Narodil jste se v Ostravě a prožil zde své dětství a mládí. Jak na toto období vzpomínáte?
Ano, narodil jsem se v Ostravě, ale popravdě řečeno, trochu omylem. Můj otec dostal nějaký čas před mým narozením práci v Ostravě. To byl pro maminku šok. Pocházela z malebného městečka Lysé nad Labem, bydleli v Praze na rohu Václaváku a Krakovské ulice, a teď najednou Ostrava, plno prachu, špíny, kouře z koksoven, v noci se obloha zalila rudým světlem, když vypouštěli z pecí ocel, maminku by tady čekal drsný život hornického města. A tak si postavila hlavu, že se do té hrozné černé Ostravy neodstěhuje a zůstala v Praze. Jenže občas tatínek zajížděl do Prahy, maminka někdy za ním do Ostravy…a tak jsem se jednou při té příležitosti v Ostravě narodil. Bydleli jsme v centru města na Nádražní ulici a do školy na Poděbradově ulici jsem chodil každý den Stodolní. Tehdy byste tam nemohli opřít ani na minutu kolo, dnes tam tiše projíždějí luxusní bouráky a sjíždí se tam mládež z celé Ostravy, aby se pobavila. Aspoň tak mi to připadá, když projdu živou a veselou Stodolní a vyjdu ven z areálu barů a restaurací do spoře osvětleného a opuštěného centra.
Jak vnímáte proměnu tohoto města od té doby, co jste odtud odešel?
Odešel jsem do Prahy v sedmdesátých letech, to nelze s dnešní podobou Ostravy vůbec poměřovat. Oprýskané omítky, zašlé nápisy TEXTIL a POTRAVINY, všechno šedé a bez života. Ale nám to tehdy kupodivu nevadilo. Jednak jsme nevěděli, že by to mohlo vypadat jinak, jednak jsem tady prožíval mládí v šedesátých letech, nejkrásnější období dvacátého století. Poslouchali jsme první desky s Beatles, chodili jsme do kina na Jamese Deana, četli jsme americkou beatnickou poezii, bušili jsme do kytar a chodili za holkama. Když procházím dnešní Ostravou, je jiná, světlejší, živější, novější, jen bych jí přál zalidněnější centrum, večer se tam bojím.
Loni na podzim vyšla kniha Dědečku, ještě vyprávěj, která je pokračováním příběhu Viktorky a jejího moudrého dědečka, které jsme mohli poznat v předešlé knize Dědečku, vyprávěj. Jakému čtenáři je určena a co mu má sdělit?
Etiketa je založena na návycích, leccos nemůžeme jen vědět, musíme si zvyknout to dělat, třeba zdravit, správně držet vidličku, způsobně sedět u stolu. A s tím bychom měli začít co nejdřív, už ve třech letech. To už by dítě mělo vědět, že k jídlu musíme mít po ruce ubrousek, že nepijeme s ústy plnými jídla, že od oběda se neodbíhá k hračkám. A tak jsem před dvěma lety napsal etiketu pro děti od tří let Dědečku, vyprávěj a před dvěma měsíci jsem vydal její pokračování Dědečku, ještě vyprávěj, pro děti od pěti let. Obě knížky jsou plné pohádek, pověstí, ale i naučných příběhů, které utvářejí v dětech mravní hodnoty, třeba o požáru Národního divadla, o nalezené peněžence, o tom jak se chovat ke kamarádům a co děti čeká u zápisu do první třídy.
Jakým způsobem předáváte základy etikety své vnučce. Čtete jí knihy?
Vnučka je něco jiného než dítě, vzpomínám si, jak jsem byl k dětem často přísný, důsledný, nic jsem jim neodpouštěl, no jistě, aby z nich něco vyrostlo, ne? Ale vnučku mají dědeček s babičkou na rozmazlování, prožívají s ní už jen to hezké, bez tíhy odpovědnosti, tu nesou rodiče. Své Viktorce, stejně jako v knize, vyprávím spoustu příběhů, pohádek a hlavně pověstí, ty ji baví nejvíc; jsou trochu strašidelné, ale na to jsou děti zvyklé z pohádek. A když jí ukazuji v Liliové ulici, že tady se odehrála pověst o černém kohoutovi, nebo u Černínského paláce, že tady ďábel utančil pyšnou hraběnku v chlebových střevíčkách, na Karlově mostě stála ta chudá žebračka v pověsti o prstenu v rybě, má pocit, že se toho všeho účastní a prožívá to ještě hlouběji.
V Ostravě si určitě během své návštěvy někam zajdete. Kam to bude?
Tam, kde je živo, kde jsou dobré restaurace, příjemné bary, kde je plno světla a hudby, mnoho lidí, kteří se smějí a dobře se baví dlouho do noci. Mám rád v každém městě takovou čtvrť, v Římě to žije kolem Pantheonu, v Paříži v Latinské čtvrti, v Praze v Dlouhé ulici. Tak co byste mi doporučili v Ostravě?
