Mimořádná zpráva:
Načítám...
  • Načítám...
>
Host dne

Host dne

Arnošt Vašíček, záhadolog, dramaturg a spisovatel, "Lovec záhad" odhaluje utajené, osobní vzpomínky z cest A. Vašíčka

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Ve studiu vítám Lovce záhad, určitě nejznámějšího českého záhadologa, spisovatele a cestovatele Arnošta Vašíčka. Napsal novou knihu, která dostala název, jak jinak než, Lovec záhad. Dobrý den, vítejte u nás.

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Dobrý den.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Arnošte, Vy jste za desítky let pátrání po záhadách a tajemných jevech projel téměř celý svět. V nové knize, kterou mám tady před sebou, poprvé odhalujete, alespoň tady o tom takto píšete, doposud utajené a častokrát i takové nějaké osobní poznámky. Proč jste se do toho takhle pustil?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Víceméně na výzvu jednak čtenářů, ale také nakladatele, který chtěl, abych trošku zavzpomínal, jak to všechno bylo. Pravdou je, že v toku času, kdy přicházela jedna faktografická knížka za druhou, do toho občas nějaká beletrie, tak v těch faktografických nebyl čas se moc zabývat nějakými podrobnostmi, nebyl prostor. Protože jsem šel po těch záhadách, snažil jsem se přivézt co nejvíce zajímavých faktů, co nejvíce se věnovat opravdu podstatě té jednotlivé záhady nebo tomu místu, které jsem zkoumal. A přitom se často při těch jednotlivých výpravách a expedicích událo mnohé zajímavé, někdy dokonce přímo tajemné nebo nevysvětlitelné. A říkal jsem si, že je škoda s tím možná čtenáře neseznámit a neříct, jak to všechno bylo.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Když jsem tu knihu otevřela, vykoukla na mě kapitola Krvavé divadlo a Na ostrově upírů. Krvavé divadlo mě upoutalo. Proč teda zrovna Krvavé divadlo? Na čem jste to byl? A ostrov upírů? Už od dítěte mě ti upíři nějak přitahují. Co to jsou za kapitoly, o čem vyprávějí?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Krvavé divadlo je kapitola, která vypráví o neobvyklých pohřebních rituálech na ostrově Sulawesi, nebo možná diváci jej znají pod názvem Celebes. Tam žije národ, který se jmenuje Toraja a jsou lidé, kteří pořádají takové velmi neobvyklé pohřební rituály, které jsou spojeny se zabíjením desítek buvolů a stovek prasat. Takže vlastně je to taková obrovská zabíjačka, všude stříká krev a do toho se odehrávají ty jednotlivé pohřební rituály. A ostrov upírů je taková vzpomínka na plavbu po řece Niger v Mali, kdy jsme před přídí objevili vesničku a já jsem už tajně doufal, že tam na noc zastavíme, ale lodivod z jakýchsi důvodů zastavil na ostrově, který byl vzdálen od té vesničky. Na takovém ostrůvku uprostřed řeky, velmi plochém nízkém ostrůvku, kde jsme zůstali na noc. A protože už byla tma, nějak jsme se nerozhlíželi, ale ráno, když jsem se probudil, tak se mi zdálo, že kousek od mé hlavy něco vyčnívá ze země a vypadalo to jako ruka kostlivce. Byla to ruka kostlivce. Ukázalo se, že jsme zůstali na noc na ostrůvku, kde z té vesnice, ale i z jiných vesnic, pohřbívali lidi, kteří byli podezřelí z upírství nebo z čarodějnictví, nebo prostě neměli zrovna nejlepší pověst. Ti domorodci se jich báli i po smrti, tak je dali na ten ostrov. Na druhé straně jsme měli jistotu, že za námi tam nikdo nezavítá, že jsme v bezpečí.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Všimla jsem si také kapitoly, která popisuje expedici Viking, kdy jste pluli na devět metrů dlouhé jachtě a Vy píšete, že to byla jedna z prvních společných plaveb s Jardou Korytářem, kapitánem.

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Ano, byla to úplně první. My jsme pak ještě spolu pluli do Izraele. To byla ještě větší plavba, ale na tu první velmi rád vzpomínám. Hlavně na naši první zastávku, protože my jsme byli, pokud se nepletu, první jachta, která proplula Botnických zálivem. Myslím na první naši jachtu až k polárnímu kruhu nebo téměř k polárním kruhu, protože ten už je na pevnině. První zastávkou byly Alandské ostrovy a sotva jsme přistáli, přišli z přístavní kanceláře nějací dva muži a my v domnění, že se přišli domluvit, kolik budeme platit přístavní poplatky a takové ty věci, tak jsem řekl "Pánové, dáte si nějakou skleničku?" A oni vytřeštili oči, protože to byli prohibiční důstojníci. V podstatě každá jachta musela deklarovat okamžitě, jaké veze lihoviny, to se nesmí. Tak byli z toho tak v šoku, že nakonec jeden z nich si skutečně tu skleničku dal.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Protože kniha je docela obsáhlá, plná krásných fotografií. K tomu se také ještě dostaneme. Mě by zajímalo, jak si tohle všechno můžete zapamatovat? Máte nějaké deníky nebo zápisky z těch cest?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Když jsem byl vyzván k tomu, abych napsal trošku vzpomínkovou knížku, tak jsem říkal "To bude ořech", protože celý život nic nepíšete. Opravdu žádné záznamy ani deníky, a musíte spoléhat jenom na paměť. Ale faktem je, že když člověk něco prožije, co je velmi intenzivní a to ty cesty byly všechny, tak si pamatuji skoro každý den. Vím, že jednou jsme dělali takovou zkoušku, kde jsme zkoušeli, který den přesně i podle kalendáře jsme kde byli. Postupem času samozřejmě už se to trošku vytrácí, ale přece jenom ty hlavní věci v paměti zůstávají.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Když já tak listuju teď tou krásnou knihou, co je třeba v té knize Váš nejoblíbenější příběh nebo největší zážitek? Nejstrašidelnější? Dá se to vůbec říct?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: To je jako kdyby jste se matky zeptala, které ze svých dětí má nejraději. I když uznávám, že může se stát, že někdy to dítě... Těžko říct, protože i věci, které jsem zastrčil v paměti, zasunul někam do pozadí a najednou tím, jak jsem si je připomněl, ožily a ukázalo se, že byly velmi zajímavé a že rád na ně vzpomínám. Ale samozřejmě jsou země, kde, řekněme, těch záhad je povícero. Kdybych to vzal jenom z hlediska. Peru. To je od poušti, džungle, pralesy, obrovské hory, plno civilizací 5000 let zpátky. Je tam spousta možností. Člověk se tam mohl vracet a vždycky bylo co objevovat. Pak třeba Indonésie na první pohled vypadá stejně, protože pořád jsou to tropy. ta krajina se moc neliší, ale zase je to zajímavé v lidech. Každý ostrov, jiná kultura.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Dá se říct, když jste teď začal jmenovat některé země, že pro Vás z Vašeho pohledu je některá z těch zemí více plná záhad než jiná?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Ne, já si myslím, že nejvíc záhad je kupodivu u nás. Myslím, že se můžeme rovnat i takovým velikánům, jako je třeba Egypt, Mexiko, Peru, Indie, Čína. Je to naši polohou, že jsme byli v centru Evropy a že se tady jednotlivé kultury střídaly, mísily, v podstatě tady byl a je i genius loci jakýsi. My jsme možná přímo k těm záhadám předurčení, protože to už říkal Galileo Galilei, že česká kotlina, to je jeden obrovský kráter, že tady kdysi něco dopadlo z nebes. Jedna stará legenda vypráví, že to byl kámen z Luciferovy koruny, takže doufám, že to nesymbolizuje, že tady bylo vždycky jenom peklo.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Pamatujete si svou první záhadu objevenou?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: To asi ne. Jako úplně takový ten počátek. Kdybych to vzal, co se týká cest, tak to muselo být Turecko, protože to byla jedna z mých prvních výprav. Už někdy v roce 1975 si vzpomínám, že jsem byl v místech, kde dneska jezdí statisíce lidí na dovolenou. Jsou tam hotely a v té době nebylo ještě naprosto nic. Že by se to vázalo k Turecku, ale přesně si nevybavím.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Bojíte se někdy?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Bojím se často a myslím si, že strach je dobrý, protože to Vás koriguje, aby člověk nešel bezhlavě do určitých věcí. Samozřejmě určité riziko si člověk musí připustit. Ale já dám hodně na intuici. Když vnitřně cítíte, že není ta správná chvíle se někam vypravit, do něčeho se pouštět, tak je v podstatě dobré to poslechnout. Kdykoliv jsem to neudělal, zavánělo to vždy nějakým průšvihem. Ale na druhé straně, když propadnete nějaké situaci, pak už člověk těžko kontroluje. Když jste u nějakého kmene, nějakého rituálu a teď Vás to pohltí...

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Vybavíte se třeba nějakou zbraní, abyste se mohl v případě nějakého ohrožení bránit?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Na Srí Lance jsem byl v Kataragamě. To je taková svatyně, kde ti kajícníci se nechávají zavěsit na háky za kůži, probodávají se, dělají nejrůznější kousky, které by za normálních okolností člověka zranily natolik, že by všude byla vidět krev a na nich není vidět jediná kapka krve. Nechápete, jak to dělá. A jak jsem to točil, tak jsem byl tím tak zaujatý, že jsem si nevšiml, že jsem se dostal do cesty posvátného slona, kterého tam poslali, ale on měl přes oči klapky. Neviděl, takže mě nemohl ani vidět. Na poslední chvíli mě kdosi strhnul stranou, protože jinak bychom s tím slonem na sebe narazili. Což je i při mé postavě říct, že by to asi nedopadlo zrovna dobře.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Arnošte, bohužel náš čas vypršel. Já Vám děkuji za poutavé vyprávění a také takovou upoutávku na krásnou novou knihu, která se jmenuje Lovec záhad. Děkuji Vám.

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Já Vám děkuji taky.

Redakčně upraveno / zkráceno.

Mohlo by Vás také zajímat

Pořad: Host dne
Arnošt Vašíček, záhadolog, dramaturg a spisovatel, "Lovec záhad" odhaluje utajené, osobní vzpomínky z cest A. Vašíčka
26. října 2023, 17:25

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Ve studiu vítám Lovce záhad, určitě nejznámějšího českého záhadologa, spisovatele a cestovatele Arnošta Vašíčka. Napsal novou knihu, která dostala název, jak jinak než, Lovec záhad. Dobrý den, vítejte u nás.

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Dobrý den.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Arnošte, Vy jste za desítky let pátrání po záhadách a tajemných jevech projel téměř celý svět. V nové knize, kterou mám tady před sebou, poprvé odhalujete, alespoň tady o tom takto píšete, doposud utajené a častokrát i takové nějaké osobní poznámky. Proč jste se do toho takhle pustil?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Víceméně na výzvu jednak čtenářů, ale také nakladatele, který chtěl, abych trošku zavzpomínal, jak to všechno bylo. Pravdou je, že v toku času, kdy přicházela jedna faktografická knížka za druhou, do toho občas nějaká beletrie, tak v těch faktografických nebyl čas se moc zabývat nějakými podrobnostmi, nebyl prostor. Protože jsem šel po těch záhadách, snažil jsem se přivézt co nejvíce zajímavých faktů, co nejvíce se věnovat opravdu podstatě té jednotlivé záhady nebo tomu místu, které jsem zkoumal. A přitom se často při těch jednotlivých výpravách a expedicích událo mnohé zajímavé, někdy dokonce přímo tajemné nebo nevysvětlitelné. A říkal jsem si, že je škoda s tím možná čtenáře neseznámit a neříct, jak to všechno bylo.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Když jsem tu knihu otevřela, vykoukla na mě kapitola Krvavé divadlo a Na ostrově upírů. Krvavé divadlo mě upoutalo. Proč teda zrovna Krvavé divadlo? Na čem jste to byl? A ostrov upírů? Už od dítěte mě ti upíři nějak přitahují. Co to jsou za kapitoly, o čem vyprávějí?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Krvavé divadlo je kapitola, která vypráví o neobvyklých pohřebních rituálech na ostrově Sulawesi, nebo možná diváci jej znají pod názvem Celebes. Tam žije národ, který se jmenuje Toraja a jsou lidé, kteří pořádají takové velmi neobvyklé pohřební rituály, které jsou spojeny se zabíjením desítek buvolů a stovek prasat. Takže vlastně je to taková obrovská zabíjačka, všude stříká krev a do toho se odehrávají ty jednotlivé pohřební rituály. A ostrov upírů je taková vzpomínka na plavbu po řece Niger v Mali, kdy jsme před přídí objevili vesničku a já jsem už tajně doufal, že tam na noc zastavíme, ale lodivod z jakýchsi důvodů zastavil na ostrově, který byl vzdálen od té vesničky. Na takovém ostrůvku uprostřed řeky, velmi plochém nízkém ostrůvku, kde jsme zůstali na noc. A protože už byla tma, nějak jsme se nerozhlíželi, ale ráno, když jsem se probudil, tak se mi zdálo, že kousek od mé hlavy něco vyčnívá ze země a vypadalo to jako ruka kostlivce. Byla to ruka kostlivce. Ukázalo se, že jsme zůstali na noc na ostrůvku, kde z té vesnice, ale i z jiných vesnic, pohřbívali lidi, kteří byli podezřelí z upírství nebo z čarodějnictví, nebo prostě neměli zrovna nejlepší pověst. Ti domorodci se jich báli i po smrti, tak je dali na ten ostrov. Na druhé straně jsme měli jistotu, že za námi tam nikdo nezavítá, že jsme v bezpečí.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Všimla jsem si také kapitoly, která popisuje expedici Viking, kdy jste pluli na devět metrů dlouhé jachtě a Vy píšete, že to byla jedna z prvních společných plaveb s Jardou Korytářem, kapitánem.

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Ano, byla to úplně první. My jsme pak ještě spolu pluli do Izraele. To byla ještě větší plavba, ale na tu první velmi rád vzpomínám. Hlavně na naši první zastávku, protože my jsme byli, pokud se nepletu, první jachta, která proplula Botnických zálivem. Myslím na první naši jachtu až k polárnímu kruhu nebo téměř k polárním kruhu, protože ten už je na pevnině. První zastávkou byly Alandské ostrovy a sotva jsme přistáli, přišli z přístavní kanceláře nějací dva muži a my v domnění, že se přišli domluvit, kolik budeme platit přístavní poplatky a takové ty věci, tak jsem řekl "Pánové, dáte si nějakou skleničku?" A oni vytřeštili oči, protože to byli prohibiční důstojníci. V podstatě každá jachta musela deklarovat okamžitě, jaké veze lihoviny, to se nesmí. Tak byli z toho tak v šoku, že nakonec jeden z nich si skutečně tu skleničku dal.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Protože kniha je docela obsáhlá, plná krásných fotografií. K tomu se také ještě dostaneme. Mě by zajímalo, jak si tohle všechno můžete zapamatovat? Máte nějaké deníky nebo zápisky z těch cest?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Když jsem byl vyzván k tomu, abych napsal trošku vzpomínkovou knížku, tak jsem říkal "To bude ořech", protože celý život nic nepíšete. Opravdu žádné záznamy ani deníky, a musíte spoléhat jenom na paměť. Ale faktem je, že když člověk něco prožije, co je velmi intenzivní a to ty cesty byly všechny, tak si pamatuji skoro každý den. Vím, že jednou jsme dělali takovou zkoušku, kde jsme zkoušeli, který den přesně i podle kalendáře jsme kde byli. Postupem času samozřejmě už se to trošku vytrácí, ale přece jenom ty hlavní věci v paměti zůstávají.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Když já tak listuju teď tou krásnou knihou, co je třeba v té knize Váš nejoblíbenější příběh nebo největší zážitek? Nejstrašidelnější? Dá se to vůbec říct?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: To je jako kdyby jste se matky zeptala, které ze svých dětí má nejraději. I když uznávám, že může se stát, že někdy to dítě... Těžko říct, protože i věci, které jsem zastrčil v paměti, zasunul někam do pozadí a najednou tím, jak jsem si je připomněl, ožily a ukázalo se, že byly velmi zajímavé a že rád na ně vzpomínám. Ale samozřejmě jsou země, kde, řekněme, těch záhad je povícero. Kdybych to vzal jenom z hlediska. Peru. To je od poušti, džungle, pralesy, obrovské hory, plno civilizací 5000 let zpátky. Je tam spousta možností. Člověk se tam mohl vracet a vždycky bylo co objevovat. Pak třeba Indonésie na první pohled vypadá stejně, protože pořád jsou to tropy. ta krajina se moc neliší, ale zase je to zajímavé v lidech. Každý ostrov, jiná kultura.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Dá se říct, když jste teď začal jmenovat některé země, že pro Vás z Vašeho pohledu je některá z těch zemí více plná záhad než jiná?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Ne, já si myslím, že nejvíc záhad je kupodivu u nás. Myslím, že se můžeme rovnat i takovým velikánům, jako je třeba Egypt, Mexiko, Peru, Indie, Čína. Je to naši polohou, že jsme byli v centru Evropy a že se tady jednotlivé kultury střídaly, mísily, v podstatě tady byl a je i genius loci jakýsi. My jsme možná přímo k těm záhadám předurčení, protože to už říkal Galileo Galilei, že česká kotlina, to je jeden obrovský kráter, že tady kdysi něco dopadlo z nebes. Jedna stará legenda vypráví, že to byl kámen z Luciferovy koruny, takže doufám, že to nesymbolizuje, že tady bylo vždycky jenom peklo.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Pamatujete si svou první záhadu objevenou?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: To asi ne. Jako úplně takový ten počátek. Kdybych to vzal, co se týká cest, tak to muselo být Turecko, protože to byla jedna z mých prvních výprav. Už někdy v roce 1975 si vzpomínám, že jsem byl v místech, kde dneska jezdí statisíce lidí na dovolenou. Jsou tam hotely a v té době nebylo ještě naprosto nic. Že by se to vázalo k Turecku, ale přesně si nevybavím.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Bojíte se někdy?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Bojím se často a myslím si, že strach je dobrý, protože to Vás koriguje, aby člověk nešel bezhlavě do určitých věcí. Samozřejmě určité riziko si člověk musí připustit. Ale já dám hodně na intuici. Když vnitřně cítíte, že není ta správná chvíle se někam vypravit, do něčeho se pouštět, tak je v podstatě dobré to poslechnout. Kdykoliv jsem to neudělal, zavánělo to vždy nějakým průšvihem. Ale na druhé straně, když propadnete nějaké situaci, pak už člověk těžko kontroluje. Když jste u nějakého kmene, nějakého rituálu a teď Vás to pohltí...

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Vybavíte se třeba nějakou zbraní, abyste se mohl v případě nějakého ohrožení bránit?

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Na Srí Lance jsem byl v Kataragamě. To je taková svatyně, kde ti kajícníci se nechávají zavěsit na háky za kůži, probodávají se, dělají nejrůznější kousky, které by za normálních okolností člověka zranily natolik, že by všude byla vidět krev a na nich není vidět jediná kapka krve. Nechápete, jak to dělá. A jak jsem to točil, tak jsem byl tím tak zaujatý, že jsem si nevšiml, že jsem se dostal do cesty posvátného slona, kterého tam poslali, ale on měl přes oči klapky. Neviděl, takže mě nemohl ani vidět. Na poslední chvíli mě kdosi strhnul stranou, protože jinak bychom s tím slonem na sebe narazili. Což je i při mé postavě říct, že by to asi nedopadlo zrovna dobře.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Arnošte, bohužel náš čas vypršel. Já Vám děkuji za poutavé vyprávění a také takovou upoutávku na krásnou novou knihu, která se jmenuje Lovec záhad. Děkuji Vám.

Arnošt Vašíček, záhadolog, spisovatel, dramaturg: Já Vám děkuji taky.

Redakčně upraveno / zkráceno.

Zdroj: https://polar.cz/porady/host-dne/host-dne-26-10-2023-17-29