Letos se do stonavského poutního dne ještě dříve než poutníci budili sekáči. Na obecních pozemcích u fotbalového stadionu se jich sešlo šest a všichni si kromě kosy brousili také zuby na vítězství v soutěži o nejlepšího žence. Každého čekalo stejně velké pořádně zarostlé políčko. Na posečení trávy do úhledných řádků měl každý maximálně čtvrt hodiny. Už po prvních minutách ale i zkušeným sekáčům začal docházet dech.
Tadeusz Szwed, soutěžící: "Vespod je ještě stará tráva, takže těžko, těžko."
Alois Wojkowski, soutěžící: "To musíte trhat a ještě nová tráva lehne. Těžko to potom jde."
Loňská vítězka a letošní porotkyně paní Emílie radila změnit techniku sečení a hned sama předvedla, jak.
Josef Duda, soutěžící: "Je třeba špičkou jet, no."
To ale zvládli pouze dva sekáči. O tom, který z nich je lepší,rozhodnul až časový rozstřel.
Emil Probs, porotce: "Vítězný čas je 8 minut 1 sekunda."
A ten vynesl nejlepšímu sekáči hlavní cenu, motorovou kosu. Co teď čeká tu klasickou?
Tadeusz Szwed, soutěžící: "Tak půjde za skříň a zase možná příště se použije do soutěže."
A zatímco se ženci rozcházeli z poutní soutěže, u kostela svaté Maří Magdaleny se za zvuku zvonů a hornické kapely Stonavané scházeli k maří magdalenské poutní mši. Ani tentokrát na ní kromě místních věřících nechyběli krojovaní horníci z okolních šachet. Bohoslužba byla výjimečná i tím, že na ní poprvé zaznělo kompletní provedení Proprium renomovaného ostravského skladatele Leona Juřici, který dílo věnoval stonavskému chrámu.
Marta Orszulíková, sbormistryně: "Já se přiznám, měla jsem strach. Znám skladby pana Juřici, jsou to věci moderní. Pan profesor ale věděl, pro koho píše, takže se přizpůsobil. Je to přijatelné i pro starší členy sboru a skladby se nám zpívaly a nacvičovaly moc dobře."
Poutní premiéru měl ve Stonavě i nový katolický kněz. K Maří Magdaleně má blízko od dětství. Vyrůstal v Katovicích, ve farnosti která patřila právě této světici. Pouťe k ní a nejen k ní, podle něj neztrácejí význam ani pro moderního člověka, který stejně jako jeho předci potřebuje očistu pokáním.
Roland Manowski, farář: "Dnešní svět tomu není nakloněn, člověk prý má žít v radosti a svobodě. Ale to ho může zotročit. Podívejme na lidi třeba v Hollywoodu, mají paláce a miliardy, ale jejich život není šťatsný. Člověk který k životu přistupuje s pokorou je schopen začínat znovu, učit se a pak dál jednat. Takže prvek pokání je dobrý."
Ondřej Feber (Nestraníci), starosta Stonavy: "Když přijde nějaká slabší chvíle, když se člověku nevede, tak když je tam to duchovno. Když se zamyslíme, že je něco nad námi, co nás vede, tak se ty těžkosti zvládají lépe."
Na tom se shodli všichni, kteří se o stonavské pouti sešli. Někteří se sem kvůli ní vracejí pravidelně už od dětství.
Anketa, účastníci poutě: "To tu je vždycky pěkné, nikde nejsou poutě jako ve Stonavě." "To prostě je tradice a ty se mají dodržovat. Je hezké, že se při tom setkají mladí i starší." "Pouť je krásná věc. Já jsem kdysi bydlela ve Stonavě, doma jsme dělali slavnost, bylo to nádherného něco." "Je to sváteční den a jsme rádi, že se to uskutečňuje."
Pouť totiž kromě duchovního rozměru přináší i zábavu, odpočinek, dobré jídlo a pití. Na dračku šly hlavně poutní bramboráky s domácími klobáskami. Vzbouřené žlučníky se léčily valašským penicilínem.
Adriana Nováková, stánkařka: "To je slivovice s medem. Opravdu to funguje jako penicilín? To nevím, ale chutná to dobře."
Dobře chutnala také cukrová vata a perníková srdce. Ta potěší vždycky, dokonce i ty, kteří je nabízejí.
Josefa Flaxová, stánkařka: "My sami prodáváme srdíčka a dcera šla a koupila ho u jiného stánku, přinesla mi ho a mám ho už 12 let."
Jedno letošní pouťové srdíčko bude Stonavu připomínat i daleko za hranicemi.
Anketa, návštěvníci poutě: "Ta atmosféra, to jsem normálně neviděl a přijel jsem z Německa." "Je tady veselo, jsou tu samí příjemní lidé, je to tady dobré." "Už odmalička jsme chodili na poutě, je to tradice, které se učí i malý."
