Existuje nespočet verzí Labutího jezera – liší se především v pojetí hlavních postav. Inscenátoři ve 20. století byli přitahováni především princem Siegfriedem. Umožnili mu, aby více tančil a více odhalil svůj charakter, přičemž zdůraznili jeho touhu po opravdové lásce či po nalezení sebe sama. To je i přístup Youriho Vámose.
Fascinován geniální Čajkovského hudbou, dramatickým příběhem i psychologií postav, přibližuje Vámos téměř 150 let starý choreografický skvost současnému vnímání světa, současnému životu, zároveň však ctí tradici celovečerních baletů. „Libreto Labutího jezera se opírá o starý německý příběh, v podstatě o pohádku se symbolickými postavami. K tomuto jednoduchému ději vytvořil Čajkovskij velmi silnou hudbu. To byl jeden z důvodů, proč jsem se do příběhu ponořil. Přitom jsem se sám sebe ptal: Jaké tajemství se za ním skrývá? Chtěl jsem jej totiž přiblížit skutečnosti a najít odpovědi na otázky, které mohou zajímat také mnohé diváky. I za pohádkovým vyprávěním je třeba hledat smysl a význam,“ říká Youri Vámos.
„Ve Vámosově interpretaci není tento příběh jen baletní pohádkou, je výjimečným a komplexním divadelním a tanečním zážitkem. Jeho práce je rozpoznatelná vynalézavostí a důvtipem stejně jako pozoruhodným smyslem pro drama a vysokou muzikálností,“ ocenila šéfka baletu NDM Lenka Dřímalová a připomněla balet Louskáček – Vánoční koleda, v němž právě Vámos propojil dva příběhy a který se stal hitem naší uplynulé sezóny.
horeograf nyní v Labutím jezeře sleduje prince Siegfrieda od dětských let přes mladíka k dospělému muži. Na scéně se objeví i princovo alter ego. Díky dramatickému vykreslení postav se děj stává se realističtějším a je současnému divákovi bližší. Roli dospělého prince tančí Maxwell Davies (obsazení premiéry 16. listopadu) a Hugo Fraresso.
Odettu/Odilii ztvární na premiéře 16. listopadu Italka Eleonora Ancona. Absolventce prestižní Královské taneční školy v Londýně se tak záhy po nástupu do ostravského souboru splnil sen. „Asistentka Joyce Cuoco a choreograf Youri Vámos jsou legendami baletního světa a mně přijde neuvěřitelné, že s nimi mohu zkoušet a učit se od nich. Už v minulých sezónách jsem měla možnost tančit velké klasické role, například roli Svanildy v Coppélii nebo Kláry v Louskáčkovi. Labutí jezero je ale úplně jiný svět, je extrémně náročné,“ přibližuje sólistka baletu NDM.
Jak své postavy vidí a chápe? „Bílá labuť je jakousi vizí, idealizací ženy v princově mysli. Je velmi křehká a nejistá, chce být s ním a zároveň se bojí. Černá labuť nepředstírá, že je Odetta; je to velmi sebejistá žena, která se nebojí ukázat svou ženskost a snaží se prince svést. Připadá mi to z psychologického i uměleckého pohledu velmi zajímavé. Vždycky se mi líbila role Černé labutě a cítím se v ní dobře, zatímco Bílá labuť je pro mě náročnější. Navíc je potřeba u obou poloh propojit uměleckou, emocionální a technickou stránku, což není jednoduché,“ popisuje práci na Labutím jezeře Eleonora Ancona. Inspirovaly ji nejen slavné světové představitelky Odetty a Odilie, ale i reální lidé – život sám. „Youri Vámos totiž chce, aby výraz i pohyb vypadaly organicky a opravdově, snaží se ponořit do psychologie postav, aby je divákům přiblížil a zpřístupnil,“ uzavírá.
Role alternují Maria Lovero a Shino Sakurado.
Labutí jezero Youriho Vámose vnáší podle scénografa Daniela Dvořáka do tradiční dramaturgie principy moderního divadla. „O to byl můj úkol těžší. Vybudovat scénografickými prostředky prostor, situace a jejich dynamiku tak, aby odpovídaly novému pohledu a výkladu, a přitom nemátly diváka nesrozumitelnou transformací mimo obsahovou a hudební strukturu díla. Doufám, že naše Labutí jezero stvořené pro dnešní dobu zaujme. Možná jinými prostředky než dříve, ale míříme ke stejnému cíli jako generace před námi: naplnit novými emocemi pojem KRÁSA,“ říká Dvořák, který zároveň stojí za světelným designem inscenace.
Kostýmy vytvořil Roman Šolc. Balet doprovází operní orchestr NDM pod vedením Aleny Hron, druhým dirigentem je Chuhei Iwasaki.
Labutí jezero uvedlo Národní divadlo moravskoslezské poprvé v roce 1920 v choreografii legendárního Achilla Viscusiho. Světová premiéra díla byla v moskevském Velkém divadle v roce 1877 a choreografem tehdy byl český umělec Václav Reisinger.
