Host dne

Andrea Preissová Krejčí, Slezská univerzita v Opavě, 30. výročí českého azylu pro jugoslávské děti

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Před třiceti lety začala válka v bývalé Jugoslávii. Vpadla do života běžných lidí s nebývalou razancí. Naše republika poskytla na čas azyl třinácti stům dětských uprchlíků. Někteří z nich pobývali na Opavsku. Více k tématu Andrea Preissová Krejčí ze Slezské univerzity v Opavě. Dobrý den, paní doktorko, vítejte.

Andrea Preissová Krejčí, Slezská univerzita v Opavě: Dobrý den, také zdravím.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Paní doktorko, můžete připomenout, co se v té době v Jugoslávii dělo?

Andrea Preissová Krejčí, Slezská univerzita v Opavě: V těch devadesátých letech, ale ten proces postupného rozkladu Jugoslávie už nastal po smrti Josifa Broz Tita. Došlo k tomu, že některé národy Jugoslávie, respektive federální republiky chtěli více samostatnosti no a to se nějakým způsobem vyhrotilo v 90. roce, kdy došlo k tomu, že už se nebyli schopni na úrovni celostátních federálních orgánů dohodnout. V podstatě od začátku roku 1991 už ta situace začínala být velmi vyhrocená. No a na jaře respektive na začátku léta 1991, tak vyhlásili samostatnost dvě republiky a to Slovinsko a Chorvatsko. V té době byla jugoslávská armáda. Opět šlo o dlouhodobý proces, takže dnes historikové tvrdí, že je už opravdu po dlouhou dobu naformátována tak, že ve vedení této armády zastávali hlavní pozice především Srbové. I ze vzpomínek pamětníků vyplývá, že v podstatě jiné národnosti byly opravdu v té základní vojenské službě a neměli přehled, co se vlastně na úrovni vedení federálních vojsk děje. Proto v této fázi války se Srbové, respektive Srbská republika začala chovat jako ta, která má hájit zájmy toho původního státního útvaru Jugoslávie, z kterého tedy některé federální republiky chtěly vystoupit. Začala tedy bránit tyto státní zájmy na hranicích obou států, přičemž ta válka se Slovinskem byla víceméně jednodenní. Velmi brzo se tam dospělo k tomu, že Slovinsko obhájilo svou suverenitu. S Chorvatskem to bylo mnohem náročnější, protože na chorvatském území de facto žila jedna třetina srbského obyvatelstva, která se hlásila k federální republice Jugoslávie. Dále tam žila spousta dalších národností, kteří tam z velké části žijí ještě dodnes. Velmi podobná ještě komplikovanější situace byla i v dalších spolkových zemích, to znamená například v Bosně a Hercegovině. Právě tam ta válka také potom měla nejvíce obětí na životech v řadách civilního obyvatelstva. Ale to neznamená, že tyto oběti na životech v řadách civilního obyvatelstva nebyly i v Chorvatsku. Zkrátka v létě 1991 začala vojska jugoslávské republiky, v tomto případě, ale tedy vojska, která ve svých řadách měla převahu srbských vojáků, dobývat území toho Chorvatska, respektive té republiky Chorvatsko, které vyhlásilo samostatnost a snažily se nějakým způsobem tomuto kroku Chorvatsku zabránit. V podstatě zbytek světa, především tedy evropské státy, nebyli s to reagovat na tuto situaci. No a velmi brzo začalo docházet k různým agresivním krokům, které postupně v průběhu té několikaleté války byly samozřejmě zaznamenány na obou stranách. Ale v této chvíli například na přelomu července a srpna začaly padat na oblast, kde žije nejpočetnější část české menšiny v Jugoslávii opravdu miny. Bomby, které zde byly shazovány právě jugoslávskou armádou, tedy Srby. A hned v to léto byly zaznamenány první velké oběti z řad civilistů. Centrem české menšiny v bývalé Jugoslávii a nyní Chorvatsku je Slavonská oblast konkrétně město Daruvar, kde 20 procent obyvatelstva tvoří potomci Čechů, kteří zde přišli zhruba ta největší část v první polovině nebo v polovině devatenáctého století čili po napoleonských válkách.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: To je zrovna území, o kterém by hovoříte odkud Česká republika poskytla azyl těm třinácti stům dětí. Proč to bylo zrovna tisíc tři? Proč zrovna tento počet?

Andrea Preissová Krejčí, Slezská univerzita v Opavě: Ono to vychází z té situace. Takže na té Slavonii v tom centru města Daruvar existovala v podstatě v té době už po generace generací česká menšina, která zde měla své vlastní zástupce, která zde měla své vlastní orgány, organizace, besedy a především centrální orgán pro celou Jugoslávii pro Čechy a Slováky v Jugoslávii a to byl svaz Čechů a Slováků. Ty centrální orgány právě sídlily v Darvaru v této době. Samozřejmě zde také ta česká a slovenská menšina měla své menšinové školy. No a do těch menšinových škol chodila řada dětí. No a v té době, když tento konflikt začal, tak už vlastně v tom srpnu 1991, tak se zaznamenaly i první oběti na životech a to životech dětí z řad české menšiny. Tudíž česká menšina se velmi intenzivně obracela do své staré domoviny, to znamená na Československo, v té době Českou a Slovenskou Federativní republiku, aby nějakým způsobem zabránila té agresi, která tam nastala na tomto území, aby zabránila válce, aby zabránila násilnému rozdělení Jugoslávie a tak dále. Apeloval také samozřejmě na další evropské orgány na OSN, právě prostřednictvím svých představitelů. V tomto případě byla předsedkyně svazu Čechů Lenka Janotová, která byla zároveň ředitelkou největší české školy v Chorvatsku a to je česká škola Jana Amose Komenského v Daruvaru. Jsou instituce, které zde existují už téměř sto let. V té době osmdesát, takže měli určitou řekněme váhu. Skrze ně tedy došlo k tomu, že tyto apely vyslyšela Česká národní rada, respektive také prezident Václav Havel a požádal zástupce v té době České národní rady a České vlády pod záštitou Petra Pitharta, aby jeli do Daruvaru na začátku září nějak ověřit, co se tam děje a co se vůbec děje v Jugoslávii. Tito zástupci zde přijeli zjistili, že skutečně i v době jejich návštěvy na Daruvar padaly bomby, umírali lidé, takže nabídli našim krajanům, že je zkrátka dobře repatriují. To znamená, že přesídlí všechny zpátky do Československa. Jenže to krajané nechtěli, protože se narodili v Jugoslávii, protože zde byli v té době osmou generací například a především Jugoslávie pro ně znamenala domov, jak oni říkají byla to jejich domovina, vlast. Napadlo je, že chtějí ochránit to nejdražší, co mají, aby tedy Československo zachránilo životy jejich dětí. Protože ta nabídka zachraňte naše děti platila pro celé území Dauvarska. Nejen pro Čechy. Takže mezi těmi evakuovanými dětmi byli stejně tak děti Chorvatů jako Srbů, což je věc, která se třeba opomíjí, ale stejně tak například dětí maďarské, takže opravdu to byla multilingvní a multinárodní skupina, která byla nějakým způsobem zachráněna tím, že byla zavčas evakuována z prostředí těch každodenních bojů a útoků na jejich vesnice a na město Daruvar.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Možná bychom mohli připomenout, že v Česku jsme poskytli sedm lázeňských míst. To jedno je tady na Opavsku, byly to Jánské koupele, kde děti nakonec strávily delší čas než bylo původně plánováno a strávily zde i Vánoce, je to tak?

Andrea Preissová Krejčí, Slezská univerzita v Opavě: Ano, je to přesně tak. Oni původně mysleli, že v podstatě ten konflikt bude velice rychle vyřešen, že do toho zasáhne například OSN, Rada bezpečnosti, že zkrátka a dobře na konci 20. Století není možné, aby se rozhořela dlouhotrvající válka se spoustou obětí na evropském kontinentu. Takže předpokládali, že se něco stane a že ta válka nebude. Nicméně situace se vyvíjela úplně jinak. Víme, že ta válka se rozhořela velmi razantně a oni tedy jeli k nám do Čech do těch 7 rekreačních středisek. Přijížděli s tím, že tady budou týden, dva, tři. Nicméně ve výsledku tady byly čtyři měsíce a ve chvíli, kdy mezinárodní společenství a kdy dílčí státy včetně České a Slovenské Federativní republiky, uznali Chorvatsko jako samostatný stát. Ta situace samotná se na území Daruvarska uklidnila a ty oběti na životech tam přestaly být tak razantní. Nikoliv, že by nebyly nadále ještě i ty děti po návratu zažívali hrůzy té války. Ale nebyly ty útoky a bombardování města Dauvar a případně napadání vesnic, kde žili v okolí města Daruvar tak časté, tak každodenní. Takže ve chvíli, kdy to bylo možné, tak oni se vrátili, ale jak jste řekla, strávili tady tím pádem Vánoce, protože se vraceli až na konci ledna 1992 právě po tom uznání Chorvatska jako samostatného státu. Ale na Daruvarsku už v podstatě ten mír nastal postupně v letech 92, 93, kdy už v podstatě ty děti můžeme říci, že tam byly v bezpečí.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Paní doktorka, tak já Vám děkuji za velmi poutavé vyprávění o válečném konfliktu v zemích bývalé Jugoslávie. Mějte hezké dny.

Andrea Preissová Krejčí, Slezská univerzita v Opavě: Děkuji, na shledanou.



Mohlo by Vás také zajímat