Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Hostem dnešního rozhovoru je Roman Konečný, autor knihy Povodeň Opava 2O24. Publikace zachycuje dramatické události loňských ničivých povodní, které zasáhly město i jeho obyvatele, a nabízí nejen pohled do zákulisí krizového štábu, ale také lidské příběhy a autentické fotografie z míst, kde šlo o každou minutu. Ahoj Romane, vítej u nás.

Roman Konečný, autor knihy: Ahoj, děkuji za pozvání.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Romane, tak co tě vedlo k tomu dát dohromady tuhle knihu?

Roman Konečný, autor knihy: Těch motivů bylo více. Vlastně ten nápad vznikl 13. prosince loňského roku, kdy končil stav nebezpečí. Měli jsme poslední poradu krizového štábu a já jsem se podíval na lidi, kteří na té poradě byli. Najednou mi začalo docházet, že za každým z nich je nějaký příběh, který jsem s tím člověkem prožil v souvislosti s povodněmi. A přišlo mi líto, aby se na tyto věci zapomnělo, protože skutečně taková katastrofa, doufám, že jednou za život, přinesla spoustu mimořádných situací i silných lidských momentů. Říkal jsem si, že by byla škoda, kdyby se zapomnělo na příběhy nejen těch, kteří pomáhali, ale i těch, kterým bylo pomáháno. Proto vznikl tento nápad – a jsem rád, že moji nadřízení mě podpořili a umožnili mi na něčem takovém začít pracovat.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Ty jsi byl členem krizového štábu nebo mluvčím krizového štábu, jak vlastně ty první minuty začínaly? Vím, že jsme se bavili o tom, že to nebylo úplně od té soboty nebo od toho pátku, že jste začali pracovat daleko dřív, ale když se tě teď na to ptám, kdy to začalo?

Roman Konečný, autor knihy: Začalo to asi někdy v neděli, týden před 15. zářím, které bylo nejkritičtější, kdy začaly přicházet první zprávy o tom, že Moravskoslezskému kraji hrozí větší povodně. Ta předpověď se různě upravovala – chvíli to vypadalo, že to bude lepší, chvíli že horší. Každopádně to byl signál pro integrovaný záchranný systém a samozřejmě i pro nás, město Opavu, abychom se začali připravovat. Někdy ve středu už jsme viděli, že to skutečně bude špatné, takže od středy byly přípravy intenzivní. Museli jsme si sestavit tým, který bude tyto věci řešit, začali jsme přizývat dobrovolníky z řad zaměstnanců města, ale také hasiče, armádu a Český červený kříž, s nimiž jsme vše koordinovali. Takže někdy od té středy, a když jsme už věděli stoprocentně, že je zle, byl to přelom pátku a soboty.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: A teď máme více jak rok po povodních. Je to taková obligátní otázka. Povodně 2024 - co tě nejdřív napadne?

Roman Konečný, autor knihy: Neskutečná - neskutečná věc, na kterou asi nikdy v životě nezapomenu. Úžasná věc v tom, že prostě se stalo něco velkého, co mě přesvědčilo o tom, že třeba s námi jako se společností to není tak špatné. Co mě napadá je to, že se objevilo neskutečné množství lidí, firem, spolků, společností z celé republiky i zahraničí, kteří volali: "Víme, že jste na tom špatně, chceme vám pomoct. Co máme pro to udělat?" Takže když se řekne povodně 2024. Tak samozřejmě kromě těch neštěstí, co se stalo a bylo jich strašně moc, my asi jako první naskočí právě tady toto.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Kniha je obsáhlá, já ji s dovolením ukážu našim divákům. Myslím, že má něco přes kilo nebo kolem kila. Určitě je v ní spousta krásných fotografií a momentek z toho, co všechno jste tehdy řešili. Velká část je věnována také tomu, co se dělo a jak jste to zvládali, a může tak sloužit i jako edukační materiál – pro případ, že by někdy nastalo nějaké příště, i když si to nikdo z nás nepřeje.

Roman Konečný, autor knihy: Je to tak, nikdo z nás si nepřeje příště, ale všichni asi víme, že nějaké jiné příště bohužel někdy bude. Samozřejmě doufáme, že nebude tak špatné, jako to v roce 2024. Ta kniha má podtitul „Pohled do zákulisí jedné velké katastrofy“ a já jsem chtěl, aby si běžný čtenář dokázal představit, co to skutečně znamená, když se ve městě stane něco tak hrozného. Je v ní pohled do práce krizového štábu, složek integrovaného záchranného systému, armády, ale také dobrovolníků a lidí, které katastrofa postihla. Díky tomu, že jsem byl, troufám si říct, u devadesáti procent všeho, co se dělo, jsem se setkal s neskutečnými osudy a příběhy. Říkal jsem si, že by byla velká škoda, kdyby se na to zapomnělo. Proto vznikl nápad s tím něco udělat – a později z toho třeba vytvořit knihu. Pokud tato publikace bude mít i edukační účel, tedy že lidé zjistí, co fungovalo, co nefungovalo a jak se lépe připravit na podobné situace, tak budu samozřejmě velmi rád.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: No a teď s odstupem času, co se mohlo udělat lépe nebo lépe připravit? A co naopak jste teda fakt odhadli, že připraveno bylo skvěle.

Roman Konečný, autor knihy: Je to živelná katastrofa, příroda je silnější než my a samozřejmě nikdy nevíte dopředu, co se stane. Můžete mít sebelepší předpověď počasí, sebelepší data, máme dnes špičkovou techniku a oproti roku 1997 jsme úplně jinde. Ale příroda je pořád silnější. Můžeme se připravit, poučit se z toho, co se úplně nepovedlo, třeba zlepšit varování obyvatelstva pomocí sirén nebo krizových SMS, které tehdy přicházely s jistým zpožděním. Ale že bych si řekl, že jsme něco opravdu zkazili, to mě nenapadá. Pro mě je, když se mě někdo ptá na loňské povodně, nejdůležitější číslo ze všech těch záplav čísel – 0. A to znamená 0 - obětí na lidských životech.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Je to také o tom, mít v krizovém štábu ty správné lidi, odborníky, a ideálně i ty, kteří už něco podobného někdy zažili. Je to tak?

Roman Konečný, autor knihy: Je to bezesporu tak. Nedávno jsem měl přednášku na Slovensku na tohle téma a říkal jsem tam, že pokud se chcete připravovat na krize a zvládat je, a nemusí to být jen povodně – v posledních letech jsme řešili covid, energetickou krizi, válku na Ukrajině, uprchlickou vlnu – tak je to vždycky o lidech. Musíte mít skvělý tým, který si věří, umí spolupracovat a přichází s nápady, které by vás samotné ani nenapadly. To je totiž daleko lepší než jen slepě postupovat podle nějakého krizového plánu. Ty samozřejmě máme, ale vždy si ho musíte přizpůsobit konkrétní situaci. A pokud máte v týmu takové lidi, jaké jsme měli my, tak se to prostě zvládá dobře.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Se kterými složkami jste nejvíc spolupracovali?

Roman Konečný, autor knihy: Výhodou Opavy je, že krizový štáb města úzce spolupracuje s Českým červeným křížem, jehož zdravotníci jsou přímo součástí krizového štábu. Máme s nimi velmi dobrou zkušenost a troufám si říct, že jsme jediné, nebo jedno z mála měst v České republice, které má zdravotníky přímo zapojené do krizového řízení. Máme také evakuační centrum – opět jsme jedno z mála měst, které něco takového má. A pokaždé se ukazuje, jak důležité je takové věci mít, protože někdy potřebujete z hodiny na hodinu ubytovat desítky lidí, a musíte vědět, kam. Výhodou u nás bylo i to, že jádro krizového štábu tvoří lidé, kteří spolupracují už roky. Jsou to víceméně stejní lidé, kteří byli u všech katastrof za posledních deset, dvanáct let, co tam pracuji – a moji předchůdci samozřejmě ještě déle. A co nám nesmírně pomohlo, bylo to, že už někdy ve čtvrtek nebo v pátek nám začali volat kolegové z magistrátu i známí s tím, že vědí, že je špatně, a nabízeli sami svoji pomoc. Říkali třeba: „Můžu pomoct, umím tohle, vezmu si volno, nevadí mi fyzicky pracovat, budu třeba plnit pytle s pískem.“ Díky tomu jsme měli tým lidí, kteří chtěli pomáhat – ne proto, že museli, ale protože sami chtěli. A s takovými lidmi je potom radost pracovat.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: To všechno se čtenáři dočtou v této knize – ti, kteří to zažili, ti, kteří pomáhali, i ti, kteří to nezažili a přečtou si to jako něco, co jsou rádi, že nemuseli prožít. Jak probíhal sběr fotografií a celého materiálu? Protože, jak jsem říkala a našim divákům ukázala, je to velmi obsáhlá kniha.

Roman Konečný, autor knihy: Já jsem skutečně nechtěl, aby ta kniha byla jen plná textu, čísel, statistik a zkratek – prostě nudného čtení, které by nikoho nebavilo. Takže někdy v prosinci začal intenzivnější sběr dat. Původně jsem si myslel, že si jen vyjedu svoje mediální výstupy o povodních, protože jsem si říkal, že jich bude opravdu hodně. Když jsem si to ale nechal vyjet z monitoringu, zjistil jsem, že to má čtyři tisíce stran přepisů. Takže jsem si řekl: „Tudy cesta nepovede.“ Začal jsem tedy shánět všechno, co šlo – naše zápisy z porad krizového štábu, zprávy z krajského úřadu, hasičů, armády, Českého hydrometeorologického ústavu, ministerstva zemědělství, a samozřejmě to nejdůležitější – mluvit s lidmi. Protože pokud je kniha o lidech, musíte se s nimi bavit, jinak to nemá smysl. Byly to desítky, spíš stovky rozhovorů, ale myslím si, že právě to knize strašně pomohlo. Jsou v ní lidské příběhy, skutečné osudy lidí, kteří zažili možná nejhorší chvíle svého života, a přesto byli ochotni o tom mluvit. Nikdo nebyl nucen, všichni říkali, že jsou rádi, že o tom mohou promluvit. Bylo to náročné. Úplně první verze knihy byla asi čtyřikrát až šestkrát delší, než ta současná. Postupně jsem ji redukoval, abych odstranil opakování a přebytečné pasáže. Výsledkem je dnešní podoba knihy – zhruba 304 stran.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Romane, já ti děkuji za rozhovor i za to, jak jste zvládali v Opavě, teda teď hovořím za ty lidi, kterým jste pomáhali, za to, jak jste to krásně zvládli a my ostatní si to přečteme tady v té knize, díky.

Roman Konečný, autor knihy: Já děkuji moc za pozvání a samozřejmě i já děkuji hlavně těm lidem, o kterých tato knížka je, protože jak ti, kteří pomáhali, tak i ti, kterým bylo pomáháno, odvedli úžasnou práci a já jim všem za to moc děkuji.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Krásná tečka za naším rozhovorem, na shledanou.

Roman Konečný, autor knihy: Na shledanou.

Redakčně upraveno / zkráceno.