Když jsme vkročili do bytu paní Blaženy Konečné, hned nám bylo jasné, jak zásadní je pro ni její koníček. Stovky panenek, které během dvou desetiletí nashromáždila, jsou tady přirozenou součástí interiéru. Její nadšení pro hračky ale začalo jakoby mimochodem, jednoho dne cestou do práce.
„Našla jsem panenku v křoví.Přinesla jsem ji domů. Pak už jsem chodila do vetešnictví. Bylo mi líto, že jsou tam pohozené, špinavé… že někdo /0,18 -20 kokt pryč/ s nimi někdo prožil dětství a pak je odhodil."vzpomíná paní Konečná.
Sběratelku zajímaly od samého začátku především panenky, které měly nějakou vadu na kráse. Ostříhané vlásky, okousané prstíky či pomalované obličeje dávaly tušit, že si s nimi děti hrály. Mnohé z nich opravila, pořídila jim nové šatičky, očistila šmouhy. Část ze svých sběratelských kousků získala paní Konečná jako dárek – od přátel, ale i neznámých lidí.
„Teď jsem dostala panenku,je z Ruska. A co mne doopravdy uchvátilo, jsou opravdické silonky.“ usmívá se sběratelka.
Ve své sbírce má panenky s porcelánovou hlavou, hrací i chodící panenky nebo krojované panenky. Nejstarším exemplářem je téměř stoletá hračka. Ty nejzajímavější kousky ze své sbírky vystavuje Blažena Konečná dokonce března v opavské Knihovně Petra Bezruče.
„Strašně mám ráda, jak přijdou babičky a maminky na výstavu a říkají svým dětem: takovou panenku jsem měla….že se vracejí do dětství. A to mne hrozně těší.“ usmívá se Blažena Konečná.
Čerstvá důchodkyně má teď na svou sbírku mnohem více času než dřív, a tak se jí v hlavě usadila myšlenka na vlastní muzeum s panenkami, kočárky i nábytkem. K vidění by tam toho bylo opravdu dost… a možná nejen k vidění, ale i ke hraní.
15s