Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Začíná druhý díl trilogie Povídání s Arnoštem Vašíčkem, tentokrát o kuriózních obyčejích a bizarních zvycích. Dobrý den, vítejte.

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, cestovatel: Dobrý den.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Co se dá považovat za kuriózní bizarní zvyk a obyčej?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, cestovatel: To bychom tady museli zůstat několik dnů, protože život je velmi rozmanitý a různé národy praktikují různé zvyky. Dnes z našeho života se rituály vytratily, ale naši předkové jich měli plno. Dnes zůstává něco málo kolem Vánoc a možná Velikonoc, ale to je všechno. My neděláme nic, zatímco je kalendář přírodních národů celý lemovaný nejrůznějšími zvyky a mnohdy i situacemi, které nesouvisí, řekněme, s tokem roku, ale s tokem života. Přechod mezi dětstvím a dospělostí je podle mě vůbec nejkrutější oblast zvyku. Na Guineji některé kmeny praktikují to, že děvče po první menstruaci zavřou do klece, která je z palmových listů zavěšena v domě a ona z ní může vyjít ven jen jednou za den kvůli hygieně, ale jenom v rámci chatrče. Tam je tak dlouho, dokud náčelník neusoudí, že se přerodila v ženu a může vstoupit zase do toho kmene. To může trvat třeba rok, dva, což je šílené. Jsou třeba i zvyky spojené s tím, aby se třeba rozhodl nějaký spor. Když je na poloostrově Bukit v Indonésii nějaký muž, nebo žena, obviněn z nevěry, tak aby prokázal svou nevinu, musí projít po rozpálených kamenech. Když projde, tak je to jasné. Jak se říká, poctivého nic nepálí. Nebo na Borneu a na Bali jsou tzv. boží soudy. Když se dva lidé hádali, nechali je potopit do řeky a kdo vyplaval první, byl lhář a prohrál. Jak se oba snažili vyhrát, stávalo se, že už nevyplaval nikdo, protože se utopili. Je jeden rituál, který je podle mě nejkurióznější a jeden z nejtvrdších a jsem na něj pyšný, protože mě přivedl k rozluštění jedné záhady. To musím vysvětlit. Ve Francii existují jeskyně, které se jmenují Gargas, kam přicházeli lidé před třiceti tisíci lety. Stěny jeskyně pokrýval jíl a jak tam stékala hlína, lidé otiskli své dlaně do toho jílu a pak to zatvrdlo. Došlo asi k nějakému sesuvu půdy. Vchod do jeskyně byl uzavřen a když přišli archeologové, našli 249 otisků, ale řada z nich, větší polovina, neměla všechny prsty. Měla třeba jenom, jak se říká, kanadský dřevorubec objednává pět piv. Měli třeba jenom dva prsty nebo žádný, jenom ty první články a bralo se to jako neřešitelná prehistorická záhada. Já jsem u kmene Dani na indonéské části Nové Guineji byl v jedné vesnici.

Tam přivedli děvče, obvázali jí prsty trávou, až jí zbělely, jak měla zastavený krevní oběh. Dali je na špalek a usekli jí ty prsty. Pak je někam odnesli a rychle jí dali nějaké byliny, aby jí zastavili krvácení. Pak jsem se dozvěděl, že když u toho kmene zemře nějaký bojovník, jedna jeho ženská příbuzná, která ještě má prsty, musí obětovat jeden až dva prsty za znovuzrození duše toho bojovníka. Ať už to je maminka, dcera, teta, sestra. Já jsem byl u Daniů krátce po jejich objevení a oni v té době žili v době kamenné. Říkal jsem si, že to může mít souvislost. To je ta paralela s tím pravěkem. Natočil jsem dokument, že to v tom Gargasu mohlo mít taky takový důvod, že lidé nemají prsty proto, že je obětovali z nějakých náboženských důvodů. Vědci tehdy říkali, že to je moc přitažené za vlasy, protože to je třicet tisíc let. To ještě nemohli lidé takhle přemýšlet. Pak se tady, nedaleko od nás u vesnice Nová Bělá, není to naše Nová Bělá, ale v Polsku, našli zkamenělé prsty a malby v prehistorické jeskyni, které přímo ukazují obětování těch prstů. A najednou vědecké časopisy psaly, že už před třiceti tisíci lety lidé obětovali části svých těl z jakýchsi náboženských důvodů.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Mě by zajímalo, před chviličkou jste řekl, že jste žil s nějakým kmenem. Jak Vás přijmou? Jste z civilizace a oni, jak jste před chvílí řekl, žijí jak před x tisíci lety, jak v době kamenné. Jak je možné se s nimi domluvit a navázat s nimi přátelství?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, cestovatel: Je to složité. Člověk tam nemůže dorazit sám, musí mít někoho. Průvodce, který to prostředí zná a zná se s někým z těch lidí. Naši etnografové, kteří pobývali někde u nějakých kmenů půl roku nebo rok, protože to studovali, měli oproti mě výhodu. Já jsem vždycky šel po nějaké záhadě, něco mě zajímalo, ale nikdy jsem tam nebyl až tak dlouhou dobu. Čili nebyl čas na navazování takových kontaktů. Bylo to různé. Já měl několik případů, např. od toho kmene Dani. Tam byla taková zvláštnost, že Daniové bydlí zvlášť muži a zvlášť ženy a oni na ty ženy strašně žárlí, přitom s nimi skoro nic nemají. Daniové považují jakoukoliv sexuální aktivitu za vyčerpávající. Když se narodí dítě, nechají tu ženu být do tří, čtyř let dítěte. V podstatě si jí vůbec nevšimnou, ale jak jsem říkal, jsou žárliví. Zvláštní je, že mě ubytovali v ženské části vesnice, což jsem si říkal, že si asi mysleli, že jim ode mě žádné nebezpečí nehrozí. A mají pravdu. To byl první paradox. Musím říct, že v rámci těch vztahů se mi jednou stalo, že přišel za mnou bojovník. Chodí skoro nahatí, mají kančí kly v nose a já jsem v té době nevěděl přesně, co znamená, když je má dole nebo nahoře. Jedna znamenala, že je na válečné stezce a druhá, že je to v pohodě a jedna poloha byla špatná. Teď přišel, vytáhl veškeré mé věci z batohu a probíral je. Já jsem trnul, co se stane, protože jestli ho zaujme něco, co nutně potřebuju, musel bych s ním jít do střetu, což by jistě pro mě nedopadlo dobře. On si nakonec něco vybral. Neskutečně kýčovitý kapesní nůž z NDR, který jsem tady kdysi koupil. Byl červený s trabantem na rukojeti. Vzal si ho a odnesl a já jsem nevěděl, co dál. On to považoval za velmi vzácný dar a pak přišel a donesl mi svůj vlastní kostěný nůž a náhrdelníky z říčních perel a takových věcí. To byl nejlepší obchod mého života.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Jak je těžké zaznamenat rituály, protože některé kmeny mohou špatně reagovat na fotoaparát nebo kameru, že jim kradete duše. Jak Vám dovolí to potom zdokumentovat?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, cestovatel: S kamerou jsem měl problém jen jednou na Siberutu, ale to spíš chtěli, abychom nedělali vůbec nic a pak se to tedy všechno vysvětlilo. Spíš jsem narazil na jiný problém a ten mě velmi překvapil. Byl jsem v jedné vesnici zvané Trunyan, která se dlouho s nikým nestýkala. I když to bylo na ostrově Bali, kde v podstatě už žila civilizace, ale tento kmen Bali Aga byli velmi primitivní. Seběhly se tam děti a já jsem jim dal nějaké sladkosti a jedna holčička stála vedle mně. Já jsem možná udělal takhle rukou, že jsem měl tendenci ji pohladit po vlasech a oni mi okamžitě skočili po ruce. Věří, že ukradnete duši dítěti, když se mu dotknete na zátylku do nějakého místa. I v mnoha dalších kmenech jsem později narážel na to, že to je takové místo, které pro mnohé je považováno ne za sídlo duše, ale nějaký určitý zvláštní bod na našem těle.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Zažil jste nějaký rituál, který pro Vás nebyl vůbec zkousnutelný? Že jste si prostě řekl, to nemůžu ani vidět?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, cestovatel: Vyloženě až tak jsem to nikdy neřekl. Nebylo příjemné to sekání prstů. Naštěstí to bylo tak rychle, že než jsem se stačil vzpamatovat, bylo po všem.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Dnešní díl končí. Já Vám děkuji za rozhovor a vy se můžete těšit na třetí díl. Na viděnou.

Redakčně upraveno / zkráceno.