Mimořádná zpráva:
Načítám...
  • Načítám...
>
Host dne

Host dne

Jan Fišar, herec, 35. výročí Sametové revoluce

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Pětatřicet let uplynulo od listopadových událostí roku 1989. Vzpomínat na období politických změn v Československu, které vedly k pádu komunismu, budu dnes s hercem Janem Fišarem. Dobrý den, vítejte u nás.

Jan Fišar, herec: Dobrý den.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Je mi ctí, že Vás mohu přivítat u nás ve studiu a ještě vlastně i s tématem tak závažným, ale zároveň plných milých změn. Tak pane Fišare, jaké byly Vaše první dojmy z toho, co se v listopadu roku 89 začalo dít? A možná ještě na začátku by bylo fajn zdůraznit, že tehdy ten tok informací nebyl tak rychlý. Tak kdy jste se vlastně tady v Ostravě dozvěděli, že se něco v Praze děje?

Jan Fišar, herec: No ano, nebyl vůbec rychlý, samozřejmě. My jsme se to dozvěděli, v podstatě 17. listopadu to vypuklo. Vzhledem k tomu, že nebyly žádné mobily a telefony, to bylo složité. V Praze samozřejmě měli jiné starosti. A 19. listopadu nám volal Lexa Pyško, který kdysi tady byl také v angažmá, co se děje, že my hrajeme a v Praze už se nehraje? A to bylo představení tehdy, kde se už hlasovalo, jestli budeme hrát, nebo nebudeme hrát, toho 19. A někteří kolegové byli pro, aby se hrálo, protože to byly nějaké svozy a tak dále, že by to bylo jaksi neetické vůči nim. No nicméně tam se poprvé četlo prohlášení, ale hrálo se, oproti Praze. A potom teprve kdy to začalo, kdy to vypuklo, dá se říci, bylo 20. listopadu, kdy byla obrovská schůze Svazu československých dramatických umělců u nás v klubu, v Divadle Jiřího Myrona, kde včetně členů partaje byli všichni pro, aby se to nějakým zásadním způsobem řešilo, tudíž aby se přestalo hrát a tak dále, aby bylo nějaké zásadní vyjádření k té situaci. Takže tam se to, dá se říci zlomilo. A když končila ta schůze z ČDU, tak venku už stáli mladí studenti, herci a kolegové. To byla taková malá demonstrace před katedrálou. A tím to vlastně všechno začalo. A začaly ty besedy a velké shromáždění na tom Masarykově náměstí.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Jak na to období vzpomínáte? Jaké máte vzpomínky?

Jan Fišar, herec: Já na to vzpomínám strašně rád, protože ta atmosféra byla sice hektická, ale bylo to nádherné a nic podobného jsem nikdy nezažil a pravděpodobně nikdy už samozřejmě nezažiju.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Jakou oporu nebo podporu v lidech samotných jste cítili, protože přece jenom kultura, divadlo, byli ti, kteří byli na tom jevišti. A teď i vy máte pořád to publikum. A tak to vlastně bylo i v době těch demonstrací?

Jan Fišar, herec: Ta podpora nastávala postupně, samozřejmě. Důležitý byli podle mého názoru hlavně horníci, kteří se potom přidali. Dokonce si nás zvali na svá shromáždění a od nich jsme měli obrovskou podporu, což bylo strašně důležitý v tomto kraji. Protože takoví ti zásadní bolševici, jako byl soudruh Brumek, měli pocit, že tito je právě podrží, nebo Lidové milice a tak dále. A oni je samozřejmě nepodrželi. Říkám samozřejmě, protože oni je trošičku podceňovali. Mysleli si, že jsou stejně primitivní jako oni na tom krajském výboru KSČ, ale naštěstí tam ta podpora byla obrovská. A právě to se ukázalo na tom Masarykově náměstí, kde byla ta shromáždění a obrovská podpora. Oni tam potom měli svoje nějaké shromáždění členové komunistické strany, ale to už bylo opravdu tristní a bylo to k smíchu.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Já se vrátím ještě k tomu, co jsme řekli na začátku, že ten tok informací nebyl tak rychlý. Byli jste nějak napojeni na pražské kolegy?

Jan Fišar, herec: Pak už samozřejmě ano. Právě jak Lexa Pyško volal. Tam vzniknul stávkové výbor, což bylo strašně podstatné. A tam jsme měli telefonistky, holky Káču Krejčí z Divadla Petra Bezruče, Apolenku Veldovou, která dneska je šéfka v Plzni v divadle a Dášu Hlubkovou režisérku. A ti byli neustále celý den a celé večery na telefonu, takže tam bylo spojování a tak dále. Pak se samozřejmě už dělaly výjezdy, takže se spojovalo i s okolními městy, případně s vesnicemi, kam jsme vyjížděli, potom už na ty besedy. Ne všude to bylo optimistické, ale postupně se to nějakým způsobem lámalo. My máme teda takovou veselou, v uvozovkách historku, kdy jsme se dostali vlastně do NHčka, tehdy NHKG. A to zařizoval nějaký pán a dostali jsme se do autobusu ráno brzy, kdy ti dělníci přijížděli a my jsme přijížděli s nimi do té práce. Projeli jsme tam a dostali jsme se mezi ně. Jenomže oni neměli vůbec žádné informace. Oni jim vytrhali rádia, které měli rádia po drátě, které tehdy existovali. To jim vytrhali, noviny všechny sebrali, takže oni neměli žádné informace, ale měli naštěstí informace od svých dětí ze školy atd. Nicméně tam ten postoj byl dost, dá se říci negativní. No a potom, když jsme skončili nějaké ty rozhovory s těmi dělníky, tak jsme měli velký problém se dostat z toho NHčka, protože samozřejmě se to mezitím už dozvěděli místní Lidové milice a tak nás tam pronásledovali. Tak jsme se všichni rozdělili a nějakým způsobem jsme utekli.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: No vy jste mi trošku tak nahrála. Měl jste v tom období i někdy strach?

Jan Fišar, herec: Ano, strach byl. Třeba v tom NHčku, konkrétně tam strach byl veliký. A když se v těch prvních dnech vylepovali, protože vlastně Občanské fórum potom vzniklo. To bylo u Divadla Jiřího Myrona. Tam byl VUML kdysi, což je vysoké učení marxismu leninismu. Myslím, že se to takto jmenovalo. Tak tam se vylepovali ty plakáty, které okamžitě strhávali policajti a tajní, hlavně teda estébáci. Tak tam byl trošku strach nebo trošku, dost velký strach.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Na jaké konkrétní lidi z té doby vzpomínáte? Ať už v negativním nebo pozitivním světle.

Jan Fišar, herec: No, spíš v pozitivním. Já teda budu hlavně jmenovat ty lidi, kteří byli s námi v tom stávkového výboru. Já tady mám takové krásné, jak to všechno běželo, kdybych na něco zapomněl. A tohle nám sepsal. To byl náš tiskový mluvčí Láďa Slíva, který byl šéfdramaturg našeho divadla a šéfka toho stávkového výboru byla vynikající česká režisérka Lída Engelová. Ona potom samozřejmě odešla pryč do Prahy včetně třeba Jitky Smutné, která také odešla. A vzpomínám na kolegy jako byl Jindra Šimek, který byl velice aktivní, Tomáš Jirman a další a další. Dá se říci na všechny, samozřejmě v pozitivním slova smyslu.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Vidíte teď v současné době takovou nějakou touhu nebo energii po změně jako v roce 89?

Jan Fišar, herec: No, já mám z toho trošku strach, protože vidím spíš touhu po změně tím opačným směrem a toho se malinko děsím, když vidím, jaká je situace na Slovensku nebo v Maďarsku. Já teda beru hlavně Slovensko, protože moje maminka se narodila na Slovensku, tatínek se tam narodil taky, takže se cítím Čechoslovákem dodnes. Ale to, co se tam děje, když vidím ministryni kultury a další a další přízraky, tak tohoto se bojím, aby jsme se tímto směrem nevydali i my. Z toho mám velký strach.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Možná navážu další otázkou. Co vlastně považujete za nejdůležitější poselství sametové revoluce?

Jan Fišar, herec: Nejdůležitější poselství? To jste mě zaskočila touto otázkou. To byla ta touha po svobodě. A ta touha po svobodě je vlastně v nás neustále, protože nic není na věčné časy. Ta demokracie, to je velice křehká záležitost a kdykoliv to může puknout. My máme pocit, že to je na věčné časy, jak tady byli naši ruští bratři, ale to bohužel tak není. Takže to poselství té svobody, té demokracie, kéž by zůstalo na věčné časy.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Chtěla jsem říct, že krásná tečka, ale ještě máme chvilku času. Vy se setkáváte v tomto období, sám jste mi prozradil, že chodíte na různé rozhovory, besedy atd., se současnou mládeží nebo se současnými studenty? Jak oni reagují na ty vaše vzpomínky, co se týkají listopadových událostí 89?

Jan Fišar, herec: Tak ono to je taky dvousečné, protože tam je ovlivnění nejen samozřejmě učitelem, ale také, jak se chovali v té době rodiče, popřípadě prarodiče. Protože přece jenom je to 35 let, takže ne všichni to berou pozitivně. To je zvláštní. Proto říkám, že mám strach z toho ubírání se někam. Ne do neznáma, ale do nepatřična.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Vzpomeneme na něco pozitivního na závěr našeho rozhovoru?

Jan Fišar, herec: Za pozitivní beru to, protože přece jenom tu zastupuji kulturu, zastupuji to naše divadlo a jsem šťastný, že lidi do divadla chodí a že je plno. Tehdy nám vyhrožovali nějací soudruzi, že už nikdo nebude chodit, protože byly takové ty předplatné, ROH atd. A že už nikdo nebude chodit a že zkrachujeme a že nedostaneme žádné dotace atd. To se naštěstí nevyplnilo a lidi do divadla chodí a chodí myslím stále víc a víc. To je zaplať pánbůh za to.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Já vám děkuji za rozhovor a za příjemné vzpomínky na sametovou revoluci.

Jan Fišar, herec: Děkuji vám moc.

Redakčně upraveno / zkráceno.

Mohlo by Vás také zajímat

Pořad: Host dne
Jan Fišar, herec, 35. výročí Sametové revoluce
13. listopadu 2024, 17:14

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Pětatřicet let uplynulo od listopadových událostí roku 1989. Vzpomínat na období politických změn v Československu, které vedly k pádu komunismu, budu dnes s hercem Janem Fišarem. Dobrý den, vítejte u nás.

Jan Fišar, herec: Dobrý den.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Je mi ctí, že Vás mohu přivítat u nás ve studiu a ještě vlastně i s tématem tak závažným, ale zároveň plných milých změn. Tak pane Fišare, jaké byly Vaše první dojmy z toho, co se v listopadu roku 89 začalo dít? A možná ještě na začátku by bylo fajn zdůraznit, že tehdy ten tok informací nebyl tak rychlý. Tak kdy jste se vlastně tady v Ostravě dozvěděli, že se něco v Praze děje?

Jan Fišar, herec: No ano, nebyl vůbec rychlý, samozřejmě. My jsme se to dozvěděli, v podstatě 17. listopadu to vypuklo. Vzhledem k tomu, že nebyly žádné mobily a telefony, to bylo složité. V Praze samozřejmě měli jiné starosti. A 19. listopadu nám volal Lexa Pyško, který kdysi tady byl také v angažmá, co se děje, že my hrajeme a v Praze už se nehraje? A to bylo představení tehdy, kde se už hlasovalo, jestli budeme hrát, nebo nebudeme hrát, toho 19. A někteří kolegové byli pro, aby se hrálo, protože to byly nějaké svozy a tak dále, že by to bylo jaksi neetické vůči nim. No nicméně tam se poprvé četlo prohlášení, ale hrálo se, oproti Praze. A potom teprve kdy to začalo, kdy to vypuklo, dá se říci, bylo 20. listopadu, kdy byla obrovská schůze Svazu československých dramatických umělců u nás v klubu, v Divadle Jiřího Myrona, kde včetně členů partaje byli všichni pro, aby se to nějakým zásadním způsobem řešilo, tudíž aby se přestalo hrát a tak dále, aby bylo nějaké zásadní vyjádření k té situaci. Takže tam se to, dá se říci zlomilo. A když končila ta schůze z ČDU, tak venku už stáli mladí studenti, herci a kolegové. To byla taková malá demonstrace před katedrálou. A tím to vlastně všechno začalo. A začaly ty besedy a velké shromáždění na tom Masarykově náměstí.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Jak na to období vzpomínáte? Jaké máte vzpomínky?

Jan Fišar, herec: Já na to vzpomínám strašně rád, protože ta atmosféra byla sice hektická, ale bylo to nádherné a nic podobného jsem nikdy nezažil a pravděpodobně nikdy už samozřejmě nezažiju.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Jakou oporu nebo podporu v lidech samotných jste cítili, protože přece jenom kultura, divadlo, byli ti, kteří byli na tom jevišti. A teď i vy máte pořád to publikum. A tak to vlastně bylo i v době těch demonstrací?

Jan Fišar, herec: Ta podpora nastávala postupně, samozřejmě. Důležitý byli podle mého názoru hlavně horníci, kteří se potom přidali. Dokonce si nás zvali na svá shromáždění a od nich jsme měli obrovskou podporu, což bylo strašně důležitý v tomto kraji. Protože takoví ti zásadní bolševici, jako byl soudruh Brumek, měli pocit, že tito je právě podrží, nebo Lidové milice a tak dále. A oni je samozřejmě nepodrželi. Říkám samozřejmě, protože oni je trošičku podceňovali. Mysleli si, že jsou stejně primitivní jako oni na tom krajském výboru KSČ, ale naštěstí tam ta podpora byla obrovská. A právě to se ukázalo na tom Masarykově náměstí, kde byla ta shromáždění a obrovská podpora. Oni tam potom měli svoje nějaké shromáždění členové komunistické strany, ale to už bylo opravdu tristní a bylo to k smíchu.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Já se vrátím ještě k tomu, co jsme řekli na začátku, že ten tok informací nebyl tak rychlý. Byli jste nějak napojeni na pražské kolegy?

Jan Fišar, herec: Pak už samozřejmě ano. Právě jak Lexa Pyško volal. Tam vzniknul stávkové výbor, což bylo strašně podstatné. A tam jsme měli telefonistky, holky Káču Krejčí z Divadla Petra Bezruče, Apolenku Veldovou, která dneska je šéfka v Plzni v divadle a Dášu Hlubkovou režisérku. A ti byli neustále celý den a celé večery na telefonu, takže tam bylo spojování a tak dále. Pak se samozřejmě už dělaly výjezdy, takže se spojovalo i s okolními městy, případně s vesnicemi, kam jsme vyjížděli, potom už na ty besedy. Ne všude to bylo optimistické, ale postupně se to nějakým způsobem lámalo. My máme teda takovou veselou, v uvozovkách historku, kdy jsme se dostali vlastně do NHčka, tehdy NHKG. A to zařizoval nějaký pán a dostali jsme se do autobusu ráno brzy, kdy ti dělníci přijížděli a my jsme přijížděli s nimi do té práce. Projeli jsme tam a dostali jsme se mezi ně. Jenomže oni neměli vůbec žádné informace. Oni jim vytrhali rádia, které měli rádia po drátě, které tehdy existovali. To jim vytrhali, noviny všechny sebrali, takže oni neměli žádné informace, ale měli naštěstí informace od svých dětí ze školy atd. Nicméně tam ten postoj byl dost, dá se říci negativní. No a potom, když jsme skončili nějaké ty rozhovory s těmi dělníky, tak jsme měli velký problém se dostat z toho NHčka, protože samozřejmě se to mezitím už dozvěděli místní Lidové milice a tak nás tam pronásledovali. Tak jsme se všichni rozdělili a nějakým způsobem jsme utekli.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: No vy jste mi trošku tak nahrála. Měl jste v tom období i někdy strach?

Jan Fišar, herec: Ano, strach byl. Třeba v tom NHčku, konkrétně tam strach byl veliký. A když se v těch prvních dnech vylepovali, protože vlastně Občanské fórum potom vzniklo. To bylo u Divadla Jiřího Myrona. Tam byl VUML kdysi, což je vysoké učení marxismu leninismu. Myslím, že se to takto jmenovalo. Tak tam se vylepovali ty plakáty, které okamžitě strhávali policajti a tajní, hlavně teda estébáci. Tak tam byl trošku strach nebo trošku, dost velký strach.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Na jaké konkrétní lidi z té doby vzpomínáte? Ať už v negativním nebo pozitivním světle.

Jan Fišar, herec: No, spíš v pozitivním. Já teda budu hlavně jmenovat ty lidi, kteří byli s námi v tom stávkového výboru. Já tady mám takové krásné, jak to všechno běželo, kdybych na něco zapomněl. A tohle nám sepsal. To byl náš tiskový mluvčí Láďa Slíva, který byl šéfdramaturg našeho divadla a šéfka toho stávkového výboru byla vynikající česká režisérka Lída Engelová. Ona potom samozřejmě odešla pryč do Prahy včetně třeba Jitky Smutné, která také odešla. A vzpomínám na kolegy jako byl Jindra Šimek, který byl velice aktivní, Tomáš Jirman a další a další. Dá se říci na všechny, samozřejmě v pozitivním slova smyslu.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Vidíte teď v současné době takovou nějakou touhu nebo energii po změně jako v roce 89?

Jan Fišar, herec: No, já mám z toho trošku strach, protože vidím spíš touhu po změně tím opačným směrem a toho se malinko děsím, když vidím, jaká je situace na Slovensku nebo v Maďarsku. Já teda beru hlavně Slovensko, protože moje maminka se narodila na Slovensku, tatínek se tam narodil taky, takže se cítím Čechoslovákem dodnes. Ale to, co se tam děje, když vidím ministryni kultury a další a další přízraky, tak tohoto se bojím, aby jsme se tímto směrem nevydali i my. Z toho mám velký strach.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Možná navážu další otázkou. Co vlastně považujete za nejdůležitější poselství sametové revoluce?

Jan Fišar, herec: Nejdůležitější poselství? To jste mě zaskočila touto otázkou. To byla ta touha po svobodě. A ta touha po svobodě je vlastně v nás neustále, protože nic není na věčné časy. Ta demokracie, to je velice křehká záležitost a kdykoliv to může puknout. My máme pocit, že to je na věčné časy, jak tady byli naši ruští bratři, ale to bohužel tak není. Takže to poselství té svobody, té demokracie, kéž by zůstalo na věčné časy.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Chtěla jsem říct, že krásná tečka, ale ještě máme chvilku času. Vy se setkáváte v tomto období, sám jste mi prozradil, že chodíte na různé rozhovory, besedy atd., se současnou mládeží nebo se současnými studenty? Jak oni reagují na ty vaše vzpomínky, co se týkají listopadových událostí 89?

Jan Fišar, herec: Tak ono to je taky dvousečné, protože tam je ovlivnění nejen samozřejmě učitelem, ale také, jak se chovali v té době rodiče, popřípadě prarodiče. Protože přece jenom je to 35 let, takže ne všichni to berou pozitivně. To je zvláštní. Proto říkám, že mám strach z toho ubírání se někam. Ne do neznáma, ale do nepatřična.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Vzpomeneme na něco pozitivního na závěr našeho rozhovoru?

Jan Fišar, herec: Za pozitivní beru to, protože přece jenom tu zastupuji kulturu, zastupuji to naše divadlo a jsem šťastný, že lidi do divadla chodí a že je plno. Tehdy nám vyhrožovali nějací soudruzi, že už nikdo nebude chodit, protože byly takové ty předplatné, ROH atd. A že už nikdo nebude chodit a že zkrachujeme a že nedostaneme žádné dotace atd. To se naštěstí nevyplnilo a lidi do divadla chodí a chodí myslím stále víc a víc. To je zaplať pánbůh za to.

Renáta Eleonora Orlíková, TV POLAR: Já vám děkuji za rozhovor a za příjemné vzpomínky na sametovou revoluci.

Jan Fišar, herec: Děkuji vám moc.

Redakčně upraveno / zkráceno.

Zdroj: https://polar.cz/porady/host-dne/host-dne-13-11-2024-17-14