Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Před několika týdny vyšla kniha "Zachráníš-li jediného...: Nejen o misích v Africe". Je psána formou rozhovoru mezi epidemiologem Rastislavem Maďarem, odborníkem na infekční nemoci, epidemie a cestovní medicínu, a novinářkou Magdou Sníškovou. Čtenáři se dozví o zkušenostech lékaře z více než stovky zemí, zejména z nejchudších oblastí Afriky. Dobrý den, vítejte u nás.

Rastislav Maďar, děkan LF, epidemiolog, expert na cestovní medicínu: Dobrý den, děkuji za pozvání.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: A pojďme na začátek říct našim divákům, kdy jste začal jezdit do těch v "krizových oblastí" Afriky a co Vás vlastně k tomu přivedlo tehdy?

Rastislav Maďar, děkan LF, epidemiolog, expert na cestovní medicínu: Já jsem chtěl být humanitární lékař už od dětství. Bylo mi jedenáct, když jsem se rozhodl, ač nejsem z lékařské rodiny, že se stanu lékařem poté, co jsem viděl dokument o hladomoru ve východní Africe. Šlo o konkrétní příběh jednoho dítěte, které bylo vyhladovělé, s velkým bříškem, a mouchy mu seděly na očích. V ten moment se to ve mně zlomilo a já jsem najednou přesně věděl, co chci v životě dělat. Od té doby, od těch jedenácti let, jsem šel touto cestou – zbytek základní školy, střední škola, gymnázium, medicína – a teď, po více než pětatřiceti letech od toho momentu, si říkám, jak jsem šťastný, že si můžu svůj dětský sen plnit. Nikdy jsem neměl nikoho, kdo by mi otevřel dveře, domluvil kontakty nebo zajistil pobyt, takže jsem si všechno musel obstarat sám. Na svou první misi jsem vyjel až po třicítce, s atestací a dokonce vědeckým titulem kromě titulu MUDr. Náhoda tomu chtěla, že jsme založili neziskovou humanitární organizaci, která byla trochu jiná než ostatní – domluvili jsme se, že každou darovanou korunu použijeme pro chudé a všechny náklady si budeme platit sami. Pár dnů po registraci organizace zasáhlo Srí Lanku tsunami, a protože jsem tam už dvakrát předtím přednášel a měl jsem spoustu místních kontaktů i jasnou představu o situaci, okamžitě jsme zorganizovali sbírku materiálu a financí a odletěli tam. To bylo v roce 2004, a od té doby, tedy už přes 20 let, jezdím na mise – přes Nepál a Haiti až do Afriky, kde působíme dodnes.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Kolik těch misí asi, jak vysoké číslo by to bylo, kdybyste to spočítal?

Rastislav Maďar, děkan LF, epidemiolog, expert na cestovní medicínu: No v průměrů. Trošku to přerušilo covid, to jsme řešili problémy u nás, ale zase některé roky jsem stihl napsat dvě mise, takže bych řekl, že je to dohromady tak kolem dvacítky.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: A vzpomenete si na některou z misí, která Vás nejvíce zasáhla?

Rastislav Maďar, děkan LF, epidemiolog, expert na cestovní medicínu: To je ten první náraz. Navíc to byly velmi specifické okolnosti, protože šlo o obrovskou humanitární katastrofu nevídaného rozsahu, a navíc v oblastech, které jsem znal už z dřívějška, takže jsem to mohl porovnat a znal jsem i místní lidi, s nimiž jsem sdílel jejich bolest a utrpení. Potom šlo spíš o konkrétní příběhy jednotlivých pacientů, zejména dětských, které člověka dojaly – obzvlášť pokud byl pacient ve věku mého syna v té době. Srovnával jsem, jakou péči by dostal u nás, a jakým utrpením si musí procházet tam. Je důležité, aby se z toho člověk psychicky nezhroutil, protože kdyby to nezvládl, musel by odjet na letiště a vrátit se domů, čímž by na celý život zklamal především sám sebe a zároveň by nechal kolegy v problémech, protože by nestihli ošetřit tolik pacientů. Říkal jsem tomu „kousek od propasti“ – té emoční – a bylo nutné hlídat, aby se do ní nepropadli ani mladí kolegové, kteří s námi později jezdili.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Zmíníte některý konkrétní případ, který byl, jak říkáte, úplně na té hranici toho profesního zhroucení?

Rastislav Maďar, děkan LF, epidemiolog, expert na cestovní medicínu: U mě osobně to byl například příběh chlapečka jménem Hendrik v jihozápadní Tanzanii, který měl hydrocefalus - zvětšenou hlavičku. U nás by se to řešilo neurochirurgickou operací, ale on tam bohužel trpěl stigmatizací. Ležel v tmavé hliněné chýši na dece, v prachu a špíně. Bylo mu osm měsíců, když se ke mně dostal, a díval se na mě pohledem, který byl až dospělácký. Měl jsem pocit, že jeho oči říkají: „Neřeš to, nemá to smysl, stejně umřu.“ Já jsem mu neverbálně slíbil, že to zvládneme. Zařídili jsme vše potřebné, ale musel jsem na pár dnů odjet do sousední Zambie. Když jsem se vrátil, dozvěděl jsem se, že po pár dnech zemřel. Zasáhlo mě to o to víc, že můj syn Dominik měl tehdy stejný věk – osm měsíců – a bylo mi ho nesmírně líto. Trápilo mě to celý rok, každý večer jsem usínal s myšlenkami na Hendrika. Až další rok při další misi jsem si v nemocnici půjčil kolo, zajel do jeho vesnice za maminkou a nechal si ukázat jeho hrobeček – neoznačenou, plevelem zarostlou hromadu hlíny. A já jsem to odplevelil. Nechal jsem mu udělat kříž se jménem a až ten moment se mi teda ulevilo, že jsem se mu omluvil, že teda ten měl tak těžký život a že jsme se k němu nedostali dřív. A to jsou takové ty příběhy, které vás dostanou. Nechci říct, že byste odjela, ale prostě vás to dlouho trápí, nemůžete kvůli tomu spát. A to taky není dobře, protože každý pacient další den chce to maximum, abyste mu odevzdala. Takže s tím se musí člověk vyrovnat. My jsme si s dobrovolníky večer udělali takové psycho hygienické kolečko, kdy se každý vymluvil z toho. Vím, že jedna z kolegyň měla problém zase s tím, že v průběhu operace vypadl proud a oni včas nesehnali technika, který měl klíče od mříže, kde byl záložní generátor a ona vlastně umřela na tom operačním sálu. Jak se říká, že každá nehoda letadla vede k tomu, že je bezpečnější letecký provoz, tak my jsme jí. Na základě této zkušenosti jsme nastavili ty procesy v té nemocnici tak, aby už se to nestávalo a byl jsem tam naposled teď v lednu a už ty generátory jako fungují tak, jak mají.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: V té knize je spousta příběhů, ale také mnoho pro nás možná děsivých fotografií, které ukazují, jak vypadá tamní péče, operační sály nebo jakékoli nemocniční či zdravotnické zařízení. Nechte diváka svými slovy nahlédnout do nemocnice nebo zdravotnického zařízení v Africe.

Rastislav Maďar, děkan LF, epidemiolog, expert na cestovní medicínu: Oni v první řadě často ani nemají důvod do nemocnice jít. Musíme si uvědomit, že nemocnice je na jejich poměry velmi vzdálená – cesta trvá dlouhé hodiny pěšky, což je pro nemocného problém. Pokud je pacient slabý, musí sehnat povoz nebo alespoň kolo s řidičem, a to stojí peníze. Když dorazí do okresní nemocnice se spádovou oblastí 700 tisíc obyvatel, zjistí, že tam nefunguje rentgen, jsou tam dva lékaři – jeden napůl ředitel a druhý na operačním sále – a laboratorní vyšetření nefunguje vůbec, protože přístroje jsou porouchané a nejsou peníze na opravu. To mimochodem není historie, ale realita dodnes. Chybí také základní léky. Navíc s pacientem musí odjet i rodinný příslušník, který se o něj stará, vaří mu a je s ním celou dobu. Pokud má maminka doma další děti, nemůže odjet například se svou nejstarší dcerou do nemocnice, a tak raději zůstane doma. Proto je zásadní, aby byla zdravotní péče dostupná přímo na venkově, kde žije 80 % populace – ale to už je téma na dlouhé povídání. Možná ta knížka skutečně, ať už prostřednictvím fotografií nebo odpovědí na otázky Magdy Snížkové, přináší daleko lepší náhled, než jaký můžeme poskytnout v omezeném časovém prostoru. Přináší naději, že když se to dělá dobře, má to smysl a není to beznadějné. To je podle mě velmi důležité – nejenže vyvolá emoce, ale věřím, že i pohladí po duši. Ukazuje, že ti lidé nejsou neschopní ani líní, naopak často na základní provoz pracují mnohem víc než my. Musí chodit daleko pro dříví nebo roští, holčičky i kluci si hrají fotbal s mladším sourozencem na zádech, protože nikdy nejsou bez povinností – uklízejí kolem domu a pomáhají v domácnosti. Velkou bídou Afriky je nedostupnost kvalitního základního vzdělání. Pokud chceme Afriku vymanit ze začarovaného kruhu, je klíčové zlepšit právě kvalitu základního vzdělávání a šikovným dětem umožnit studovat střední školu. Ta stojí 150 korun měsíčně, což si ale většina rodin nemůže dovolit. Proto se jim snažíme pomáhat i díky sbírkám a dárcům.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Ještě doplním Vaše vyprávění. Vy tam nejen léčíte, ale snažíte se shánět i takové ty správné kontakty.

Rastislav Maďar, děkan LF, epidemiolog, expert na cestovní medicínu: Ano, jedna věc je postavit zdravotnické zařízení a léčit pacienty, ale druhý zásadní úkol je naučit je prevenci – tedy jak vůbec neonemocnět, protože jim nikdo nepomůže, když už onemocní. Velmi dobře se nám daří edukovat je také v tom, jak předcházet malnutrici, tedy podvýživě, která tam ohrožuje děti na životě. V místech, kde jsme postavili naši periferní československou nemocnici, už po deseti letech prakticky dětskou podvýživu nevidíte, protože se to tamní lidé naučili a snažíme se tento model šířit do dalších oblastí. Malawi, země s 21 miliony obyvatel, je dnes příkladem velmi úspěšného fungování tohoto systému. Kromě toho podporujeme i vzdělávání a udržitelný rozvoj komunit, aby se lidé vlastní prací mohli pozvednout bez trvalé vnější pomoci. Myslím, že se nám to daří, takže nejde jen o humanitární, ale i rozvojovou pomoc, která navazuje na akutní záchranu životů.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Já Vám moc děkuji za to, co děláte. Přeji Vám hodně štěstí ve Vaší práci, nejen humanitární, ale i v práci děkana lékařské fakulty, a děkuji za Váš čas, který jste věnoval našemu pořadu.

Rastislav Maďar, děkan LF, epidemiolog, expert na cestovní medicínu: Děkuji za pozvání a budu rád, když mi diváci Televize POLAR napíšou na e-mail, jestli se jim knížka líbila, nebo ne.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Mějte se moc hezky.

Redakčně upraveno / zkráceno.