sám, musí být schopen se naučit ovládat ten přístroj, takže musí být relativně technicky zdatný. Musí být zdatný i po té manuální stránce, aby to byl schopen nějakým způsobem plnit de facto funkci té zdravotní sestřičky, napojit se k tomu dialyzačnímu přístroji, byť i už i tady to jsme schopni zvládnout, protože my je zaškolíme, zaučíme rodinné příslušníky, manželky, partnerky a tak dále, které asistují tady, u té procedury. A pokud příbuzný není ochoten nebo není schopen, bojí se tady té práce, tak my jsme schopni zorganizovat i tzv. asistovanou domácí dialýzu, kdy do toho zapojíme agenturu domácí péče. Takže máme sestřičky z agentury domácí péče, ony jsou zaškolené, ony umí pomoci pacientovi s napojením, odpojením a s tím režimem dialýzu v domácím prostředí.

Jana Lipowská, TV Polar: Jsou pacienti, kteří by radši byli v tom domácím prostředí, kteří se cítí lépe?

Lucie Butela, primářka hemodialyzačního oddělení, SNO: Pacienti, kteří se takhle cítí lépe a chtějí to. Na druhou stranu je velká skupina, teda převážná skupina pacientů, kteří chtějí být pod dohledem 3x týdně toho zdravotníka. Chtějí přijít na tu dialýzu. Za 4 hodiny odcházet domů a vědět, že už nějaké onemocnění ledvin nemusí řešit. Nemusí doma se starat o nějaké přístroje a materiál k těm přístrojům, takže vybíráme samozřejmě podle preferencí pacienta.

Jana Lipowská, TV Polar: Jak náročné teda je pro pacienta všechno tady to dodržovat? Zřejmě musí brát ještě k tomu nějaké léky. Co všechno musí podstupovat?

Lucie Butela, primářka hemodialyzačního oddělení, SNO: Ano, děkuji za tu otázku. Já si myslím, že ta naše dialýza je hlavně o tom pacientovi a pro něho je to náročné nejenom po té fyzické stránce. Jak už jsem řekla, že pacienti můžou mít byť, byť nezbytně ne. A naším cílem je, aby neměli nějaké zdravotní potíže. Nějaké otoky můžou být dušní, může je svědit kůže, můžou mít nechutenství k jídlu, můžou hubnout. Tady to se tou dialýzou snažíme eliminovat. Ale bohužel podstatnější část té dialýzy je ta psychická stránka toho pacienta, kdy pacienti se v jednu chvíli musí smířit a často se s tím smiřují na strašně dlouho s tím, že mají nějaké terminální onemocnění, onemocnění ledvin, které často je doživotní. Pro ně to znamená celý život jezdit na dialýzu. Pacienti jsou limitování restrikcí tekutin například. Oni často už nemočí, takže my jim musíme říkat nepijte tolik tekutin. Můžete maximálně půl litru za den. My jim říkáme: "Nejezte to jídlo, které obsahuje draslík", omezujeme je stravou s draslíkem. "Nejezte tu stravu s tím fosforem", "nemůžete si dovolit tu stravu s tím cukrem, protože máte cukrovku". A v jednu chvíli pacient upadne do deprese, že si říká: "Já už nevím, co bych jedl, já se fakt snažím, ale já už nenacházím nějaké to východisko". Takže on v jednu chvíli neví vůbec, co. Teď má hypertenzi, nemůže si dovolit jídlo s tím sodíkem, musí omezovat ten sodík. A takhle každý specialista mu řekne tu svoji část, toho dietního omezení a oni přijdou k nám a oni neví, co dělat. Takže my jsme takoví napůl psychologové a snažíme se toho pacienta nějakým způsobem přesvědčit o tom, že ta cesta je, že jim pomůžeme, že najdeme prostě nějaké společné řešení. A naším cílem je, aby tady byli 10, 15, 20 let na té dialýze a aby vedli kvalitní život.

Jana Lipowská, TV Polar: Paní doktorko, já Vám moc děkuji za návštěvu. Spoustu energie těmto pacientům a abyste jim dodávala i jim tu energii do života. Ať se Vám daří.

Lucie Butela, primářka hemodialyzačního oddělení, SNO: Moc děkuji za pozvání.

Jana Lipowská, TV Polar: Děkujeme za pozornost.

Redakčně upraveno / zkráceno.