Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Martin Straka, motoristický novinář, komentátor, fotoreportér. Mimo jiné má letos za sebou Rallye Dakar a vydal knihu Mezi pustinami. Marťo, vítej u nás!
Martin Straka, motoristický novinář, fotoreportér: Děkuju pěkně za uvítání.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Kniha Mezi pustinami, tou začneme. Navazuje na publikaci Mezi oceány. Obě jsou o Dakaru. Je to tak?
Martin Straka, motoristický novinář, fotoreportér: Je to opravdu pravda
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Jaké jsou rozdíly?
Martin Straka, motoristický novinář, fotoreportér: Hlavní rozdíl je, dá se říct, zeměpisný, protože oceány vyšly před osmi lety a bylo to o Rallye Dakar v Argentině a v Chile a letos je to o téže soutěži, čili o Dakaru, ale ze Saudské Arábie. A pojítko je to, že je kniha je vydaná jako tehdy i teď s týmem FESH FESH Tomáše Vrátného. A velkou zajímavostí snad je to, že držíme formát, že ta kniha je úplně stejně veliká, obě dvě, stejný počet stran a vždy jak tehdy, tak i teď, jsou to fotografie a k nim jsou psané příběhy.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Já když jsem se do knihy začetla, tak na mě zapůsobila, že je to forma tvých zápisků, pocitů, postřehů a ještě tady mám poznámku, že je to jako kdyby zkrácená verze tvého deníku, dá se to tak pochopit?
Martin Straka, motoristický novinář, fotoreportér: Dá se. Já jsem si letos poctivě psal deník. Já si i doma píšu pořád rukou do bloků a na papíry. To je můj svět a mám to ohromně rád. Na Dakar jsem měl prostě svůj zápisník a do něho jsem si pořád čmáral a každý den, každou noc. Když jsem začínal s novinařinu v devadesátém druhém roce, hlavně píšící novinář, i když jsem fotil samozřejmě celý život a komentování přišlo v roce 2005, tak si vzpomínám i na tu dobu, a platí to dodneška, že si pořád píšu poznámky. Anebo dřív jsem si hodně nahrával novinářské rozhovory. A jsem za to rád, i když nevím, jak mi to dlouho vydrží, že obrovské množství jde jenom ze mě, když to potom píšu. Jednou za deset příběhů se podívám do těch poznámek a říkám "nevím, jak mi to dlouho vydrží", ale jsem za to rád a zároveň to beru tak, že to je jakási síla toho prožitku. Že to, co tam zažíváte, tak to na ten papír potom dáte.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Já jsem si všimla, že u některých fotek je takové dovysvětlení, co ta fotka zobrazuje, proč to nenecháš tomu čtenáři, ať si z toho vezme to, co vidí on sám?
Martin Straka, motoristický novinář, fotoreportér: Rozumím, je to můj styl. Já nechci vysvětlovat fotku jako takovou. Dámy a pánové, ta fotka je tu proto a proto. Tahle jako ne, ale to je právě asi to moje jak to říct. Já tomu říkám radary. Takové široké vnímání a široké vstřebávání toho všeho. Čili u mě, ne vždycky, ale když to tak je, tak rád to dám ještě těmi slovy na papír a záleží potom na čtenáři, jestli mu to tak bude sedět nebo ne. Ale mám to zkrátka tak.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: V knize se také objevují některé osobnosti, někteří závodníci. Podle čeho jsi dělal výběr? Protože tam jich je, teď nevím, stovky?
Martin Straka, motoristický novinář, fotoreportér: Jo, stovky, celý Dakar. Jak putujeme od startu do cíle, je to bezmála pět tisíc lidí se vším všudy. Je to vlastně město malé. To je výborná otázka, protože já jsem ohromně vděčný, Tomáši Vrátnému, šéfovi týmu ve FESH FESH, protože u té první knihy to bylo tak, že když jsem si mě najal, byl jsem jeho fotograf a letos i jako televize a dělal jsem rozhovory. A před těmi osmi lety jsem se ho ptal "Tome, a ta kniha jako má být týmová?" a on "Ne, to nechci. Ty si udělej, co chceš, ať tam je samozřejmě náš tým, ale ty, ty seš prostě Straka, ty ten motorsport máš v sobě celkově a ty si vybírej a dělej to jak chceš." A tehdy to bylo tak, že jsme si sedli v kavárně, já jsem Tomášovi pouštěl fotky a četl ty příběhy a Tomáš jenom poděkoval. A letos to bylo posunuté o těch osm let dál, že ta svoboda byla až tak obrovská, že Tomáš to vůbec neviděl, nezasahoval a to je obrovská důvěra pro autora. Takže jsem za to šťastný. Čili to bylo entrée, jenom podle intuice, podle svého citu, anebo úplně jasných věcí, jako je třeba Jacky Ickx. To té jedna z nejvíc světových legend a já ho miluju od malého Martínka a najednou jsme na Dakaru spolu strávili hodinu povídání. Já jsem ho portrétoval navíc u Porsche, se kterým jel kdysi jak Le Mans, tak s jiným modelem ve stejných barvách Dakar a byl ohromně milý. Oslavil tam sedmdesáté osmé narozeniny. Celý Dakar jel jako úplně obyčejný člověk, mohl mít vrtulník, mohl mít každý den jiné Porsche, ale on se svojí ženou jel celý Dakar a bivakoval jako úplně obyčejný člověk. A to miluju, že ti velcí lidi, znám to ze svého života, ti co fakt něco umí, tak jsou takoví. A ten Jacky pro mě tímto velkým příběhem. A pak samozřejmě cit a intuice. To jsou moje dvě situace, kterými se řídím. A s tou svobodou, kterou máte danou jako autor, to je úplně bezva. Jsem rád, že tam je Carlos Sainz. Chudák, měl strašidelnou bouračku a já jsem s kolegou, nebesa nám to dala, byli u těch salt. Takže to fotíš, pak s ním mluvíš s tím Carlosem, celé to prožíváš a vzpomínáš si, co si s Carlosem zažila v Monte Carlu, na Kypru a všude možně, kde jste se potkávali. Sébastien Loeb. Taky se známe roky, takže tyhlety lidi tam z mého pohledu musí být, protože fanoušci je milujou a pro mě je to velice silná věc. A pak, možná si vzpomínáš ten pouštní květ třeba, nebo i titulní strana knihy. To jsme vybírali společně, ne Tomáš Vrátný, ale v týmu FESH FESH s kolegy. Grafičkou, které děkuju, Terezou Berkovou s Jirkou Kašpárkem jsme seděli a já jsem udělal návrhy asi šesti titulek. Těch dakarské, nějaké auto skáče, jede... A pak jsem udělal fotku v mém milovaném pouštím prostoru Empty quarter. To sousloví miluju. A čekali jsme, až to pojede a najednou vidím vedle mě v písku dvě stopy. Ptactvo téměř jako nepotkáte a já dodneška nevím, čí ty stopy byly. Takové křížky dva. Tak jsem to samozřejmě hned vyfotil. A to je zase ten můj... Bezpochyby je důležitá sportovní závodní fotka, ale to moje vnímání toho světa je ještě širší, takže přináším i takovéhle záběry. A když jsme to dávali dohromady s těmi lidmi, úplně jiní lidé, ale přitom výborní kolegové, tak jsem říkal "hele". A oni všichni "Jasně". Je to kniha o Dakaru. Je to sportovní reportážní kniha a na titulce knihy Mezi Pustinami jsou dvě stopy v písku. Já v tom třeba vidím anděly a kromě toho všeho, jak Dakar je extrémně nebezpečný, extrémně nebezpečná věc, tak je v tom i určitá pomíjivost.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Jak je těžké najít to správné místo? Protože teď si to řekl. Jsou to jedinečné okamžiky v tom písku i jedinečné obrazy, které za chvilku nejsou. Tak podle čeho ty si vybíráš, kde se postavíš, abys získal ty top nejlepší snímky?
Martin Straka, motoristický novinář, fotoreportér: To je obrovská loterie života. Konkrétně na Dakaru mi byl velkým pomocníkem právě Petr Lust, který jel asi svůj miliontý Dakar a umí jezdit po dunách, to není vůbec žádná legrace. Umí se tam chovat a s Honzou Spisarem, kameramanem, jsme byli posádka novinářského vozu Ford Ranger. Ty saúdskoarabské duny, ta poušť je úplně jiná, než byla v Argentině a v Chile. To jedete někam a nevíte kam. Opravu nevíte. A vyjedete na lem té duny a pod vámi je sto padesát metrů díra a tak jedete po tom hřebenu. Zkrátka to není úplně tuctové. Petrovy zkušenosti jsme samozřejmě využívali a a dojeli jsme vždycky na nějaké místo, které organizátor nám oznámil večer před etapou, kde jsou tzv. foto pointy. Oni určují, kde je to dobré na focení a pak se řídíš buď tím, anebo sama sebou. Čili je to loterie každého dne.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Mohli bychom dále ještě vyprávět. Já tady mám spoustu dalších ještě otázek i zajímavých, ale možná to necháme na čtenářích, ať si prolistují a projdou si knihu krásných fotografií s tvými komentáři a s tvými zážitky a s tvým pohledem na Dakar. Mě by ještě zajímalo, jak vnímáš rozdíl, když fotíš takové tvrdé závody, tvrdé chlapíky a pak jedeš s Permoníkem loni do Spojených států. S takovými něžnými bytostmi.
Martin Straka, motoristický novinář, fotoreportér: Děkuji, Renato, za tuto otázku. Ono je to pro mě velice podobné, protože je to vždy krásná tvorba, to je pro mě to hlavní a já se tomu každý večer klaním, že dělám takové hezké věci v hezkých prostředích anebo ve velice poutavých prostředích. Je to velice podobné v tom, že je to ohromně živý organismus. Jestli to je Dakar anebo to je Permoník toure na Manhattanu, v Carnegie Hall nebo kdekoliv v New Yorku anebo ve Spojených státech. Na tobě je důležité to pořád vnímat. To jsou ty radary. Pořád mít tenzi tvůrčí a pořád koukat. Moje mami tomu říkala, že Martínek má pořád oči navrch hlavy a to mám od dětství a věřím, že se mi to ještě nějaký den vydrží. Koukat, vnímat a taky bavit se s těmi lidmi. Na druhou stranu nikdy nebýt vlezlí, nikomu nikam. Chovat se citlivě a pozorovat hlavně. A je to fuk, jestli jsi v Empty quarter, v poušti, která je asi osmkrát větší než celá ČR, anebo jsi na Times Square v New Yorku. Nebo i to moje komentování. Všechno je o tom citu a pocitu z mého pohledu. U toho mikrofonu samozřejmě musíš vědět co nejvíc, co dokážeš do sebe dostat a pak to divákům dávat. A s fotoaparátem je to o tom širokém vnímání a je jedno, jestli to jsou sedmnáctileté slečny z Karviné anebo šedesátiletý Carlos Sainz, který tu vystoupí z auta a je úplně psychicky rozbitý. Šedý, fialový, zelený. To je úplně fuk.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Marťo, děkuji ti za úžasný rozhovor.
Martin Straka, motoristický novinář, fotoreportér: To je konec? Já děkuji moc.
Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Díky vám za pozornost.
Redakčně upraveno / zkráceno.