„Hudební dramaturgie Rapsodie Bohemia vychází z tvorby českých avantgardních skladatelů první poloviny 20. století – Bohuslava Martinů, Jaroslava Ježka, Ervína Schulhoffa – a akcentuje tvorbu kultovního skladatele filmové hudby 2. poloviny 20. století Zdeňka Lišky. Všichni jmenovaní byli nadčasovými umělci a pro balet, moderní tanec či taneční divadlo jsou stále inspirující. Mám obrovskou radost, že Ostrava poprvé v České republice uvede dílo nové choreografické superhvězdy z USA Justina Pecka právě na hudbu českého hudebního skladatele Bohuslava Martinů. V Roce české hudby představíme ostravskému publiku poprvé také dva české choreografy – Janu Burkiewiczovou a Viktora Konvalinku. Vsadili jsme v nové inscenaci na tři osobnosti generace pozdních třicátníků – tedy na generaci choreografů, která je pořád ještě mladá, ale už etablovaná a která se vyjadřuje v zásadně odlišných estetických vzorcích s ohledem na své kulturní kořeny!“ zve na novinku šéfka baletu NDM Lenka Dřímalová.
Americký choreograf Justin Peck je doma v souboru New York City Ballet, působí tam jako hlavní choreograf. Spolupracoval i na filmech Stevena Spielberga (choreografie jeho filmové verze West Side Story) nebo Sofie Coppolové. Je držitelem Ceny Tony (2018). Vytvořil na 50 choreografií a tu s názvem Heatscape poprvé uvedl v Miami v roce 2015. Inspiroval se pulsujícím životem tamní umělecké čtvrti Wynwood a street artem světoznámého výtvarníka Sheparda Faireyho. Jeho umění může divák na jevišti obdivovat díky scénografii k tanečnímu opusu – tvoří ji mandalové obrazce, což Pecka inspirovalo k určitým tanečním kreacím. Justin Peck vytvořil Heatscape na hudbu jednoho z méně známých koncertů – Koncert pro klavír a orchestr od Bohuslava Martinů číslo 1, H 149. „Považuji toto dílo za skrytý klenot. Je bohaté nejen na texturu a inovaci, ale je i nesmírně taneční a naléhavé. Má v sobě vzletnost, hravost, rozmanité emoce, a přitom natolik pevnou strukturu, abych se jí mohl nechat vést. Měl jsem je v hledáčku již několik let… Pro mě osobně je Heastcape jakýmsi dlouhodobým dialogem, komunikací, která propojuje různé myšlenky, různé komunity a různá umění prostřednictvím hudby a pohybu. Je to něco na způsob alchymie, kdy při přípravě elixíru vezmeme zvláště ty ingredience, které k sobě konvenčně nenáleží, přidáme trochu tepelného žáru a sledujeme, jaké chutě z toho vzniknou,“ řekl Justin Peck americké edici časopisu Vogue v roce 2015. V Ostravě dílo nazkoušeli jeho asistent Eric Trope společně s tanečnicí Ellen Grocki.
Přímo pro baletní soubor NDM a se souborem vytvořili svá díla Viktor Konvalinka, zakladatel skupiny Dekkadancers, bývalý první sólista Baletu Národního divadla a držitel Ceny Thálie, a Jana Burkiewiczová, která vede s velkými úspěchy vlastní projekt skupiny tanečníků s názvem Burkicom a je podepsána pod řadou oceňovaných choreografií poslední doby.
Viktor Konvalinka si vybral hudbu od Bohuslava Martinů a Ervína Schulhoffa a doplnil ji skladbou Bugatti step Jaroslava Ježka. Vytvořil přímo s našimi tanečníky Úhel pohledu, ale divákovi tu nepředkládá svůj pohled, ale pracuje s divákovým úhlem pohledu, s jeho představivostí. „Záměrně nechci popisovat děj nebo vypisovat myšlenky, které mě napadají při tvorbě. Chci, aby si každý divák našel svůj vlastní příběh, vlastní asociace a názor na to, co teď vlastně vidí a proč se stalo to, co se stalo. I když choreografie pro diváky zdánlivě nemusí dávat smysl, rád bych rozvíjel barevnost jejich názorů a probouzel potřebu si o díle povídat i po jeho skončení. Chci zaujmout a pobavit diváka tak, aby rád přišel znova. V Úhlu pohledu se snažím spojit živé muzikanty s tanečníky a jevištním vizuálem v jeden kompaktní celek, kde si hraji s výjevy z různých příběhů, s rozdíly sociálních vrstev, variacemi citů, stresem a zmatkem v protikladu s klidem a vyrovnaností. Divák by měl mít pocit, že nikdy neví, co přijde… a možná přijde i nějaké kouzlo,“ říká Viktor Konvalinka. Skladby autorů zazní na jevišti živě – na klavír hrají Adam Farana nebo Ivo Morys, na saxofon Marcela Božíková nebo Marcela Kučová.
Jeden z prvních českých sci-fi filmů Ikarie XB 1 z roku 1963 o cestě kosmické lodi Ikarie k planetě Alfa Centauri patří podle řady filmových historiků k zakladatelským dílům moderní sci-fi kinematografie. Inspiroval i slavnou 2001: Vesmírnou Odyseu Stanleyho Kubricka – ten se na českou Ikarii chodil dívat v New Yorku. Průkopnický byl v mnoha ohledech i soundtrack a zvukový design skladatele Zdeňka Lišky, který využil elektroakustické hluky a ruchy v kombinaci s elektronicky modulovanými klasickými nástroji. Mladý hudební skladatel Jiří Konvalinka (nar. 1987) na přání choreografky Jany Burkiewiczové hudbu Zdeňka Lišky využil a je autorem výsledné hudební podoby její scénické básně s názvem Ikarie. Dědicové Zdeňka Lišky umožnili NDM jako prvnímu divadlu vůbec použít hudbu z filmu pro divadelní tvorbu. Taneční Ikarie Jany Burkiewiczové je stejně jako film emotivní, je to místo plné radosti, štěstí a harmonie. Utopické místo, které naruší nějaká chyba zvnějšku. Kam nás tato chyba může dovést? Může nás inspirovat?
