Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Janek Ledecký slaví letos hned několik výročí. Kulaté narozeniny, čtyřicítku Žentouru, třicet let sólové kariéry. O tom všem už za chvíli. Dobrý den v ostravském studiu televize Polar.
Janek Ledecký, zpěvák: Dobrý den přeji.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Vyjmenoval jsem několik letošních Vašich mezníků na oslavu, kterého se nejvíce těšíte a proč?
Janek Ledecký, zpěvák: Co si budeme povídat, ta šedesátka tak to není moje zásluha teda. Tomu se říká, k tomu se prostě dospělo. Zaplať pán Bůh, jsem v senzační kondici, to je pravda, ale co se dá dělat? Co si budeme povídat? Ale něco jiný už je těch 40 let Žentouru. To si samozřejmě pamatuju, když jsem byl ve druháku na právech ve druhém semestru a přišel jsem teda v tom osmdesátém druhém jsem přišel na konkurz do Žentouru, kde hledali zpěváka a udělal jsem ho, vzali mě k sobě. Do té doby jsem samozřejmě hrál v různých kapelách, takových na gymplu, ale nikdy jsem nevěřil tomu, že by se tím dalo živit. Ale kluci z Žentouru bili všichni z konzervy. Ti o tom nepochybovali, že se tím prostě živit budou. Takže tam to najednou nabralo úplně jiný směr. A těch 30 let sólový dráhy si vážim strašně moc, protože jsem v tom devadesátém druhém, v roce, kdy jsme napsali hodně písniček, nebylo v plánu další album, Žentouru, tak jsem si říkal, že si udělám sólo a pak se vrátíme. Akorát ta sólovka byla "Na ptáky jsme krátký" a to je pocit po těch letech byl úžasná a tak mimořádný projekt, že tenkrát už jsem to natáčel. Říkal jsem si: "Tak tohle chci! Já už se nikam vracet nebudu." Takhle to bylo a tím to začalo.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Jak se za tu dobu změnili posluchači, fanoušci?
Janek Ledecký, zpěvák: To je zvláštní. Já třeba každý rok mám vánoční turné, letos to pojedu po šestadvacátý. Právě teď se mi stalo, tady ve Vítkovicích jsem hrál, že byl tam takový sympatický mladý pár v pátý řadě a zpívali si úplně všechny ty věci od začátku až do konce. Pak přišli na podepisování a já říkám: "Hele děcka, odkud to znáte? Ta deska vyšla dávno před tím než jste se narodili bych tak tipoval." A oni říkali: "No ano, to naše maminky, když začal advent a začne péct cukroví, tak to prostě vrazili tu kazetu a vrazili do přehrávače a prostě vytáhli ji až na Štěpána." Takže to jsou jako noví posluchači. Stejně tak u těch písniček, to je zvláštní, já jsem teďka k tomu symfonickému albu, který vyšlo předminulé týden. Tak jsme udělali už dva videoklipy, ten druhý je na písničku Proklínám. Proklínám mezi všema písničkami těmi nejznámějšími je ta úplně nejznámější. Ta písnička nikdy nebyla velký rádiový singl, nikdy bourala hitparády a přitom žije takový zvláštní život na sítích. Lidi si na to točí vlastní videoklipy, že si vezmou, stáhnu si obrázky z nějaký venezuelský telenovely, takový dojemný a teď to tam naplácají a má to třeba jako deset milionů zhlédnutí. Ale když jsem tohle zjistil, tak my jsme to vybavili teda jako videoklipem, který je se symfoňákem a který je velkolepý. Ale myslím, že tady na ty domácí verze to mít nebudeme. Tam je právě něco zvláštního a samozřejmě s touto písničkou vyrostla úplně nová generace. Takže já mám teda to štěstí, že ještě mám nějaký záběr teda i mezi teenagerama, není to jako dramatický, ale je tam ta radost.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Celá škála generací. Tak už jste zmínil desku. Desku čili vinyl a cédéčko. Já jsem se ptala před natáčením, co na to malé, velké dítě říkáte?
Janek Ledecký, zpěvák: Je to takové zvláštní, že proti všem albům, který jsem vydal, tak tohle je takový jakoby opravdu bilanční, protože jsem se teda narodil k té šedesátce, protože vy nemůžete už dát písničce větší výbavu než ten symfoňák. Můžete je zpívat s kytarou, zpěvákem s malou kapelou, zvětší, ale přijde symfoňák a to je strop a taky konečná. Teda jako dál už vlak nejede, jak se říká. My jsme v roce 2019 odjeli symfonický turné, který ještě tak furiantsky ne s jedním symfonickým orchestrem, ale tady v Ostravě jsme hráli s v Gongu s Janáčkovou filharmonií jsme to zahájili. Ve Zlíně jsme byli s Filharmonií Bohuslava Martinů, v Brně s Czech Virtuosi, v Hradci a v pražském Rudolfinu s Hradeckou filharmonií. Nakonec jsme tomu dali tu studiovou podobu, která je s Hradeckou filharmonií. Ty orchestrace dělal můj bubeník a úžasný multiinstrumentalista a skladatel Hans Sedlář. Teď nejenom, že jsme teda vystřídali ty orchestry, to my máme zmapovaný jako se spolupracuje. Já myslím, že to dopadlo senzačně, ale neměli jsme dirigenta. Rok před tím jsme začali shánět před prvním termínem dirigenta. To byste nevěřila, že je to nedostatkové zboží. Já jsem zjistil, že ten můj Hans nějaký svoje projekty ze Zlínem odmával. Říkal jsem mu: "Tak Hansi, tak seženeme záskok na bubny, to se dá furt jako, odmáváš to ne?" A on říkal: "Ty asi nevíš o co jde." Já říkám: "Ne, já vím o co jde." Protože to není žádná legrace stoupnout si před 70 lidí, který věnovali celý život tomu, aby ovládli mistrně ten svůj nástroj a teď tam někdo si stoupne, nějaký kluk a "já vám budu říkat jak to máte hrát". Takže sebemenší zaváhání, slabost, kterou projeví je prostě tvrdě potrestaná, ale naštěstí právě tím, jak psal ty orchestrace, že to znal úplně do noty. Tak oni zase ty hráči jako mají úctu k muzikantům. Takže takhle to dopadlo, dopadlo to senzačně a mám z toho radost. Teď všichni mi říkají, že kdo to už slyšel, tak říkají: "Ty zpíváš úplně jinak." A jakože proč? Já říkám: "Ne, já zním úplně stejně." Ale mně to prostě nepřijde, ale už mě to tolik lidí se mě na to ptalo, jako proč jsem tak zpíval, ale já myslím, že to je tím posvátným respektem, které mám asi k tomu obsazení.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Vy jste také spolupracoval s dětským sborem pod vedením Adriany Bajtkové. To je taky místní rodačka tady je z Moravskoslezského kraje. Ale četla jsem, že nejdřív to jako moc na tu spolupráci nevypadalo, ne spolupráci konkrétně s tímto sborem, ale vůbec s dětským sborem.
Janek Ledecký, zpěvák: To bylo kvůli covidu. V tom byl velký problém. Takže nakonec je to sbor ZUŠ, ale nesmí se tak jmenovat, protože se to natáčela chvíli ilegálně. Ale už to můžu říct teď, bylo to tak. Zrovna v té písničce proklínám jsme tam ty děti poslali a musím říct, že to by asi nikoho nenapadlo, protože Proklínám, to jako není zrovna písnička pro děti a ta druhá, kde zpívají je Týna, což taky není jako písnička pro děti. Ale právě ten kontrast je prostě úžasný. A mně se líbilo, že já jsem vždycky chtěl takový ten dětský sbor, který nebude takový ten školený jako s těma školenými hlásky, takovými polooperními. Chtěl jsem, aby to byl drzý sbor jako mají Pink Floyd na The Wall a to se tedy povedlo. Takže Adriana furt mávala a zařídila a dopadlo to skvěle.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Závěrečná otázka, jaký máte vztah k Ostravě? Já vím, že tady máte i nějakou rodinnou vazbu a natočil jste tady několik desek.
Janek Ledecký, zpěvák: Moje teta, starší sestra mojí maminky, tady zpívala 20 let, byla první milovnice v ostravské operetě Ilena Flaková. To asi budou ale pamatovat opravdu ty dřív narozený, protože je to asi myslím nějakých minimálně pětačtyřicet let nebo padesát let, co odešla do uměleckého důchodu. Ale je pořádá ve skvělý kondici. Pak jsem tady natočil Sliby by se měli plnit o Vánocích, potom album Mít kliku, který jsme tady Citronu míchali. Za mnou přišel Martin Kumžák a tady to bylo prostě na zahradě toho Citronu, kde mě přesvědčil, abych se pustil do Hamleta. Takže to jako zásadní moment. Pak jsem tady natočil ještě dvě další alba A zahráli jsme tady v Gongu to symfonické turné a k tomu tady mám jako asi jeden z nejlepších a nejvíc navštívených koncertů ve své historii, což bylo na Colours of Ostrava před čtyřmi roky.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Já Vám děkuju za příjemné povídání za Váš čas.
Redakčně upraveno / zkráceno.