Když jako ženich a nevěsta stáli před tímto oltářem poprvé, psal se 17. červenec roku 1950. Jemu tehdy scházelo 19 dnů do dvacátých narozenin, dívce, která se měla stát jeho ženou, bylo 17 let. Byli přesvědčeni, že jsou si souzeni a vyšlo to. Manželský slib, který si tenkrát dali, vydržel 60 let a teď si ho na stejném místě zopakovali.
Tentokrát už sice ženich sliboval v den svých osmdesátých narozenin a před zraky svých dětí, vnuků i pravnoučka, ale čas jakoby se vrátil a na manželích bylo vidět, že jejich vztah je stejně silný jako zamlada.
Walerian Musiolek: „Vlasta se mi líbila, pasovalo nám to, tak jsme se vzali. Strašně jsme si rozuměli, tak jsme to vydrželi těch 60 let."
Prožili spolu chvíle radostné i trpké, ty první jsou pro ně darem, ty druhé důkazem kvality jejich svazku.
Vlasta Musiolková: „V těžkých chvílích jsme jeden druhého drželi a šlo to. Život jde dál." Walerian Musiolek: „Je to jako počasí, zahřmí, zaprší a pak vyjde slunce. Ale je třeba být co nejvíce tolerantní jeden ke druhému. Toho je třeba nejvíc." A také hodně lásky a důvěry, manželé Musiolkovi ji měli před šedesáti lety a je v nich pořád.
Podle zvyklostí by měli manželé Musiolkovi slavit a před oltářem děkovat za svůj svazek za dalších pět let. Oba si to moc přejí. A přejí jim to také všichni, kteří jim teď přišli blahopřát k diamantové svatbě.
Vlasta Musiolková: „Jsem spokojená, jen to zdraví a vydrží to." Walerian Musiolek: „To zdraví je nejdůležitější."
