Většina lidí se ke včelaření dostane tak, že úly i se včelstvy jednoduše zdědí. Alena Vítková si našla cestu ke včelám ale úplně sama. A do včelaření se pustila dá se říci po hlavě před více než dvaceti lety.
„Já jsem si svá první včelstva koupila, protože jsem tady začala chalupařit a zušlechťovat zahradu a měla jsem pocit, že je těch včel tady málo,“ vzpomíná Alena Vítková.
Získávat informace bylo před více než dvaceti lety, v době bez internetu, mnohem složitější než dnes. Existoval sice odborný časopis i literatura, ovšem tato cesta byla zdlouhavá. Aleně Vítkové ale pomohli mnohdy zkušenější kolegové.
„Včelařská sezona je strašně krátká. A každá chyba se dá nejdříve napravit až další sezonu,"konstatuje Vítková.
A tak se Alena Vítková stala také sama učitelkou včelařství, aby mohla své rozsáhlé, praxí nabyté zkušenosti, předávat dál.
Vítková je spoluzakladatelkou Včelařského spolku Moravy a Slezka, který usiluje o dostupnější vzdělávání včelařů. V posledních letech se také zaměřila na chov matek, kterých ročně vyprodukuje až stovku. Stará se o 50 včelstev a prakticky jim podřizuje svůj život. Přestože se mezi včelami pohybuje velmi často, zůstává stále obezřetná. Včelích bodnutí už dostala nepočítaně. Ale vždycky prý jen kvůli své neopatrnosti.