"Slibujeme, že budeme vzornými čtenáři knihovny." Tímto slibem si sedm stonavských dětí vysloužilo slavnostní pasování na čtenáře. Některé ještě ani neznají celou abecedu, ale v místní knihovně jsou přesto jako doma.
A proč děti tak rády do knihovny chodí? Jakub Vojtěch: "Abych mohl víc vědět." Klára Krolová: "Abych se toho naučila víc číst."
Klasické pohádky už totiž děti tolik neberou. Bez ohledu na věk dávají přednost příběhům ze života. Například Čapkova Dášeňka, aneb život štěněte je doslova přibila k židličkám.
Učitelka: "Já si troufnu říct, že to opravdu chytlo ty děti a že knížky opravdu potřebují."
Marta Orszulíková, knihovnice: "Často bývá, že přijdou čtenáři vrátit knížku a druhý už na to některé dítě čeká, že si to chce přečíst."
A když navíc děti mají rodiče, nebo sourozence, kteří je v tom podporují a neposílají je jen koukat na televizi, mohou mluvit o životní výhře.
Jakub Balwar: "Musím, poprosit a potom mi čtou." Patrik Buchtela: "Zatím čteme my s manželkou, protože děti ještě číst neumí, ale strašně je to baví, takže musíme číst pohádky na večer." Co vám to čtení dává? "Fantazii, člověk si čte a představuje si to, co se mu nejvíc líbí."
A navíc čtení inspiruje i k vlastním literárním pokusům. První, O přátelství štěňátka, tygra a klokánka, vymyslely společně za chvilku.
Marta Orszulíková, knihovnice:20: "Určitě mají větší slovní zásobu a do budoucna, když se sejdou s někým, mohou si povídat nejen o počasí a televizi, tak myslím, že je to moc fajn."