Jako sólistka se představí houslistka Olga Šroubková, vítězka interpretační soutěže Pražského jara 2017, která zcela nedávno vyhrála konkurs na koncertního mistra České filharmonie, jako vůbec první žena v historii ČF. Ostravský orchestr bude řídit ve Venezuela narozený americký dirigent Ilyich Rivas. Průvodkyní večerem bude Martina Kociánová, jež s velkým úspěchem moderovala v říjnu loňského roku koncert nazvaný Hudební příběhy a nyní se do Ostravy vrací. Ještě před koncertem jsme jí položili několik otázek.
Jaký je Váš názor na takový typ koncertů?
Odpověď má hned dvě roviny. Přijde mi nesmírně důležité, že lidé na koncerty vůbec přijdou. To, že si vyšetří čas, vyzdobí se a nakonec i zklidní, protože to si klasická hudba nakonec vždy vyžádá, to je pro každého člověka jako pobyt v lázních. Byť si to neuvědomí. Byť se jim večer nikam nechce. A druhou stránkou věci je konkrétně tento typ koncertu, který současnému posluchači vnímání hudby usnadní. Lidé často říkají, že klasickou hudbu mají rádi, ale nerozumí ji. Nedají si vysvětlit, že to v klasickém smyslu slova není potřeba. Chtějí mít i hudební vibrace „pod kontrolou“, a tak jim koncert s lehkým výkladem poslech usnadní. Skrze příběhy autorů skladeb, jejich životní eskapády, které vznik toho kterého díla ovlivnily, skrze historický kontext, ve kterém autoři tvořili, může posluchač snadněji přijmout hudbu za svou. Rozumím těmto posluchačům, protože i já mám autory, ke kterým jsem měla delší cestu. K obdivu k Wagnerovi mě nepřivedl poslech jeho hudby, ale díla Artura Shopenhauera.
Kolik času jste loni a kolik letos věnovala přípravě průvodního slova?
Těžko sečíst. Tyto koncerty se neptají ani tak na to, co jsi přečetl a poslechl v uplynulých čtrnácti dnech, ale co jsi přečetl za celý život. Ovšem s osudy některých autorů se setkávám skutečně poprvé a vyžádali si proto velkou práci. Určitě byla letos příprava náročnější než v loňském roce, protože vloni jsem přibližovala hudbu autorů, které máme všichni ve své DNA, což se o hudbě Brazílie a Latinské Ameriky říci nedá. Můj původní scénář připomínal bakalářskou práci, takže nevím, zda je pro mě těžší sbírat informace, nebo krátit.
Když se řekne Hudební rytmy Jihu, nač by se měl posluchač naladit?
Je to hudba, která může zastihnout posluchače nepřipraveného, protože ji provází jiná historie, jiné kořeny a lidé jiného naturelu. Tolik temperamentu, vášně, smutku, specifického rytmu není většině posluchačů z naší české kotliny vlastní. Ale právě to je na hudbě Jihu tak fascinující. Někteří z autorů odvedli neuvěřitelnou etnografickou až archeologickou práci, protože hledali své hudební kořeny v hudbě indiánů a zaniklých vesnic. Bez nich by latinsko- americká hudba asi neexistovala, protože ještě v 19. století se tato hudba považovala za podřadnou, a jen kopírování evropských autorů mělo ten správný lesk. Je to hudba, která nikomu nebude lhostejná. Je v ní taková touha, že nám připomene i ty sny, které jsme měli v osmnácti.
Když jste se připravovala, tak jste jistě vyslechla všechny ukázky. Která Vás nejvíce oslovila a proč?
Opravdu se nedá odpovědět jednoznačně. Záleží na tom, v jakém rozpoložení při poslechu jste. Piazzolla (Čtvero ročních dob v Buenos Aires – Léto) je se svým houslovým sólem tak vemlouvavý, že získáte dojem, že Buenos Aires důvěrně znáte. Z Fallovy skladby (Čarodějná láska – Rituální ohňový tanec) jde takový oheň, že mám pocit, že bych si nad cédéčkem mohla hřát ruce. Ale samozřejmě jako každá mezzosopranistka cítím vděk, když slyším Carmen, protože nám Bizet napsal nejslavnější roli.
