Libor Vojkůvka kráčí ve šlépějích dávných malířských mistrů a všechny přípravné práce si dělá sám.
Libor Vojkůvka, malíř: "Napřed je rámeček, který si stluču podle formátu. Na to se dává lněné plátno, jedno z nejdražších pláten, 37 euro takovej fláček. Útek i osnova tkaný, pevný, hřebíčkama se to napne. Buben, buben, bubínek. Pak se dá izolace, 5 procent želatiny, kde je pár kapiček formaldehydu, aby to neplesnivělo."
Libor Vojkůvka je velkým obdivovatelem renesančních malířů. Snaží se dodržovat osvědčené postupy, které používali.
Libor Vojkůvka, malíř: "Potom se to natře šepsem, který si dělám sám. Je to z renesance, renesanční šeps. Tam jsou akorát takový změny, že dávám želatinu, nedávám klih z králičích kožek nebo vydřích blan, ale želatina je rovnocenná. Na to potom se dá imprimitura. To je takový zelený nástin, může být někdy dohněda. Ta bílá barva moc pere do očí a dost špatně se na to maluje. Takže na tu impromituru se maluje."
Samotné malování má pochopitelně také svá pevná pravidla. Maluje se například zpravidla po jednotlivých vrstvách.
Libor Vojkůvka, malíř: "Tady bude Ráj, Eden, tady bude hlava Evy, hlava Adama, tady bude ďábel. Tady někde není nic, tady je první vrstva, tady druhá vrstva, třetí vrstva, čtvrtá vrstva, pátá vrstva, asi šestá vrstva. Dává se to teda ve vrstvičkách. Jsou tam různý pryskyřice, různý média se dělají, je to poměrně složitý. Obraz nepraská, nekrakeluje, je dobře napnutý. Tak napnout plátno neumí nikdo jako Vojkůvka ze Šternberka. Holalaridý."
Další samostatnou kapitolou jsou pak třeba barvy nebo malířské štětce, to už je ale, jak říká klasik, jiná pohádka.
