Rotariáni vytlačili vozíčkáři na Lysou horu

Početná parta s velkým srdcem se sešla pod Lysou horou, aby jako dobrovolníci na její vrchol vyvezli 16 vozíčkářů. Někteří z nich byli na nejvyšším vrcholu Moravskoslezských Beskyd poprvé a jak sami řekli, vlastními silami by se tam nikdy nedostali.

Celou akci nazvanou Vozíčkem ke královně Beskyd zorganizovali rotariáni z Ostravy, Opavy, Frýdku-Místku a Kopřivnice. Když se jim před čtyřmi roky kvůli počasí a nemocem nepodařilo na Lysou horu vytlačit tři vozíčkáře, nevzdali to a každým rokem jich tam teď vytlačí více.

Martin Stiborský, účastník akce: “O závod nešlo, ale jsme první, takže jsem spokojený. Sám bych asi nedal, to rozhodně ne, ale byla to dobrá práce kluků.”

Rosťa Staněk, účastník akce: “Jako pomáhal jsem jim, ale makali kluci hlavně vzadu. Ti vepředu chodili jako na výletě… Ale bylo to super, zážitek perfektní. Jsem tu poprvé v životě, tak to stálo za to.”

Jiří Klein, Rotary club Frýdek-Místek a Kopřivnice: “Cílem této akce bylo to dostat na Lysou horu lidí, kteří by se tam za normálních okolností dostat nemohli. Nás napadlo, že bychom dali dohromady nějaké týmy a ty by měly nějakého vozíčkáře, kterého potom dopraví nahoru a dolů z Lysé hory. Úplně první myšlenka byla dostat 3 vozíčkáře nahoru na Lysou horu. Ale zrovna v tom ročníku, když jsme to měli v plánu, tak nevyšlo vůbec počasí a onemocněli i vozíčkáři, tak z toho sešlo. Tak jsme si řekli na ten další ročník, že nebudeme troškařit a že jich tam dostaneme rovnou 10. Spojily jsme se Rotary kluby, abychom to společně dokázali. Každý klub má v okolí někoho, kdo je na vozíčku, nebo spolupracujeme s různými organizacemi, které se zajímají o handicapované.”

Účastníky čekala bezmála 9 kilometrů dlouhá trasa. Aktivním tahounům samozřejmě nestačilo dojet k horské chatě, proto své vozíčkáře dostali až ke kameni na vrcholu.

Lubomír Teichmann, Rotary club Ostrava City: “Na samotném vrcholu Lysé hory máme zajištěno občerstvení v chatě Maraton a celá akce byla podpořena ještě pod záštitou hejtmana Moravskoslezského kraje. Start jsme zvolili na parkovišti Papežov, protože zde začíná pěkná asfaltová cesta na samotný vrchol Lysé hory.”

Jiří Klein, Rotary club Frýdek-Místek a Kopřivnice: “Nahoře dostanou medaili, občerstvení a my jsme strašně rádi, že s námi začínají spolupracovat i firmy, které třeba tlačí svého spoluzaměstnance, kolegu a máme velkou radost z toho, že účastníků přibývá. Letos to bylo 16 vozíčkářů a 140 lidí, kteří tlačili nahoru.”

Dá se předpokládat, že v příštím roce se akce zřejmě zúčastní ještě více vozíčkářů i dobrovolníků.

---

Ve Frýdlantě zahájili otužilci sezonu už v létě

Překvapivě za krásného letního dne se ve Frýdlantě u jezu na řece Ostravici sešli otužilci, kteří společně zahájili novou sezonu. Šanci začít s otužováním měli především začátečníci, které by opravdu studená voda mohla od koupání odradit.

Otužilecká akce konaná na sklonku léta se setkala s velkým úspěchem. Společně s místními se účastnili také otužilci z blízkého i vzdálenějšího okolí. Do vody s osvěžující teplotou 17 stupňů se bez větších potíží ponořily i děti.

Ondra Neděla, otužilec: “Já jsem přijel z Orlové s taťkou, mamkou a sestrou. Už jsem se byl otužovat v Čeladné, ale nevím, jestli se budu otužovat i v zimě.”

Pavel Jiřík, zakladatel spolku Beskydský ledoborec: “Zahajujeme druhou otužileckou sezonu, kdy právě začínáme už tak brzo, protože začátečníci se někdy bojí a mají strach právě ochutnávat benefity ledové vody. Tak právě proto začínáme tak brzy, aby ti nováčci si mohli ochutnat sílu té přírody, té vody. Děláme to tady už druhým rokem, amatérský sportovní klub Beskydský ledoborec a scházíme se každou neděli v 10 hodin tady na tomto místě, kde vlastně lidi provádíme nějakou dechovou a pohybovou přípravou a potom jdeme směle do vody a užíváme si to a je to velká zábava, sranda. Děláme to pro zdraví, děláme to proto, že nás to baví. A je to populární a chceme to přiblížit lidem z Frýdlantu a okolí."

Petr Paseka, otužilec, Beskydský ledoborec: “Otužování se věnuju přes tři roky a dovedly mě k tomu nějaké zdravotní problémy. A dneska přesto, že nám počasí vyloženě nepřeje, pro nás otužilce, tak jsme se tady sešli, abychom zahájili sezonu. Ale jinak se budeme v podstatě těšit na všechny, kteří přijdou přes celou zimu, protože chodíme do vody i když je -10 a díky dechovým technikám jsme schopni do té vody vlézt a vylézt tak, abychom se cítili fakt skvěle."

Začátečníci se na akci dozvěděli, jak s otužováním začít bez zbytečných traumatizujících pocitů.

Pavel Jiřík, zakladatel spolku Beskydský ledoborec: “Jak začít? No je to jednoduché, překonat vlastní strach, protože mnoho lidí má pocit, že ledová voda je něco nepříjemného. Já jsem to taky takhle začátku měl, ale pak jsem chodil do Frýdku-Místku k Otakarovi Zemkovi. To je takový frýdecko-místecký guru, co se týče otužování. A ten mi ukazoval, jak pracovat s psychikou, jak s tělem a my se tady vlastně od něj učíme a jsme kamarádi, spolupracujeme a je to jednoduché. Stačí přijít, my toho člověka přijmeme, ukážeme mu, jak se rozdýchat, jak se rozcvičit, jak potom následně ponor zvládnout, jak se chovat v ledové vodě. Děláme to proto, že když někdo chodí sám, tak může být jakoby nebezpečí toho, že může přijít nějaké utonutí nebo ztráta vědomí. Takže takhle se tady navzájem hlídáme a podporujeme. Někdy to mám i já, že je to těžké se dokopat do ledové vody, vystoupit z komfortní zóny, tak ta lavinová těch lidí vás vždycky strhne."

---

Chata Prašivá dostává nový kabát z modřínového šindele

Postupnou obnovou prochází chata na Prašivé už několik let. Z velké části se tak děje díky finančním příspěvkům od turistů a sponzorů a velký kus práce na chatě odvedli i dobrovolníci.

Martin Stiller, provozovatel Horské chaty Prašivá: “Už devátým rokem probíhá projekt obnovy chaty a součástí toho projektu obnovy chaty a jedním takovým mnohaletým naším velkým snem bylo tu chatu nově obložit. A tenhle ten sen se teďka postupně začíná plnit. Máme za sebou téměř hotovou první fázi, což je Válečkův sál a pokoj nad ním. Takže to znamená, že levé křídlo ze strany od kostela už máme hotové a jestli se všechno zadaří a všechno půjde podle plánu, tak ještě letos na podzim bychom se chtěli pokusit zahájit druhou fázi a to západní stranu, což je ta strana chaty od kostela. Samozřejmě všecko to je spojeno s financemi, s časem, samozřejmě taky s počasím, ale my jsme strašně rádi, že ne jenom veřejnost pomáhá, různí dárci a podobně, ale pomocnou ruku taky na tyhle fáze podal Moravskoslezský kraj, bez nějž bychom to pravděpodobně nezvládli nebo horko těžko možná. A tím pádem se v to aspoň může začít pokračovat a samozřejmě ono ne jenom, že tu chatu to zkrášlí, ale zateplení toho Válečkova sálu, to je obrovská pomoc hlavně pro maminky s dětmi, které sem chodí během týdne celou zimu a vědí, že tam mají dětský koutek, že tam je zázemí pro ty děti a takhle už tam prostě aspoň bude útulněji a tepleji. Bude to zase jeden krok velký krok v rámci toho celého projektu. Určitě i to zateplení nám pomůže. Máme tepelné čerpadlo, kterým vytápíme, ale samozřejmě tepelné čerpadlo nejede jen tak samo od sebe. Tam je potřeba k tomu elektrická energie, takže tím, že se zateplí celý sál, bude i nějaká úspora elektrické energie, ale samozřejmě co pro ty návštěvníky bude na první pohled znát, je ten esteticky pohled na tu chatu. Zatím si to lidi prostě strašně chválí, že to vypadá prostě perfektně a my jsme rádi, že jsme nakonec opravdu zvolili to nejkvalitnější, to nejpoctivější, co jde. Jak už říkal tesař Pavel Pacák, je to štípaný šindel alpského stylu z modřínu, ručně štípaný a nic lepšího už být nemůže."

Pavel Pacák, majitel tesařské firmy: “Provádíme rekonstrukci chaty Prašivá, kde a děláme nový dřevěný obklad chaty, protože ten starý už byl nevyhovující. Při tom jsme udělali i kontrolu dřevěných trámů, které se nacházejí pod tím. Jsme teďka v první etapě. Ty práce jsou v průběhu, nejsou ještě dokončené, ale provádí se obklad modřínovým šindelem. Je to spíš jako alpský styl toho toho šindele, ale je velice efektní, protože modřín je kvalitní materiál, který odolává povětrnostním vlivům a jeho životnost je minimálně 60 let. Modřín je velice prosmolený a tím pádem odolává vůči veškerým dřevokazným procesům podstatně déle než třeba smrk či jedle. Svislé stěny se obkládají tak, aby v každém místě byly minimálně dva šindele na sobě. To znamená, že to je i vodotěsné. Pod tím šindelem se nachází ještě taková mezera a ochranná fólie, přidávali jsme tam také izolaci, aby vlastně tady ten sál, který se nachází za těmi stěnami byl lépe izolovaný. Šindel se opravdu vyrábí ručně. On je štípaný, což prodlužuje jeho životnost a vlastně pánové, kteří to dělají, tak oni v zimě sedí a ten šindel si nařežou a pak ho ručně štípou. Takže celou zimu připravuji ten materiál tak, aby ho potom na jaro, na léto měli nachystaný a mohli pokládat. Ten modřín je český. Jediné, tak to dřevo musí být opravdu speciálně vybírané. Nesmí mít suky, musí růst rovně, aby se dobře štípalo. Ta práce je náročná, je to stoprocentně ruční práce, takže takhle asi je to zajímavý ten proces výroby toho šindele a je zajímavé, že ještě v dnešní době se to takto dělá.”

---