Básně Františka Gellnera se podobají písničkám, jsou jednoduché, mají krátké verše a zachovávají písňovou formu. Verše jsou prosté, mají pravidelný verš i rým a blíží se prozaickému sdělení. Jsou napsány formou popěvku nebo písně. Gellner ve své básnické tvorbě hojně využíval dobových forem lidové zábavy. Zastíral přitom touhou po skutečném citu a svou bolest a zklamání.
Jana Homolová, Literární klub Nový Jičín: "Je to básník, který, i když se narodil před dvěma staletími, tak promlouvá i k současným posluchačům. Jednak svým naturelem může být blízký i dnešním mladým lidem, protože to byl bouřlivák, výtržník a věčně mladý duchem, navíc zemřel velmli mlád, ve 33 letech. Zůstával věčně mladý, proto zůstává princem české literatury. Dělala jsem scénář, který odvíjí a ukazuje to, co lidem zůstávalo skryto. Jedná se o korespondenci s naší velkou spisovatelkou Marií Majerou, která měla vztah k Františku Gellnerovi."
Lenka Chobotová, studentka historie: "Doufám, že se divákům bude scénář líbit stejně jako nám."
Anketa diváci: "Já se vždycky nechám rád překvapit." "Jsou dobří, stojí si za tím, co udělají a nás to baví" "Jsme stále návštěvnice, chodíme na recitaci nebo koncerty a baví nás to."
Některé Gellnerovy básně byly zhudebněny a hrány. Například ve filmu Juraje Herze Petrolejové lampy z roku 1971 skladatel Luboš Fišer zhudebnil v duchu originálu velmi věrně Gellerovy básně jako kuplety a šansony přelomu 19. a 20. století. Jeho básně zhudebnil například Jaromír Nohavica, Vladimír Mišík, Pepa Nos nebo skupina Visací zámek.
