Teď vám představíme člověka s obdivuhodným životním příběhem: pan Herbert Langer /čti langer/ nikdy nepoznal svou rodinu a strávil celý život v Marianu. V ústavu pro lidi se zdravotním handicapem. Přestože mu nebyl osud příliš nakloněn, nezahořknul. Svou nezměrnou energií, pracovitostí i smyslem pro spravedlnost by nás mohl tento sedm a sedmdesátiletý muž v mnohém inspirovat.
Je září roku 1939. Nacistické Německo napadlo Polsko. V Evropě začíná II. světová válka. Dvouletý Herbert se ocitá v opavském Marianu. To jsou nejstarší vzpomínky muže, který nepoznal jiný život než ten, za zdmi ústavu.
V paměti má dosud dobu války, kdy se kvůli náletům skrýval po několik týdnů ve sklepě. Zažil krutou dobu socialismu, kdy na pokojích bylo i dvacet nocležníků. Teď má samostatný pokoj a vzpomínky seřazené do několika fotografií.
Stopy po strastech které prožil, byste v jeho tváři hledali jen marně. Celý život věří v Boha a chmurné myšlenky zahání prací. I když teď jako důchodce už spíš odpočívá.
Pan Herbert prožil v ústavu třičtvrtě století. Přestože věkový rozdíl mezi ostatními klienty je třeba i několik desetiletí, pro všechny je tady Bertík.
Letošní rok je posledním, který pan Herbert stráví v Marianu. Kvůli transformaci sociálních služeb se klienti budou stěhovat. Pan Herbert Langer zamíří jen o pár bloků, do domova důchodců
