Proutěná košťata, ale i klasické metly, rejžáky a smetáky přistávaly o Filipojakubské noci u základní školy ve Stonavě. Kdo jsou jejich řidiči, o tom nebylo nejmenších pochyb.
Čarodějnička: "Já jsem přiletěla z Tramtárie, jmenuji se Šinhéza a přiletěla jsem pozdravit dávné kamarádky."
Čarodějníček|: "Já se nebojím, že mě upálí, protože mám kouzlo, které mě ochrání."
Jiným kouzlem zase čarodějnice změnily školní tělocvičnu na tržiště, kde obyčejným smrtelníkům nabízely léčivé lektvary i zázračné kameny. Jakmile bylo vyprodáno, ozvala se oficiální ježibabí hymna. Hned po hymně začal ten pravý rej.
Dospělé čarodějnice měly povoleno létat až do korun stromů, ježibabí potěr se ale musel držet u země, dokud neprokázal, že umí třeba přepravit třaskavou tekutinu a nevylít ani kapku. Nebo vlézt do pytle a bez košťátka přelétnout z místa na místo. Či předvést skupinový taneček a nesrazit se při něm. Po takové námaze všem vyhládlo a kuchaři to dělalo radost.
Ježidědek: "Je třeba ježibaby a ježidědky před upálením vykrmit, aby nám lépe hořeli."
Nedivte se tomu. Čarodějnice nikdy nebyly dobré víly.
Čarodějnice: "Musí být zlá a hnusná." Čarodějnička: "Podívejte, jaké mám drápy, ty jsem si nechala narůst abych mohla drápat nehodné děti co pořád zlobí."
Zlé děti se proto čarodějnickému reji raději vyhýbaly obloukem. Děsbabám a děsdědkům nezbylo, než si to rozdat mezi sebou. Ale nakonec se všichni usmířili, k upálení místo sebe vybrali jen loutku, pak řekli kouzlo a změnili se na obyčejné děti. Možná je máte doma právě vy. Poznáte to ale zase až za rok, při dalším sletu čarodějnic.
