VLADIMÍR KRISTIN – SCÉNOGRAF V ZELENÉM PLÁŠTI
(25. 7. 1894 Moravská Ostrava – 13. 11. 1970 Ostrava)
Od dětství byl Vladimír Kristin obklopen kulturou, jeho otec byl pravidelným návštěvníkem představení tehdy ještě Národního domu (dnešní Divadlo Jiřího Myrona) a stálým kulturním recenzentem Ostravského deníku. Díky hudebnímu nadání a mamince, jež byla dlouholetou členkou pěveckého sboru Lumír, se mladý Vladimír nejdříve nadchl pro studium hry na klavír a varhany, nakonec si ale za své životní poslání zvolil malbu.
Studia malířství mu přerušila první světová válka, musel narukovat a dostal se do zajetí. S návratem do civilního života v roce 1921 mu pomohl poválečný starosta Ostravy Jan Prokeš. Kristinova díla na něj zapůsobila natolik, že se postaral o to, aby město o tak nadějného umělce nepřišlo. Po propuštění z armády se Kristin společně se svým přítelem sochařem Augustinem Handzelem pustil nejen do zařizování ateliéru v nově otevřených prostorách Domu umění, ale především do organizování ostravského uměleckého života.
Patřil k místním bonvivánům: Bodrý šprýmař, oddaný fanoušek fotbalového klubu SK Slezská a vášnivý křížovkář byl vždy perfektně upraven a připraven k filozofující debatě za obláčkem cigaretového dýmu v legendární kavárně Praha, kde měl tento ostravský elegán vyhrazeno i své čestné místo. Maloval a tvořil zásadně v zeleném pracovním plášti.
Už ve 20. letech 20. století vytvořil Kristin mistrovské obrazové kompozice, založil Moravskoslezské sdružení výtvarných umělců (vůbec první řádně ustanovený výtvarný spolek v Ostravě!) a v té době také podlehl kouzlu divadelní múzy. Postupně se podepsal pod celou řadu scénických návrhů poté, co se potkal s operním režisérem Karlem Küglerem a vytvořil pro něho scénu k Mozartově opeře Kouzelná flétna (1924). Začala mnohaletá a velmi intenzívní spolupráce, jejímž výsledkem byly desítky scénických návrhů pro inscenace oper.
Zásadní bylo také jeho umělecké spojení s činoherním režisérem Oldřichem Stiborem, pro kterého Kristin mimo jiné navrhl scénu ke kontroverzní inscenaci Sokové strojů (1929). Uvedení protikapitalistické hry Ernsta Tollera vyústilo na stránkách dobového tisku v politický boj, jaký Národní divadlo moravskoslezské do té doby nezažilo. Uvedení hry o proletářích budilo rozruch, Stibor si navíc ke statování přizval nezaměstnané dělníky a členy ochotnických souborů z ostravských Jednot proletářské tělovýchovy. Kristinova scéna, jíž v jednom obraze dominovala šibenice se třemi oběšenci, kontroverznost díla zcela umocnila. I přes nepříznivé přijetí inscenace odbornou i laickou veřejností se ale jednalo o působivé a na ostravské poměry nebývale velkolepé řešení jevištního prostoru s množstvím precizních detailů a symbolických významů, což i s ohledem na tehdejší finanční možnosti divadla znamenalo ojedinělý počin. Nejen touto realizací dal Vladimír Kristin ostravské scénografii nový směr. Zavrhl popisný realismus a začal vytvářet scény, které umožňovaly umělečtější vyznění jevištních děl, čímž burcovaly divákovu fantazii.
Mnohaletou praxí načerpané poznatky o divadelních zákonitostech pak využil i v nově vznikajícím poválečném Divadle mladých, kde ne příliš zkušenému souboru nadšenců ochotně pomohl s prvními inscenacemi.
Upravený text z časopisu Národního divadla moravskoslezského, autorka Tereza Osmančíková
Děkujeme Ostravskému muzeu, Galerii výtvarného umění v Ostravě a Slezskému zemskému muzeu za poskytnutí výtvarných podkladů pro výstavu.
Slavnostní sál v DJM nese každou sezónu jméno jedné z výrazných osobností našeho divadla – například po Josefu Kobrovi nebo slavné činoherečce Táně Hodanové. Konají se v něm společenská setkání, koncerty, akce Ateliéru při NDM apod.