Bylo jasné, že toto utkání vstoupí do dějin. Ani ne kvůli soupeři, se kterým Baník remizoval při nedohraném zápasu 1:1, ale především kvůli velké rozlučce. Stadion pojmenovaný podle horniny bazalt, byl velkým symbolem.
“Pro mě osobně je to rozloučení se stadionem, kam mě táta přivedl v roce 1965. Tam, pod ty hodiny,” ukazuje a vzpomíná zpěvák Jaromír Nohavica.
“Bazaly jsou 25 let mého života. To už ze srdce nevymažu,” říká jeden z fanoušků domácího klubu. “Smutné to je, ale bohužel,” doplňuje ho další z fandů.
Na Bazaly nedají dopustit ani fotbalové legendy, které před posledním utkáním sehrály přátelský zápas.
“Je to takový můj rodný dům. Jen doufám, že neskončí tak jako v té Bobkově písni,” říká k Bazalům Václav Daněk, odchovanec Baníku.
“Samozřejmě je mi smutno, ale věřím, že ty vzpomínky, které si z Bazalů odnášíme, nás budou v dalším životě těšit,” popisuje své pocity bývalý trenér Baníku František Komňacký.
“Chtěli jsme rozloučit vítězstvím, ale nevyšlo to. Kluci tam nechali všechno, takže jim můžu jen poděkovat,” loučil se se stadionem současný trenér Petr Frňka.
Svému stadionu mohutně děkovalo jedenáct tisíc diváků. Výjimku udělali i baníkovští ultras, který na tento velký a zároveň smutný den přerušili svůj bojkot.
