Mimořádná zpráva:
Načítám...
  • Načítám...
>
Magazín TV medicína

Magazín TV medicína

  • Slezská nemocnice Opava
  • Infekční oddělení - Petr Kümpel, primář infekčního oddělení Slezské nemocnice v Opavě

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Dobrý den, u sledování TV MEDICÍNY SPECIÁL ze Slezské nemocnice v Opavě. Tamní infekční oddělení patří mezi nejstarší a nejstabilnější v zemi, a to i díky primáři Petru Kümpelovi, který tam působí už několik desítek let. Přinášíme rozhovor, který mapuje jeho medicínskou dráhu. Ta začala na pediatrii.

Petr Kümpel, primář, infekční odd. SNO: Infektologie je medicínsky úžasný obor a v podstatě jsem se k němu dostal spíš souhrou náhod. Já jsem měl v životě spoustu náhod, které byly většinou šťastné, a když třeba šťastné nebyly, tak mi je osud nakonec přetavil do šťastných. Jako ta medicína. Já jsem chtěl dělat přírodovědu, ale nakonec jsem se rozhodl pro medicínu. Tam mě osud zavál. Přestože jsem udělal zkoušky a splnil odborné předpoklady, nebyl jsem přijat na vysokou školu a dělal jsem rok v nultém ročníku. Dělal jsem zdravotnické pomocné práce, sanitáře. Nosil jsem pacienty, roznášel vzorky a to byla obrovská škola. Myslím, že to bylo velmi pozitivní. Kromě toho jsem potkal spoustu lidí, kteří měli podobný osud jako já a v současné době jsou na vedoucích pracovištích a jsou to špičkoví odborníci. Potom jsem dokončil Fakultu dětského lékařství a asi ve druhém ročníku jsem se rozhodl, že chci být dětský lékař. Po promoci jsem nastoupil v Motole na dětské klinice, ale ta práce mi nevyhovovala, protože jsem tam měl dva pokoje a za hodinu jsem byl hotový a už jsem neměl co dělat. Prostě mě tam medicína nenaplňovala. Měl jsem tehdy obrovské štěstí, že se uvolnilo místo v Opavě na dětském a mohl jsem tady nastoupit. Dnes je to přesně naopak, je úplně jiná situace. Teď se doktoři platí zlatem, abychom je sem nějakým způsobem nalákali a tenkrát byl problém se dostat na obor, který chcete a ještě v místě, které chcete. Tenkrát to bylo daleko složitější. Osud. Ještě v té době bohužel doznívaly politické dozvuky, které způsobily, že si mě pan ředitel pozval a řekl, že buď půjdu na obvod, anebo na infekci. Já jsem s obvodem neměl problém, pracoval jsem na něm několik měsíců a byla to nádherná práce, ale řekl jsem si, že zkusím tu infektologii. A tak jsem se dostal sem. Přes to, že jsem byl v té době dost vzteklý na pana ředitele, stali jsme se pak velkými blízkými kamarády a moc mu za to vděčím, protože to bylo velice šťastné rozhodnutí a infekce je nádherný obor. Je to opravdu skoro 40 let a z toho více než 30 let jsem ve vedoucí funkci, což je opravdu hodně. Myslím si, že jsem nejdéle funkční primář v rámci všech infekčních oddělení v republice. Opravdu už je to historie. V době, kdy jsem na tento obor nastupoval před čtyřiceti lety, ještě za socialismu, určitým způsobem vyhasínal, dozníval. Byla taková představa i těsně po Sametové revoluci, že infektologii nebudeme muset potřebovat, protože máme antibiotika, máme očkování, nemoci vymizí a obor nebude potřebný. Samozřejmě se nevědělo vůbec nic o covidu, o kterém teď víme, že změnil pohled veřejnosti na obor, že infekční oddělení je důležité. V Opavě oddělení vzniklo v roce 1953. Tehdy mělo sto lůžek, protože těch infekčních onemocnění bylo strašně moc. Byly to spály, na které se umíralo, černé kašle, záškrt. Hrozně moc, hlavně dětských pacientů, leželo na infekcích, ale jak se rozvinula očkování a přišla éra nových antibiotik v padesátých letech, tak klasické infekční nemoci postupně odeznívaly. Takže se na začátku 70. let zredukoval počet lůžek ze 100 na 50 a byla tendence, že se to bude dále redukovat. V době, kdy jsem se stal primářem, si mě zavolal pan ředitel a zeptal se mě naprosto vážně, jestli chceme v Opavě infekci, jestli ji budu chtít rozvíjet jenom jako ambulantní část, anebo jestli si troufnu i obložit nějaká ta lůžka, kterých v té době bylo 50. Pokud ano, tak jestli opravdu trvám na tom, aby bylo 50 lůžek. Říkal jsem, že bych byl rád a že věřím tomu, že to oddělení nějakým způsobem rozjedeme. Znamenalo to, že jsme se museli přesmyknout v tom myšlení jak personálu, tak i v rámci celé republiky na to, aby se infekční oddělení rozkoukali po jiných nemocech, ve kterých mají významné slovo, zejména teploty nejasného původu, únavové syndromy, které se dávaly do spojitosti s oddělenými infekcemi. Byly módy, kdy se to dávalo do souvislosti s infekční mononukleózou, pak s boreliózou, teď se dává do souvislosti s covidem, takže těch ér, jsem už zažil několik. Proto jsem trošku shovívavý k tomu, když někdo najednou objeví, že to je způsobeno infekcí, vždycky to nějakým způsobem modifikuji. Bylo by potřeba změnit spektrum nemocí. V době, když jsem tu nastupoval, byla tady minimálně polovina dětských pacientů. Byly to spály, průjmy, hodně často příušnice, toto všechno pomaličku vymizelo a bohužel jsme se přesunuli spíš do toho interního oboru, za což úplně nejsem rád jako pediatr, ale bylo to potřebné. Dokonce po nějakých deseti letech, co se mě pan ředitel zeptal, bylo naše oddělení nejvíce vytíženým oddělením v rámci nemocnice. Měli jsme někdy i 100-110 procent a v určitých měsících jsme předběhli všechny ostatní oddělení v obložnosti. Více než pětadvacet let působím ve výboru infektologické společnosti a mluvím o tom z toho důvodu, že v té době už jsem měl tendenci, aby se infekční oddělení neredukovala, aby fungovala dál. Byl jsem i pověřen ve výboru tím, abych se věnoval koncepci celého oboru a doteď se tomu věnuju. Takže jako hlavní autor koncepce oboru pro infekční oddělení a zrovna v loňském roce jsem byl vyzván znovu, abych to přepracoval. Znovu je schválena koncepce, na to navazuje i vzdělávací program, na kterém jsem se taky hlavní mírou podílel a jsem pod ním podepsaný. Tím se podařilo zastavit prudký úbytek infekčních oddělení a infekčních lůžek. Dnes už je nutno, aby mě v tom věku vystřídal někdo mladší a progresivnější tak, jak jsem byl progresivní kdysi dávno já. Když přijde někdo mladý, bude to opravdu velice důležité pro fungování a rozvoj oddělení. Infektologie má obrovskou výhodu na rozdíl od interny, že když se nám podaří odhalit toho původce, často máme na to metody a naprostou většinu pacientů se nám podaří úplně vyléčit. Nejsou to chroničtí pacienti, ale většina nemoci se podaří zvládnout. V tom je krása toho oboru. Máme i podporu vedení nemocnice, JIPka a intenzivní péče se bude dál rozvíjet. Máme plány na přestavbu a dostavbu budovy právě pro intenzivní péči, což je sice rarita, ale myslím, že tudy bude další infekční oddělení směřovat, i ta okresní, protože složitost infekčních oddělení bude narůstat. Z čtyřicetileté zkušenosti řeknu, že odhalit původce a nasadit léčbu je jedna věc. Dejme tomu čtyřicet procent úspěchu. Ale šedesát procent úspěchu je, aby byl pacient v pohodě, aby věřil tomu personálu, že to s ním myslí dobře, aby byl psychicky připraven na to, že se to zvládne. To si myslím, že opravdu moc léčbě pomáhá. Nejde jenom o nové výdobytky medicíny, ale o to staré, což je velice vřelý vztah k pacientům, lidskost a humanitní přístup. Bez toho by to nešlo. Aby sestřičky nemusely mít administrativu a nepsat si hodiny, ale místo toho se věnovaly pacientům tak, jak to bylo dřív. To se snažíme dělat nadále na našem oddělení. Přeji jednak zdraví všem do budoucna a ať oddělení funguje. Věřím, že má dobře našlápnuto a že fungovat bude.

Redakčně upraveno / zkráceno.

Mohlo by Vás také zajímat

Pořad: Magazín TV medicína
20. prosince 2023, 17:43

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Dobrý den, u sledování TV MEDICÍNY SPECIÁL ze Slezské nemocnice v Opavě. Tamní infekční oddělení patří mezi nejstarší a nejstabilnější v zemi, a to i díky primáři Petru Kümpelovi, který tam působí už několik desítek let. Přinášíme rozhovor, který mapuje jeho medicínskou dráhu. Ta začala na pediatrii.

Petr Kümpel, primář, infekční odd. SNO: Infektologie je medicínsky úžasný obor a v podstatě jsem se k němu dostal spíš souhrou náhod. Já jsem měl v životě spoustu náhod, které byly většinou šťastné, a když třeba šťastné nebyly, tak mi je osud nakonec přetavil do šťastných. Jako ta medicína. Já jsem chtěl dělat přírodovědu, ale nakonec jsem se rozhodl pro medicínu. Tam mě osud zavál. Přestože jsem udělal zkoušky a splnil odborné předpoklady, nebyl jsem přijat na vysokou školu a dělal jsem rok v nultém ročníku. Dělal jsem zdravotnické pomocné práce, sanitáře. Nosil jsem pacienty, roznášel vzorky a to byla obrovská škola. Myslím, že to bylo velmi pozitivní. Kromě toho jsem potkal spoustu lidí, kteří měli podobný osud jako já a v současné době jsou na vedoucích pracovištích a jsou to špičkoví odborníci. Potom jsem dokončil Fakultu dětského lékařství a asi ve druhém ročníku jsem se rozhodl, že chci být dětský lékař. Po promoci jsem nastoupil v Motole na dětské klinice, ale ta práce mi nevyhovovala, protože jsem tam měl dva pokoje a za hodinu jsem byl hotový a už jsem neměl co dělat. Prostě mě tam medicína nenaplňovala. Měl jsem tehdy obrovské štěstí, že se uvolnilo místo v Opavě na dětském a mohl jsem tady nastoupit. Dnes je to přesně naopak, je úplně jiná situace. Teď se doktoři platí zlatem, abychom je sem nějakým způsobem nalákali a tenkrát byl problém se dostat na obor, který chcete a ještě v místě, které chcete. Tenkrát to bylo daleko složitější. Osud. Ještě v té době bohužel doznívaly politické dozvuky, které způsobily, že si mě pan ředitel pozval a řekl, že buď půjdu na obvod, anebo na infekci. Já jsem s obvodem neměl problém, pracoval jsem na něm několik měsíců a byla to nádherná práce, ale řekl jsem si, že zkusím tu infektologii. A tak jsem se dostal sem. Přes to, že jsem byl v té době dost vzteklý na pana ředitele, stali jsme se pak velkými blízkými kamarády a moc mu za to vděčím, protože to bylo velice šťastné rozhodnutí a infekce je nádherný obor. Je to opravdu skoro 40 let a z toho více než 30 let jsem ve vedoucí funkci, což je opravdu hodně. Myslím si, že jsem nejdéle funkční primář v rámci všech infekčních oddělení v republice. Opravdu už je to historie. V době, kdy jsem na tento obor nastupoval před čtyřiceti lety, ještě za socialismu, určitým způsobem vyhasínal, dozníval. Byla taková představa i těsně po Sametové revoluci, že infektologii nebudeme muset potřebovat, protože máme antibiotika, máme očkování, nemoci vymizí a obor nebude potřebný. Samozřejmě se nevědělo vůbec nic o covidu, o kterém teď víme, že změnil pohled veřejnosti na obor, že infekční oddělení je důležité. V Opavě oddělení vzniklo v roce 1953. Tehdy mělo sto lůžek, protože těch infekčních onemocnění bylo strašně moc. Byly to spály, na které se umíralo, černé kašle, záškrt. Hrozně moc, hlavně dětských pacientů, leželo na infekcích, ale jak se rozvinula očkování a přišla éra nových antibiotik v padesátých letech, tak klasické infekční nemoci postupně odeznívaly. Takže se na začátku 70. let zredukoval počet lůžek ze 100 na 50 a byla tendence, že se to bude dále redukovat. V době, kdy jsem se stal primářem, si mě zavolal pan ředitel a zeptal se mě naprosto vážně, jestli chceme v Opavě infekci, jestli ji budu chtít rozvíjet jenom jako ambulantní část, anebo jestli si troufnu i obložit nějaká ta lůžka, kterých v té době bylo 50. Pokud ano, tak jestli opravdu trvám na tom, aby bylo 50 lůžek. Říkal jsem, že bych byl rád a že věřím tomu, že to oddělení nějakým způsobem rozjedeme. Znamenalo to, že jsme se museli přesmyknout v tom myšlení jak personálu, tak i v rámci celé republiky na to, aby se infekční oddělení rozkoukali po jiných nemocech, ve kterých mají významné slovo, zejména teploty nejasného původu, únavové syndromy, které se dávaly do spojitosti s oddělenými infekcemi. Byly módy, kdy se to dávalo do souvislosti s infekční mononukleózou, pak s boreliózou, teď se dává do souvislosti s covidem, takže těch ér, jsem už zažil několik. Proto jsem trošku shovívavý k tomu, když někdo najednou objeví, že to je způsobeno infekcí, vždycky to nějakým způsobem modifikuji. Bylo by potřeba změnit spektrum nemocí. V době, když jsem tu nastupoval, byla tady minimálně polovina dětských pacientů. Byly to spály, průjmy, hodně často příušnice, toto všechno pomaličku vymizelo a bohužel jsme se přesunuli spíš do toho interního oboru, za což úplně nejsem rád jako pediatr, ale bylo to potřebné. Dokonce po nějakých deseti letech, co se mě pan ředitel zeptal, bylo naše oddělení nejvíce vytíženým oddělením v rámci nemocnice. Měli jsme někdy i 100-110 procent a v určitých měsících jsme předběhli všechny ostatní oddělení v obložnosti. Více než pětadvacet let působím ve výboru infektologické společnosti a mluvím o tom z toho důvodu, že v té době už jsem měl tendenci, aby se infekční oddělení neredukovala, aby fungovala dál. Byl jsem i pověřen ve výboru tím, abych se věnoval koncepci celého oboru a doteď se tomu věnuju. Takže jako hlavní autor koncepce oboru pro infekční oddělení a zrovna v loňském roce jsem byl vyzván znovu, abych to přepracoval. Znovu je schválena koncepce, na to navazuje i vzdělávací program, na kterém jsem se taky hlavní mírou podílel a jsem pod ním podepsaný. Tím se podařilo zastavit prudký úbytek infekčních oddělení a infekčních lůžek. Dnes už je nutno, aby mě v tom věku vystřídal někdo mladší a progresivnější tak, jak jsem byl progresivní kdysi dávno já. Když přijde někdo mladý, bude to opravdu velice důležité pro fungování a rozvoj oddělení. Infektologie má obrovskou výhodu na rozdíl od interny, že když se nám podaří odhalit toho původce, často máme na to metody a naprostou většinu pacientů se nám podaří úplně vyléčit. Nejsou to chroničtí pacienti, ale většina nemoci se podaří zvládnout. V tom je krása toho oboru. Máme i podporu vedení nemocnice, JIPka a intenzivní péče se bude dál rozvíjet. Máme plány na přestavbu a dostavbu budovy právě pro intenzivní péči, což je sice rarita, ale myslím, že tudy bude další infekční oddělení směřovat, i ta okresní, protože složitost infekčních oddělení bude narůstat. Z čtyřicetileté zkušenosti řeknu, že odhalit původce a nasadit léčbu je jedna věc. Dejme tomu čtyřicet procent úspěchu. Ale šedesát procent úspěchu je, aby byl pacient v pohodě, aby věřil tomu personálu, že to s ním myslí dobře, aby byl psychicky připraven na to, že se to zvládne. To si myslím, že opravdu moc léčbě pomáhá. Nejde jenom o nové výdobytky medicíny, ale o to staré, což je velice vřelý vztah k pacientům, lidskost a humanitní přístup. Bez toho by to nešlo. Aby sestřičky nemusely mít administrativu a nepsat si hodiny, ale místo toho se věnovaly pacientům tak, jak to bylo dřív. To se snažíme dělat nadále na našem oddělení. Přeji jednak zdraví všem do budoucna a ať oddělení funguje. Věřím, že má dobře našlápnuto a že fungovat bude.

Redakčně upraveno / zkráceno.

Zdroj: https://polar.cz/porady/magazin-tv-medicina/magazin-tv-medicina-20-12-2023-17-43