Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Dnešní Host dne je žena, která bez větších příprav zdolala 4265 kilometrů dlouhou Pacifickou hřebenovku. Ustála mráz, medvědy i chřestýše. Do Ameriky přiletěla dva dny předtím než kvůli koronavirové pandemie zavřely hranice. Na dálku vítám Táňu Bujnochovou, ahoj. Spousta lidí se na tuhle cestu vydává, protože hledají sami sebe nebo si tam chtějí vyřešit nějaký problém. Co to bylo u tebe?

Taťána Bujnochová, cestovatelka: U mě to byl jednoduše sen. Prostě jsem si přála jít na dlouhou turistiku a šest měsíců mně přišlo jako dost dlouhá doba na to, abych to považovala za dlouhodobou turistiku.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: A nic podobného si předtím nevyzkoušela. Jaké jsou třeba tvé turistické výkony před touto cestou před pacifickou hřebenovkou?

Taťána Bujnochová, cestovatelka: Když nebudu počítat asi tisíckrát Lysá hora, tak samozřejmě Beskydy, Jeseníky běžná turistika v Čechách, nějaké Tatry a Alpy v Rakousku. No a asi ta nejdelší věc, kterou jsem absolvovala společně se svým mužem byla West highland way ve Skotsku, což je trasa která vede skrz skotskou vysočinu, ale dá se zvládnout za pět dnů, takže asi oproti ní žádná dlouhá cesta není.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: No tak teď mě napadá otázka. Když si už takhle něco podobného v menším se dá říci absolvovala se svým mužem, proč pacifická hřebenovka jenom singl, jenom sama?

Taťána Bujnochová, cestovatelka: Pro ten zážitek. Určitě je to něco jiného, když takovou trasu absolvuje člověk sám a musí si sám poradit a něco jiného je, když jdeš ve dvojici od začátku. Samozřejmě nepočítám-li nějakou zkoušku vztahu nebo tak něco. Co se týká absolvování té cesty mohl jít jenom jeden z nás. Někdo musel zůstat doma a starat se o domácnost. Ale vyhrála jsem.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Bavíme se o tom, že si ušla přes čtyři tisíce dvě stě kilometrů pacifickou hřebenovkou. A kolik kilo na zádech si celou cestu nesla a možná taková zajímavost pro diváky, jaký jsi měla rozpočet?

Taťána Bujnochová, cestovatelka: Já jsem rozpočet neměla stanovený a neměla jsem danou pevnou hranici. Prostě jsem počítala s nějakou částkou, kterou jsem nechtěla překročit a tu jsem statečně v průběhu cesty posouvala, protože prostě podmínky ohledně koronaviru se měnily a byly samozřejmě náročnější právě ve vztahu k těm penězům.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Prozradíš teda tu hranici jakou jsi měla a kam až si ji posunula?

Taťána Bujnochová, cestovatelka: Určitě ji prozradit můžu. To není žádné tajemství a já už jsem to říkala mnohokrát a otevřeně. Původní hranice byla zhruba 150 tisíc a měla jsem v tom započítány i letenky a výbavu a s tou hranici jsem se posunula až na částku 400 tisíc.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: A na zádech jsem měla 20 kilo, jestli se nemýlím.

Taťána Bujnochová, cestovatelka: To je zhruba průměr .já jsem měla možnost zvážit si batoh pouze jednou za těch šest měsíců a to těsně před vstupem do Sierra Nevady a tam můj batoh vážil zhruba 19 kilogramů. Samozřejmě s ujídáním jídla se vždycky ta váha snižovala, takže když jsme vstupovali po pěti, šesti až osmi dnech do města, tak už jsme téměř na zádech nic necítili. Nicméně zpočátku, kdy jsme nevěděli, jaká ta situace bude a potýkali jsme se s tím, že nevěděli jsme, jestli budou otevřené obchody, jak to bude se zásobováním, tak to jídlo, které jsem nosila navíc vážilo zhruba o tři čtyři kila ještě navíc.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: A tak ty už jsi zmínila pandemii koronaviru. Změnili se kvůli tomu nějak podmínky pro tu pacifickou hřebenovku?

Taťána Bujnochová, cestovatelka: To je velmi dobrá otázka. Zcela zásadně. Ve vztahu k rozpočtu, to už jsem zmínila, tam prostě ty peníze šplhají nahoru, protože člověk si potřebuje nabíjet telefon, potřebuješ si vyprat, potřebuješ si někde odpočinout a doplnit zásoby a v mnoha případech to nešlo jinak, než se ubytovat v hotelu. To byla jedna věc. Druhý zásadní aspekt byla tichá stezka. Letos se prostě moc "hikerů" na stezce neobjevovalo, takže člověk byl v mnoha případech nucen pobývat sám.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Já na to hned navážu. Ty si párkrát někoho potkala a nějaké úseky cesty si šla s někým. Byla to ta příjemnější část cesty nebo raději si šla sama?

Taťána Bujnochová, cestovatelka: Neumím na to jednoznačně odpovědět. V mnoha případech to byla ta příjemnější část cesty. Především kvůli nocí, protože kempovat hluboko v horách samotná žena nebo minimálně já, nechci to svádět samozřejmě na všechny ženy, ale nebylo tolik příjemné jako když jsem věděla, že v okolí kempoviště je ještě jeden, dva stany navíc.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: A já jsem v úvodu řekla, že si potkávala divoká zvířata ty už ses zmínila taky, byl to medvěd, byli to chřestýši. Z čeho si měla větší strach nebo je vůbec něco z čeho si měla strach během té cesty?

Taťána Bujnochová, cestovatelka: Určitě jsem měla strach a určitě jsem měla strach velmi často a především ze zvířat. Samozřejmě. Ale tady se to dělilo. Ve dne jsem z nich strach neměla. Velmi jsem se těšila na setkání s nimi a užívala jsem si ho. Ať už to byla laň anebo medvěd. Snažila jsem se je vždycky natočit. Snažila jsem se za nimi kousek jít, abych je viděla co nejdelší dobu, ale ta zvířata byla samozřejmě velmi plachá a utíkala přede mnou. Ale ta situace se vždycky změnila v noci, protože když přišla tma a kolem mého stanu se děly nějaké zvuky. Tak to samozřejmě už pro mě potom bylo náročné a ten strach byl veliký.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Měla si promyšlené, jak by ses třeba bránila?

Taťána Bujnochová, cestovatelka: Ne, promyšlené jsem to neměla. Myslím si, že medvědovi nebo kojotovi bych se neubránila. Asi bych křičela, asi bych vydávala nějaké zvuky. To určitě ano, ale já jsem někdy na začátku Washingtonu dostala spásnou myšlenku. mě se tam stala taková situace, že jsem sama spala na prašné cestě vysoko v horách a přes můj stan se hádali patrně kojoti. Byl to takový jako hodně strašidelný zvuk. Já jsem ležela v tom stanu a potila jsem se a přemýšlela jsem, co budu dělat a jestli se třeba nehádají, kdo do mě dřív kousne nebo tak. Bohužel jsem tu noc byla i lína a svůj kanystr s jídlem jsem odsunula jenom kousíček od stanu. Asi jenom pět deset metrů víc ne. Tak jsem pak ležela a přemýšlela jsem, co budu dělat a snažila jsem se si psát poznámky do mobilu z toho dne, protože jsem psala i blog po cestě. Všimla jsem si na tom mobilu, že mám úplně malinký signál takový jako jemný, jenom ta jedna čárečka, tak jsem rychle do Google Play napsala střílecí hra, stáhla jsem si střílečku a tím samopalem jsem vlastně ta zvířata, ani nechci říct vystrašila. Oni se tak pomaličku začali vzdalovat, ale pro mě byla úleva, že se začali alespoň vzdalovat.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Takže si krásně na ně vyzrála a jeden z těžkých momentů té cesty byl také tvůj úraz ruky. Co se stalo?

Taťána Bujnochová, cestovatelka: Na konci Sierra Nevady, kdy už sněhu bylo pomálu. Tak přesto občas ležel a ležely takové sněhové splazy na příkrých místech a skrz ten sněhový spláz většinou vedl i ten trail. On byl většinou krátký, dejme tomu deset metrů, ale krátký na přechod ale dlouhý, co se týkalo toho srázu dolů. A já jsem přes ten sněhový spláz procházela a byla jsem tam sama. Nepočkala jsem na hiker partnera, což bylo velmi špatné rozhodnutí. No a potom srázu jsem prostě sjela dolů. Poslední dva kroky jsem neudělala a jela jsem. Jela jsem šílenou rychlostí a celou cestu jsem věděla, že se zastavím až dole o tu hromadu kamení, která tam leží. Ale nebylo to nic zásadního. Já jsem se rychle oklepala z toho zážitku. Trvalo mi to pár minut a potom už jsem rychle začala přemýšlet, co budu dělat, když ta ruka bude zlomená, ať může dojít, jak to udělám, abych vyšplhala zpátky nahoru. Moje první myšlenky vedly na to, abych došla.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: A někde jsem četla, že jsi řekla, že ti během té cesty zlenivěl mozek a návrat do reality byl velmi těžký.

Taťána Bujnochová, cestovatelka: Přesně tak. Přesně tak a možná bych ani nepoužívala ten minulý čas, protože to slovíčko byl, jak to říct. Já bych řekla, že to trvá do současnosti, protože moje slovní zásoba a schopnost tvořit věty. Mám pocit, že zůstali někde někde v Americe. A když jsem se připravovala na tenhle rozhovor, tak jsem samozřejmě měla hlavně poskládané krásný věty. A teď mám pocit, že neumím vůbec mluvit a ten pocit mám dnes a denně. Takže schopnost verbální komunikace v mém případě velmi utrpěla a těžko se mi navrací zpátky, byť už jsem doma teda dlouhý čas. Řekla bych, že půl roku určitě.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Táni, čas se nám rychle zkrátil. Určitě by se dalo o té cestě povídat ještě hodně dlouho. Jen v krátkosti, jaké jsou plány na další cesty.

Taťána Bujnochová, cestovatelka: Děkuji za otázku. Tedy k tomu moc ráda odpovídám. Samozřejmě těch plánů je hodně, ale já jsem v poslední době narazila na trail, který vede skrz Českou republiku severní a jižní cestou. Jmenuji se Via Czechia a mně se ten počin toho chlapíka, který to celé zmapoval a sestavil tak moc líbí, že bych ho vlastně tímto chtěla podpořit.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Děkuji za rozhovor a přeji hodně našlapaných kilometrů, zdravé nohy, ruce. A aby ti ten mozek nelenil dál, ale aby ses vrátila zpátky do reality rychleji. Díky moc.

Taťána Bujnochová, cestovatelka: Děkuju a děkuju moc za pozvání a za rozhovor.

Redakčně upraveno / zkráceno.