Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Velikán české hudby Bedřich Smetana by letos oslavil dvou sté narozeniny. Národní divadlo moravskoslezské při této příležitosti připravilo Smetanovský operní cyklus, který poprvé zazněl v březnu a druhý proběhne v Ostravě v květnu. Návštěvníci uslyší osm Smetanových oper v uceleném bloku v pořadí, v jakém je skladatel napsal. S výjimkou Libuše, která blok uzavře, stejně jako v březnu. Další podrobnosti se dozvíte od ředitele Národního divadla moravskoslezského Jiřího Nekvasila. Dobrý den, pane řediteli, vítejte u nás.

Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského: Dobrý den. Děkuji za pozvání.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Pane řediteli, řekněme v úvodu, něco o díle Bedřicha Smetany.

Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského: Tak operní dílo Bedřicha Smetany zahrnuje 8 dokončených oper, a když se na ně podíváme jako na celek, tak to vlastně představuje takový jeden velký koncert. On svou první operu píše už až v osmatřiceti letech svého života. On vlastně v té době, bavíme se o začátku šedesátých let 19. století, poměrně změní svůj dosavadní život. On působil předtím ve Švédsku, jako ředitel filharmonické společnosti, kde také vyučoval, a byl tam poměrně úspěšný a respektovaný. A vzhledem k tomu, jak se změnily poměry v našich zemích, které tenkrát byly součástí rakousko-uherské monarchie po roce 1859, když padl takzvaný Bachovský absolutismus. A zase se objevila vlastně naděje, že se budou také stupňovat ty snahy o větší emancipaci moderní české společnosti v rámci rakouské monarchie. A to hlavní kulturní bylo, že se opět zvedne idea vystavění Národního divadla. Národní divadlo se sice nevystavělo hned, ale postavilo se alespoň na části toho pozemku k němu určeného prozatímní divadlo, které začalo svou činnost v roce 1862. A tady Smetana vycítil příležitost se vlastně podílet na tom budování té novodobé české hudební operní kultury. A zároveň s touto vlastně událostí vypsal hrabě Harrach soutěž na novou operu pro toto divadlo, které se Smetana zúčastnil se svou operou, prvotinou Braniboři v Čechách. Byl oceněn, ono se teda moc těch skladatelů nezúčastnilo také, protože jich moc nebylo tady a zvítězil. Nicméně ta opera se nedostala hned na repertoár, ale až o 4 roky později. A on vlastně vytvořil velké, vlastně sebevědomé operní plátno z české historie. Je to takové ne příliš radostné období z českých dějin po smrti Přemysla Otakara II., a vytvořil vlastně velice sugestivní dílo, které je dodnes živé, jak si myslím, že ukazuje jeho nastudování. Ale on pak pokračoval dál i také v polemice se svými odpůrci, že vlastně jako kdyby v každé opeře zkoušel úplně jiný svět. Protože mu vytýkali, že je příliš nenárodní, internacionální, zejména z toho staročeského křídla, tak si řekl "dobře, tak já vám to ukážu, já vám teď napíšu komedii, já vám napíšu operetku, která se bude rovna Offenbachovi" a napsal Prodanou nevěstu. Také v té první verzi byla vlastně s mluvenými texty, blíž se třeba blížila tomu Zimm Spielu nebo možná té francouzské operetě. A takto to jde dál. To znamená, každé to dílo je úplně jiné. Já jako kdyby tím skladatel zkoušel možnosti, co česká opera může být vlastně. Nebo jaké má další výrazové možnosti a vytvořil vlastně pozoruhodný vějíř zajímavých, vlastně děl, kdy ani jedna opera není stejná. On se nikde neopakuje, my poznáme asi jeho rukopis hudební, poznáme i takové to, čemu bychom nazvali "českostí", která je zajímavá tím, že nikdy vlastně on ve svých operách kromě jediné výjimky a to je Hubička, kdy je tam ta jedna ukolébavka, nikdy necituje lidovou píseň, ale naopak pracuje s tanečními rytmy, ale vytváří určitou, vlastně virtuózní dojem "českosti", ale ne tím, že by byl nějakým folkloristou, to v žádném případě není. Takže to je to, proč stojí za to se tím dílem zabývat i teď, ve třetí dekádě 21. století. Protože je to pozoruhodný koncept. Je to dílo, protože jinak bychom to asi nedělali, které si myslíme, že má světové parametry a které kromě třeba Prodané nevěsty je pro svět stále ještě neobjeveno. Takže proto jsme ten cyklus udělali. Jenom já bych upozornil, že ten cyklus není v Ostravě první. On ten první se odehrál před 100 lety v roce 1924, kdy se odehrál v řadě operních divadel tehdejšího mladého ještě Československa. Protože v té době před 100 lety se vzpomínalo 100 let od narození Bedřicha Smetany a 40 let od jeho úmrtí. Takže to není náš výmysl, ale je to návrat k určité tradici, ovšem zase s poměrně jiným, řekl bych poselstvím. Protože myslím si, že to, co chceme tím říct nebo chtěli jsme tím říct a budeme chtít říci i tím druhým cyklem je, že to dílo je pozoruhodné, že je vlastně stále aktuální, a že má co říct.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Dá se říci, že vlastně jste v polovině. První cyklus máte za sebou, druhý vás čeká. Naplnila se ta očekávání?

Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského: Ta očekávání se v mnohém naplnila, ale já bych řek, že i leckde, i třeba když to vezmu jenom osobně. Předčila i v některých jaksi dojmech z toho cyklu má očekávání. Já bych řekl, že naplnila v tom, že se projevil zájem v zahraničí. Když se podíváte na naše webové stránky, najdete si Smetanovský cyklus, tak tam máme i různé ohlasy, co se týče recenzí, ale zároveň tam máme i jednu složku ohlasy ze zahraničí. A to si myslím, že ještě nejsou zdaleka všechny. Protože ta tištěná média jsou trošičku později. Jsou lidé nebo kritici, kteří vlastně přijeli na celý cyklus nebo na jeho podstatnou část, což nás velmi těší, ale také diváci, kteří přijeli ze zájmu operní, vlastně fanoušci, což nás samozřejmě velmi těšilo. A doufám, že tak bude i v tom druhém cyklu, kde jsme ale trošičku limitováni tím, že druhý cyklus se potkal s mistrovstvím světa v hokeji, což přináší pro Ostravu nebo pro návštěvníky Ostravy jeden velký problém, a to je ubytování.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Vy pro své návštěvníky chystáte?

Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského: Ano, příznivci hokeje si to objednali dřív a samozřejmě mají víc peněz, protože tam jsou lístky podstatně dražší než do ostravské opery. Ale my jsme teda alespoň co se týká jaksi té obslužnosti směrem teda do České republiky, směrem teda na Prahu, to znamená na to železniční spojení. Vypravujeme na čtyři představení, čtyři operní vlaky ve spolupráci s Českými drahami, a to na první Branibory v Čechách, potom na Dvě vdovy, Hubičku a nakonec na Čertovu stěnu. My jsme vybrali tyto tituly z tohoto důvodu, že jsou to opery, které se příliš nehrají a kdo ví, kdy se zase budou hrát na našich jevištích. Braniboři v Čechách se nehrály, pokud se nepletu, asi přes 20 let. Myslím, že to bylo v Brně ve spolupráci s Litomyšlí jedna inscenace, pak v Národním divadle. To není opera příliš často hraná a myslím si, že je to škoda. Nicméně je to dílo náročné, které má velký nárok na tu sborovou složku, takže ne každé operní divadlo u nás si může dovolit předvést v takové kvalitě, jaký si zaslouží. Potom jsme zvolili Dvě vdovy, ty momentálně také neplánuje žádné jiné divadlo a je to skvělá konverzační opera, myslím si, že velmi svižné inscenaci slovinského režiséra Rocca v hudebním nastudování Marka Šedivého s vynikajícím obsazením, takže to stojí také za to vidět. Protože to pozoruhodné dílo i v kontextu Smetanovy operní tvorby. Potom na Hubičku, kterou sice teď chystají dvě další menší divadla v ČR Plzeň a Liberec, ale my tu inscenaci máme rádi a myslím si, že je svým způsobem originální a s krásným obsazením. Takže zveme na Hubičku. A to poslední Čertova stěna, to je stejný případ. To je dílo, které se také příliš nehraje a chceme to vlastně nabídnout tyto tituly, které třeba nejsou k vidění v Praze nebo v Brně. Takže to je asi tím naším hlavním cílem a já doufám, že ta výzva bude vyslyšena. Ty vstupenky se dají normálně koupit na vstupenky, které jsou jízdenkami na ten vlak se dají koupit i na našich webových stránkách. Takže snažíme se dělat maximální ten servis a doufám, že to bude i taková společenská záležitost. Koneckonců ta tradice těch divadelních vlaků v tom českém prostředí je. Když se otevřelo Národní divadlo, tak jezdily vlaky z okolí nebo z regionu do Prahy. Je to postaveno na tom, ať se jezdí do Ostravy.

Renáta Eleonora Orlíková, TV Polar: Tak já budu držet palce, ať se do Ostravy na divadlo jezdí. Náš čas vypršel. Škoda, že jsme se nedostali k některým představením, diváci všechno najdou, jak jste už říkal na vašich webových stránkách. Mějte krásné dny.

Jiří Nekvasil, ředitel Národního divadla moravskoslezského: Děkuji za pozvání, a také krásné dny i vám.

Redakčně upraveno / zkráceno.