Slzy, ticho i vzpomínky, které ani po desítkách let nevybledly. V Životicích se opět sešli příbuzní obětí, aby uctili památku 36 mužů zavražděných gestapem v roce 1944. Právě příběhy jejich rodin připomínají, jak hluboké jizvy tato tragédie zanechala.
Aurelie Rozbrojová Dudová: "Tatínka zastřelili a my jsme zůstali sami s mamkou. Bylo nás pět dětí. Já jsem byla nejmladší. Měla jsem dva roky, nejstarší bylo 13 a zůstaly nám pozemky, grunt. Měli jsme dva koně, pět krav, prasnice, pole. A to jsme všechno musely my děti robit, než jsme šly do školy. A přišla jsem ze školy a totéž. Taťka chyběl.“
Anežka Vavrousová Warcopová: "Bylo to důstojné, pěkné, hodně lidí na to pamatuje. Doufám, že kdo tady přijde, nikdo z nich nechce válku, která je za hranicemi. Dívejte se na to. To v vás zůstane skutečně až do smrti. Moje sestra měla šest týdnů, já čtyři roky a vidím to jak dneska, jak přijeli a vytahovali taťku ven.“
Úctu obětem vyjádřili i zástupci města a kraje, protože životická tragédie bude v lidech navždy.
Ondřej Baránek (ANO), primátor Havířova: "Ta bolest nikdy nevymizí. Snažíme se tomuto pietnímu aktu přikládat co největší vážnost, protože věříme, že má hluboký přesah. Usilujeme o to, aby i místní děti alespoň částečně navnímaly, co se zde stalo, a vnímaly sílu tohoto prostoru. Je důležité si to připomínat. Chceme, aby o tom lidé v Havířově věděli, a budeme tu památku dál šířit.“
Josef Bělica (ANO), hejtman MSK: “Já jsem moc rád, že se památka životické tragédie připomíná tímto, myslím velmi důstojným způsobem. Je to velmi dojemné, já jsem za to velmi rád. Je důležité si odkaz, co se v Životicích stalo, připomínat. Právě proto, že to bylo důsledkem jednak toho, co se dělo v té době v Evropě a jednak bezpráví. A výsledky zločinných režimů, jakými jsou fašismus a nacismus. A já doufám, že společnost je schopna se z těchto tragédii poučit, hlavně proto, aby se už neopakovaly.”
