Jak se člověk může stát lektorem školy zotavení a co mu to do života může přinést nám v rozhovoru přibližuje Natálie Vokáčová, peer lektorka pražské Školy zotavení.
Naty, kdy jsi poprvé slyšela o škole zotavení?
Je to už dlouho. Dělala jsem kurz psychiatrického minima v Centru pro rozvoj péče o duševní zdraví, a tam jsem narazila na Školu zotavení. No a pak na mě vyskočil inzerát, že se chystá projekt a hledají se lektoři. Doteď si pamatuji úplně přesně, jak to bylo. Ležela jsem v posteli a bylo asi čtyři ráno. Škola zotavení, lektor, ty jo peer pozice, to se úplně zrovna teď hodí. To je něco, co bych mohla teď potřebovat i abych se nějak posunula. … V tu chvíli jsem vůbec neváhala. Bylo to něco, co mě trošku lákalo, ale bála jsem se toho. A já cítila v tu chvíli, že bych měla zkusit něco, čeho se bojím. Řekla jsem si: “no, to může být ono!”
Vím, že jsi psala motivační dopis a potom absolvovala pohovor s dvěma lektory. Co sis pomyslela, když ses dozvěděla, že tě vybrali do Školy zotavení?
Těšila jsem se, ale zároveň jsem se dost bála, jestli toho budu schopná, bála jsem se nového kolektivu, bála jsem se nového prostředí, nových lidí. … Neměla jsem představu, jak to bude probíhat, jak se v tom budu cítit. Měla jsem spoustu pochybností, ale těšila jsem se zároveň. Byla jsem i zvědavá. Velkým pro mě důležitým faktorem bylo, že se pracovalo s konceptem zotavení, který mně byl už předtím hodně lidsky i pracovně blízký.
A ty jsi tou dobou už dělala peer konzultanta nebo to přišlo až nějak ruku v ruce?
Nedělala. Já jsem byla otevřená sdílení své zkušenosti už předtím, ale nebyla jsem vyloženě v peer pozici. … Ještě mě čekal kus cesty. Ale vnímala jsem to jako nějaké světlo na konci tunelu, že i když půjdu směrem těch studií a nebudu se cítit být v pozici nějakého odborníka, tak ale pořád můžu pracovat i s tou svou zkušeností.
Co se změnilo po tvém zapojení do Školy zotavení, jak to podpořilo tvoji cestu, tvůj proces?
Upřímně vnímám, že i když je to „jenom“ pracovní zkušenost, tak tím, že já jsem se s filozofií zotavení tak sžila, mě to fakt strašně ovlivnilo. I ten osobní život. Celý život mi to strašně ovlivnilo a v pozitivním smyslu. Jednak to, že jsem v rámci práce byla v kontaktu se svým vlastním příběhem. Sama jsem si ho víc převracela skrz tu optiku zotavení. Setkávala jsem se s dalšími příběhy studentů, kolegů. … Dělala jsem práci, která mi přišla strašně smysluplná. Pak v tom přímém kontaktu se studenty se mi to ještě víc potvrzovalo, že to opravdu smysl má. … Najednou se mi začalo zvedat sebevědomí, začala se mi zvedat moje vlastní osobní sebehodnota a začala jsem si prostě sebe o to víc vážit. Začala jsem se pak i cítit jinak, ve světě, v mezilidských vztazích. A během těch dvou let, co běžel projekt Flexibilní škola zotavení, tak mně se prostě obrátil život. A k lepšímu samozřejmě. A vím, že bez tohoto prostředí, které mi Škola zotavení nabídla i co se týče týmu, by se to takhle neodehrávalo.
Změnila či ovlivnila zkušenost se Školou zotavení tvůj pohled na způsoby, jak se dá vzdělávat?
Vnímám, že ten zastaralejší způsob, více frontální výuky, má jiný efekt, než mají kurzy ve škole zotavení, kde opravdu student kolikrát odchází se zážitkem. A že to je vlastně opravdu to nejcennější, co si z toho odnáší. Nejsou to informace a pracovní listy, ale to, co tam prožije v tu chvíli ten člověk.
Mě by zajímalo, jestli si vybavuješ z kurzů některé situace, ke kterým se ráda vracíš?
Jedna z prvních věcí, která se mi vybavila, bylo, když jsem měla úplně první kurz. Byla jsem strašně nervózní a bylo mi hrozně špatně. Říkala jsem to zkušenějšímu kolegovi, když jsme se před kurzem sešli. “Já mám úzkost, mně je strašně špatně a já nevím, jestli nemám utéct domů.” A on tam tak seděl, byl prostě úplně v pohodě a řekl: „No tak uvidíš, kdyžtak půjdeš.“ „Cože? Takže ono se nic neděje?“ A mě to strašně uklidnilo, že to bylo tak přijaté… To pro mě bylo fakt moc důležité a myslím si, že tento moment nastartoval všechno, co se děje až doteď.
A vybavíš si ještě nějakou situaci, kdy sis řekla, že to dává smysl, že to stálo za to?
Když jsem byla na víkendovém setkání a přišla tam jedna studentka s tím, že přijela, protože jsem ji já namotivovala, protože týden předtím byla poprvé na kurzu Školy zotavení. Měla odvahu se hned vydat na další, protože zažila, že je to v pořádku si oslovit své hranice. Na začátku jsem právě nastavovala nějaké dohody ve skupině, ať se tam cítíme bezpečně každý. A že si můžeme říct, jak chceme být oslovováni. Nebo že pokud nechtějí, tak se nemusí účastnit nějaké aktivity. Je to na vás. Jste tady dobrovolně a my to respektujeme. A ona z toho byla tak paf, že je možné to mít podle sebe a zároveň tam prostě i tak být … Tak to mi přišlo velice zajímavé a silné. Že to vlastně jde, takhle přístupem, někoho podpořit.
Představuji si, že ve tvém zapojení ve Škole zotavení mohly být vlastně i náročné a těžké situace a že i z nich ses mnoho naučila. Dokážeš si vybavit některou situaci, která byla náročná a současně přinesla nějaké zkušenost?
Určitě jedna z největších výzev pro mě byl vlastní time management. Když se jedná o menší úvazek, nabízí to velkou flexibilitu, která ale s sebou nese velkou odpovědnost. Což mě nikdo předem nevaroval. A taky hledání si svých limitů. Tím, že mě to tak nadchlo, chtěla jsem být všude u všeho. Tak jsem měla tendenci jít přes nějaké svoje limity. A to je něco, co se učím pořád a asi se to pořád budu učit. A taky mě to naučilo velké laskavosti k sobě. Jelikož je laskavost něco, s čím jsme hodně pracovali, tak jsem si ji taky přenesla do svého života. A dovolím si říct, že jsem možná před Školou zotavení žádnou laskavost ani k sobě neměla. A pak byly náročné situace třeba i s nějakými studenty. Stane se, že někdo má tendenci překračovat hranice, objeví se nějaký druh chování, který ve mně může vyvolat určitou reakci. A to je taková nepřenositelná zkušenost, že člověk si musí něco takového zažít, zjistit, kde má třeba nějaké ještě nedohojené zranění, do kterého někdo i nevědomě může rýpnout.
A dá se nějak shrnout, co ti pomáhalo v takových náročných situacích? Měla jsi nějaký postup, kterým ses řídila? Co tě podpořilo v tu chvíli?
Tým. To je za mě jednoznačná odpověď. Já jsem hrozně vždycky spoléhala na kolegy, na tým, tým jako celek nebo kdo byl třeba se mnou ten den v tandemu. Nikdy jsem v ničem nebyla sama.
Mohlo by se zdát, že je to vlastně jen o tom lektorování. Ale jak vypadalo tvoje zapojení do Školy zotavení? Čeho všeho jsi byla součástí?
Zapojovala jsem se do týmových setkání, buď prezenčně nebo online. Pak podle toho, co z toho vyplynulo za potřeby nebo úkoly, tak se tvořily mini týmy. Takže jsem byla párkrát členem mini týmu například pro tvorbu kurzu. Mohla jsem se přihlásit ke kurzům, které mi tematicky byly blízké nebo prostě jsem měla zájem podílet se na jejich tvorbě. My jsme dělali, že vždycky jeden byl koordinátorem toho mini týmu a držel, ať se věci dotahují do konce. A pak jsem se podílela na nějaké prezentaci, komunikaci navenek. V rámci sociálních sítí jsme si taky udělali další takový mini tým, který se tomu přímo věnoval a nejenom sociálním sítím, ale celkově PR. Povedlo se nám se zapojit na dvou konferencích s aktivními příspěvky, což vnímám jako velké úspěchy. Taky jsem se hodně spřátelila s Canvou (pozn. grafický program). Dělala jsem dost prezentací nebo vytvářela pracovní listy nebo pracovní sešity.
Když se podíváš zpět, co jsi přinesla a otiskla do Školy zotavení ty osobně?
Já myslím, doufám, že jsem přinesla nějaké nadšení, zápal a iniciativu. A že mi na tom fakt upřímně záleželo. … I vlastně takhle po projektu mám pocit, že furt nějak nesu odkaz Školy zotavení, že to pro mě neskončilo, je to stále součástí, běžně o tom mluvím. A jestli jsem třeba něco chtěla záměrně přinést, tak kombinaci toho, že mám nějakou odbornost i vlastní zkušenost. Ráda jsem to oslovovala v rámci kurzů a měla jsem na to víckrát zpětnou vazbu od studentů, že jsou za to vděční, že jakoby polidšťuju ty odborníky, že je jedno, kolik bych měla titulů, výcviků, nevím čeho, že v první řadě jsem prostě člověk a že tady teď jsme spolu všichni jako ten člověk, kdy se komukoliv může stát cokoliv a kolik těch věcí v životě ovlivnit nemůžeme, ale ony ovlivní nás. A doufám, že to mělo nějaký destigmatizační účinek jak ve smyslu duševních obtíží, tak ale i těch odborníků, protože vnímám, že taky mají na sobě nějaké stigma lidí, co jsou odborníci na duševní zdraví a mají tedy mít všechno vyřešené.
Stála jsi u tvorby řady kurzů. Nejvíce mám s tebou spojený kurz Starostlivost o sebe. Mohla bys popsat třeba na jeho příkladu, jakým způsobem pracuješ s osobní zkušeností?
Určitě vnímám, že tím, jak během působení ve Škole zotavení se můj život fakt hodně začal proměňovat, tak téma pečování o sebe a ta laskavost k sobě, bylo i něco pro mě aktuálního. Jak se opečovávat, co pro sebe dělat, co potřebuji a tak dále … vždycky se snažím vnímat, s kým se v rámci toho kurzu potkávám. Stává se, že se sejde skupinka lidí, kteří třeba jsou víc výkonově zaměření a neznají nějaký odpočinek a zpomalení a opečovávání se. Nebo skupinka, kde je spíš tématem, že pro druhé se rozdám, ale mě už nikdo nepodpoří. … vždycky záleží, s kým se tam potkám, a podle toho, co vnímám, že tam rezonuje za téma, tak k tomu se snažím přikládat ty svoje zkušenosti, co mi kdy zafungovalo, co jsem zkoušela, co nezafungovalo. A trošku normalizovat experimentování v tom, že je to o hledání svých vlastních jedinečných způsobů a zdrojů. Může se stát, že někdo otevře téma ze svojí zkušenosti, s kterým já můžu rezonovat a že to je něco, co je pro mě bezpečné, tak se k tomu můžu přidat a svou zkušeností validovat i zkušenost toho studenta.
A v jakých kurzech tě ještě můžeme potkat? Které ti jsou blízké a proč?
Tak například v Příběhu mého zotavení. Na rozdíl od všech ostatních kurzů ten trošku vyčnívá v tom, že opravdu se zabýváme těmi příběhy dost komplexně. A to mě na tom baví, že toho prostoru pro jednotlivé studenty je opravdu hodně. A vnímám, že zažít ho, je opravdu zážitek a je to intenzivní. Teď mě bude čekat třeba Stigma a self-stigma, což pro mě je velice blízké téma. A potom se sem tam objevím v kurzech ze série Jak se zastat sám sebe. Tam je kurz Já jsem já a Vědomí sebe. To jsou oba kurzy, u kterých jsem byla u vytváření. Takže už jenom z té podstaty k nim mám blízko, protože mě bavilo je vytvářet a líbí se mi na tom, že v Já jsem já to má takový trošičku filozofický přesah, ale i to může být velice podpůrné a zajímavé zažít.
Když si představíš, že čte tento rozhovor někdo, kdo zvažuje, jestli je to pro něho, jestli to zkusit a zdali je ten správný čas. Co bys z vlastní zkušenosti doporučila zohlednit, zvážit?
No já bych ho v první řadě určitě chtěla podpořit v tom, že i když se něčeho bojíme, tak to neznamená, že to není pro nás. Změna je děsivá asi vždycky. Je to nějak pro nás přirozené. A i když by pak zjistili, že to není ono, tak i to je super zjištění, které může nasměřovat někam dál. Takže vlastně člověk nemůže nic ztratit, může jenom získat zkušenost.
A co bys popřála těm, kteří se už rozhodli to zkusit?
Spoustu štěstí, odvahy, trpělivosti a laskavosti. To hlavně. A asi i upřímnosti k sobě, protože to může přinášet fakt výzvy, které se můžou propsat do duševního rozpoložení. A je opravdu důležité se opečovat. A chodit do témat, kde se cítím bezpečně, témata si nějak opatrně prozkoumávat a reflektovat to. Spolupracovat s kolegy a být tady i pro své kolegy obráceně.
Naty a co bys vzkázala sama sobě, když si představíš tu Naty, co o čtvrté ráno zvažuje, jestli do toho půjde?
„Ty jo, kdybych si teď s tebou mohla sednout na kafe a povyprávět ti, co všechno jsi zažila, co všechno jsi zvládla, do čeho jsi všeho šla, co všechno se navázalo na ten jeden motivační dopis ve čtyři ráno, tak bys mi to nevěřila.“ … No asi by fakt koukala, čeho jsem schopná. Byla by strašně překvapená a asi bych ji chtěla jenom obejmout, ať prostě do toho jde, ať zavře oči a jde. Že si to musí teprv objevit, co v sobě má. Což nejde jinak než vykročit do toho neznámého.
To je krásné. Mockrát děkujeme za rozhovor, Naty.
Díky podpoře Moravskoslezského kraje a Evropské unie prostřednictvím projektu „Standardizace poskytování sociálních služeb“, reg. č. CZ.03.02.02/00/24_068/0004993 je možné se od letošního léta zúčastnit až 13 kurzů Školy zotavení pořádaných v Ostravě. Zároveň bude probíhat průzkum příležitostí a možností založení Školy zotavení přímo v Moravskoslezském kraji. V rámci podpořené zakázky bude vyškoleno dvanáct vybraných zájemců, budoucích lektorů, v lektorských dovednostech, vyzkouší si tvorbu kurzů i jejich lektorování – to vše spolu se svými mentory, kolegy-lektory ze Školy zotavení v Praze.
Pokud byste se chtěli dozvědět bližší informace o aktivitách Školy zotavení v Moravskoslezském kraji, rádi byste se zúčastnili kurzů nebo nastoupili na lektorskou cestu Školy zotavení, doporučujeme sledovat stránky www.skolazotaveni.cz. Veškeré dotazy rádi zodpovíme na studijním oddělení Školy zotavení na adrese skolazotaveni@skolazotaveni.cz
