V roce 1989 absolvoval Michal Petrov Obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické a rok nato nastoupil do redakce Československé televize. Také v dalších letech pokračovala jeho profesní dráha v médiích, napříč všemi sdělovacími prostředky. Působil jako zpravodaj v Německu, šéfredaktor zpravodajství České televize, šéf domácí rubriky Českého rozhlasu, editor českého vysílání BBC...
Jaký byl jeho sen? Toužil alespoň částečně zmapovat socialistický konzum u nás. A to se mu podařilo. V roce 2008 se stal duchovním autorem televizního magazínu Retro, kterému byla v roce 2009 udělena prestižní cena Elsa. Na podzim roku 2013 dostalo Retro Michala Petrova knižní podobu. V publikaci autor využil svého bohatého osobního archivu komerčních materiálů a tak u pamětníků vyvolává atmosféru nostalgie. Knihu Retro ČS, která na Světě knihy 2014 získala ocenění Besteseller roku 2013 v kategorii Odborná a populárně naučná literatura pro dospělé, vydalo nakladatelství JOTA.
Nejprve tady byl televizní magazín Retro. Jak se zrodil nápad připravit knihu a jak dlouho vznikala?
Kniha byla přirozeným dalším krokem. Původní nápad prostě „přetavit“ televizní vysílání do knižní podoby se ukázal jako nereálný, protože jednotlivé díly televizního Retra byly natáčeny tak, aby byly kompaktní jeden každý, ale nutně nemusely navazovat jeden na druhý. V knížce jednotlivé kapitoly navazovat musejí, jinak by jako celek působila neuspořádaně a čtenář by se v ní nedokázal zorientovat. Takže jsem myšlenku na pouhý „pándán“ televizního cyklu zavrhl a na světě se ocitl úplně nový projekt. Práce na něm v čistém čase zabrala asi půl roku.
Kdy jste u sebe začal pozorovat touhu zachytit svět svého dětství a dospívání?
V témže okamžiku, kdy jsem začal pozorovat ztrátu paměti:-). Ale krylo se to zřejmě se začátkem vysílání cyklu „Před 25 lety“ na nově založeném programu ČT24. Měl jsem na starosti jeho dramaturgii a přišlo mi líto nevyužít maxima z televizního archivu. Šlo o sestřihy ze starých Televizních novin Československé televize. Ty se vyráběly původně v půlhodinové stopáži, ale sestřih měl jen deset minut. Spousta materiálu zbývala; spousta materiálu významné dokumentární hodnoty, který ve mně osobně zarezonoval. Tak vzniklo televizní Retro. Dokumentární pokusy o zachycení období socialismu se do té doby soustředily – a právem – především na odkrývání míry zločinnosti totalitního režimu. Teprve, když začal být výraznou měrou splácen české veřejnosti tenhle dluh, mohlo nastoupit banálnější téma konzumu. Léta vlády státostrany přece tvořily v drtivé většině ty úplně nejvšednější dny.
Jaká si myslíte, že je věková skupina čtenářů, kteří si knihu RETRO ČS kupují?
Jsou to spíše ti, kteří mají na co vzpomínat nebo se domníváte, že také mladší generace si ráda prolistuje knihu zachycující dobu, kterou neprožila? Ohlasy mám od zástupců všech věkových skupin. Moc mě těší, že ji někteří učitelé využívají v hodinách dějepisu, a děti prý reagují se skutečným zájmem. Všední den je prostě srozumitelný všem, i když se jednalo o všední den za jiného režimu. Napsali mi i lidé, kteří se na fotografiích poznali. To bylo naprosto fantastické. Obecně si myslím, že si tu knížku koupili především ti, kteří tehdy prožili své nejhezčí roky, protože takové ty roky mládí zkrátka bývají, a chtěli si je připomenout. Konkrétní motivy se mohou lišit – někomu v té době nevrzaly klouby, jinému vyhovovalo, že věci byly přehlednější a život pomalejší. Přece nebudete vzpomínat špatně na dobu, kdy jste dostala (nebo dal) první pusu, anebo si vezl(a) dítě z porodnice. A to zmiňuju jen archetypální situace.
Doma máte rozsáhlou sbírku retro předmětů. Který z nich je váš nejoblíbenější nebo kterého si nejvíce ceníte?
Obecně mám rád plechové obaly – od čajů, čokoládových a jiných bonbonů, kávy, polévek. Jsou praktické – nemusíte na ně dávat extra pozor, protože dost vydrží – a jsou krásné. Československé obaly měly ve své době vyšší úroveň, než bychom jim byli tehdy ochotni přiznat. Nejvíc mám ale určitě rád hračky a mezi nimi asi stavím nejvýše armádní sanitu Tatra 805 z Omnie, letadlo Akrobat z Itesu a autobus Škoda 706 z Jablonecké bižuterie. Protože jsem významnou část dětství prožil v Bulharsku, cením si hodně i sady plechových náklaďáků Coca Coly z řady Mikro, která se tam kdysi vyráběla. Je kuriózní nápisem v cyrilici a taky tím, že šlo vlastně o repliky amerických autíček Tonka. Mým asi vůbec nejoblíbenějším retropředmětem je stará bulharská jednolevová bankovka, kterou pořád nosím v peněžence pro štěstí.
Jak to vůbec vypadá u vás doma? Máte celý dům vybavený v retro stylu nebo máte nějakou místnost, malé muzeum, kde uchováváte svou sbírku?
Celý byt je muzeum. Kde je to jen trochu možné, stojí vitrína, protože na hezké věci se má člověk mít možnost koukat. Všecko ale mít při nejlepší vůli na očích nemůžete, i když už atakuju i pokoj svého syna, který pro to má naštěstí pochopení. A když už jsem u tohohle slova, těžko se tady nezmínit o mé paní. Je ale fakt, že ona věděla, že si bere kramáře. Nejhorší ze všeho jsou knihy – díkybohu žijeme v digitálním věku.
Jaký máte vztah ke značkám, které se do dnešního světa vrátily?
Kupujete si žvýkačku Pedro, mlsáte tyčinku Deli nebo pijete Kofolu, Chito či Citrokolu? K dnešnímu Pedru nemám žádný vztah, protože už je na něm česká jen značka. Ostatně, myslím, že retro je tolik sexy proto, že v každé zemi vypadalo jinak. Protože to byla doba, kdy globálních bylo jen pár značek, a v každém státě se vyvíjela svébytná estetika. Citrokolu piju rád – mnohem spíš mi připomíná tehdejší nápoj toho jména než třeba dnešní Kofola. Ale vítězí u mě točená malinovka. Z pamlsků miluju arašídové věnečky – dají se sehnat v Coopu - a prakticky všechny orientální cukrovinky z pouti.
Chystáte RETRO ČS druhý díl? Ke konci loňského roku jste v jednom rozhovoru prozradil, že už jej máte v hlavě. Jak to vypadá dnes, už na něm pracujete?
Myslím, že bylo logické začít u jídla, kosmetiky a dětského světa, ale konzum byl a je mnohem vrstevnatější. Takže logicky přejdu k hmotnějším částem životního stylu. A ano, už jsem začal, jen to jde trochu ztuha. Ale to šla jednička zpočátku taky, a tak věřím v bod zlomu i tentokrát.
Zmapování socialistické éry u nás bylo vaším snem, který jste si splnil. Napsal byste nějakou knihu, kdybyste dobu socialismu neprožil? A pokud ano, o čem by byla?
No, ještě pořád si ho plním, protože není dobojováno. Kdybych ten „socík“ aspoň částečně neprožil, určitě by ani knižní Retro.ČS ani to televizní nevzniklo, protože jen ten prožitek mi umožnil sebrat v sobě tu drzost a ucházet se o přízeň čtenářů a diváků. Je to trochu tenký led, protože všechno, co se váže k období těch čtyř poúnorových dekád, se pochopitelně ideologizuje. To, že jsem to viděl na vlastní oči, ze mě dělá očitého svědka, který může vypovídat. Můj další sen je kniha o Istanbulu, takový průvodce pro lidi, které na tom městě zajímá víc než jen Modrá mešita nebo Velký bazar. Je to místo, kam se s manželkou Marií vracíme nejméně jednou ročně už mnoho let po sobě. Jako místo rozhodujícího střetu mezi Západem a Východem (v tom nestudenoválečnickém pojetí) rozkročené na dva kontinenty má svou magii a získalo si mé srdce.
