Kolik zde průměrně ošetříte pacientů?
Za rok – od června 2021 do května letošního roku – jsme zde ošetřili 43 789 pacientů, což je v průměru 3649 pacientů měsíčně a 121 denně, počítám-li 30 dnů v měsíci. A to je opravdu hodně. Z toho 10 803 pacientů přivezly výjezdové skupiny záchranné zdravotní služby, v průměru tedy 900 pacientů měsíčně a 31 denně přivezou sanitky. Zbývající pacienti k nám přicházejí nebo přijíždějí sami. Těch 121 pacientů denně zde musí zvládnout ošetřit pět až šest lékařů, kteří jsou ve službě, občas pomáhají i další lékaři, kteří jsou povoláni. Kromě toho se zde v nepřetržitém provozu střídají také zdravotní sestry a sanitáři, kterých zde pracuje dohromady zhruba 45.
Spádová oblast frýdecko-místecké nemocnice je velká, z jakých míst k vám pacienti přijíždějí?
Naše nemocnice je v tomto směru specifická. Patří pod nás například Brušperk, ale na druhou stranu i Hamry, Bílá a velká část pohraničí se Slovenskem. Kromě toho, že naše spádová oblast zahrnuje zhruba 150 tisíc obyvatel a je jednou z největších, dojíždějí k nám někteří pacienti z relativně velké dálky.
V některých případech jsme navíc pro výjezdové skupiny záchranné zdravotní služby mezizastávkou. Každý záchranář respektuje pravidlo, že vážně nemocný pacient se musí přivézt do nejbližší nemocnice. Takže čas od času k nám přivezou i traumata z větších nehod, která sice nespadají pod okresní nemocnice, ale pacient potřebuje okamžitou pomoc. Jakmile ho stabilizujeme, převážejí se pak tito pacienti do fakultní nemocnice nebo na specializovaná pracoviště.
Pracoviště Centrálního urgentního příjmu prošlo relativně velkou rekonstrukcí, můžete nám ho představit?
Je to velmi moderní pracoviště, které se nachází v pavilonu chirurgických oboru v budově H v přízemí. Nespornou výhodou je, že máme všechna potřebná pracoviště doslova pohromadě a lékaři různých oborů jako jsou chirurgové, traumatologové, neurologové, internisté a radiologové tak mohou v mnoha případech velmi intenzivně spolupracovat. Na jedné straně se nachází tři interní ambulance a ultrasonografická vyšetřovna, na druhé straně je jedna chirurgická a jedna traumatologická ambulance a menší operační sálek. Uprostřed máme expektační lůžka s monitory a veškerým technickým vybavením. Kromě toho jsou zde čtyři lůžka chirurgická, čtyři interní a jeden takzvaný crash box pro pacienty na hraně vitálních funkcí, kteří potřebují zázemí pro anesteziologicko-resuscitační tým. Nedílnou součástí CUP je i okamžitá dostupnost zobrazovacích metod jako je rentgen, ultrazvuk nebo počítačová tomografie, které zde mají také své zázemí a jsou využívány 24 hodin denně 7 dnů v týdnu. Pacienty tak nemusíme nikam převážet. Samozřejmostí je velká čekárna se dvěma vstupy a recepce.
Lidé často lamentují, že když dorazí na Centrální urgentní příjem, musejí dlouho čekat. Proč tomu tak je?
Pro každého pacienta je prvním kontaktem vždy recepce, kde je erudovaná sestra ihned po příchodu zaeviduje a provede triáž nemocných – roztřídění dle naléhavosti jejich zdravotního stavu. Přednost mají takzvaní áčkoví pacienti, kteří vyžadují okamžité ošetření, následují béčkoví, kteří musejí být ošetřeni nejpozději do hodiny, céčkoví a tak dále. A byť to občas vypadá, že čekárna zeje prázdnotou a nic se neděje, v ambulancích máme neustále frmol. Zadním vchodem k nám totiž přivážejí vozy záchranné zdravotní služby pacienty, které v mnoha případech musíme ošetřit přednostně. Součástí CUP je i heliport a ten má prioritu přede všemi. A to my neovlivníme.
Navíc, každý pacient, ať už ho přiveze sanitka nebo přijde sám, u nás absolvuje komplexní vyšetření. Pokud například spadá do interní ambulance, uděláme mu EKG, změříme tlak, uděláme odběry krve, případně i rentgen nebo ultrazvuk vyžaduje-li to situace a další. A to vše zvládneme za zhruba 20 minut. Pokud však potřebujeme komplexní biochemii, čeká pacient u nás na lůžku i 1,5 hodiny. Pacienti v chirurgické, traumatologické a neurologické ambulanci nepotřebují v mnoha případech krevní odběry, ale i jejich vyšetření vyžaduje čas.
Urgentní medicína šla v posledních letech doslova mílovými kroku kupředu. V jaké oblasti se nejvíce posunula?
Určitě v dostupnosti. Dnes může mít relativně rychlé zdravotní ošetření opravdu každý. Navíc díky dostupnosti kvalitních zobrazovacích metod a modernímu vybavení je rychlejší i diagnostika a následná léčba. V minulosti člověk s infarktem ležel dva až tři týdny v nemocnici, dostával léky a čekalo se, jak si se vším tělo poradí. Dnes je pacient s touto diagnózou převezen rovnou do specializovaného kardiocentra, kde nejpozději do 1,5 hodiny má veškerá vstupní vyšetření, na základě nichž se lékaři rozhodnou, kterou metodou pacienta budou léčit. V minulosti mnoho nemocnic nemělo ani počítačovou tomografii, takže když měl pacient třeba úraz hlavy, jediným způsobem, jak mohli zjistit, zda má krvácení do mozku, bylo vrtání do hlavy. My dnes máme počítačovou tomografii přímo na urgentu, včetně mobilního velmi citlivého ultrazvuku, díky němuž můžeme doslova pár minut zjistit, zda pacient nemá vážnější vnitřní poranění.
Dostupnost je jedna věc a zneužívání druhá. S jakými úrazy by lidé měli určitě vyrazit na Centrální urgentní příjem a ve kterých případech by chodit neměli?
Už slovo urgentní vyzývá k tomu, že by k nám lidé měli přicházet s problémy, které nejsou schopni řešit se svým praktickým lékařem. Ten by totiž měl primárně určit, zda je problém natolik vážný, že vyžaduje vyšetření v nemocnici. V minulosti by s průjmem nebo zvracením, případně s bolestmi páteře nikdo do nemocnice nezamířil. Pokud nejde o vážný, život ohrožující stav, měli by pacienti jít nejdříve k praktickému lékaři, který buď předepíše léky nebo pošle pacienta dál na vyšetření ke specialistovi. Bohužel, lidé v posledních letech na vše spěchají a přicházejí sem bez jakékoli předchozí konzultace s praktickým lékařem, často s chronickými potížemi. Někdy si dokonce zavolají sanitku jako jedna mladá žena, která po vlastní dietní chybě měla jeden jediný průjem a nechala se k nám přivézt sanitkou. Čekací doba pacientů se kvůli těmto lidem bohužel prodlužuje a prodlužuje se tak čas ošetření i u pacientů ve velmi akutních stavech. Na druhou stranu se setkáváme s případy, a to hlavně u starší generace, kdy pacient má příznaky infarktu nebo mozkové mrtvice, přijde k nám po svých, a ještě si sedne do čekárny, že počká. To je druhý extrém. V těchto případech by lidé neměli váhat a volat ihned sanitku.
Dnes už existují i různá call centra poskytující poradenství v oblasti zdraví. Lidé mohou v případě, že mají zdravotní problém a neví, na koho se obrátit, volat například na linku 800 888 155, kde jim se vším poradí a nasměřují je. Podobné služby poskytují i některé zdravotní pojišťovny.
Pocházíte z rodiny, ve které se profese dědí z otce na syna. Byla medicína pro vás jasnou volbou? A proč právě interna?
Můj dědeček Boris Bubeník se narodil roku 1920 v Charbinu, odkud s rodiči po zabrání Podkarpadské Rusi Maďary uprchli do Boskovic. V roce 1949 děda odpromoval na lékařské fakultě v Brně a ve stejném roce nastoupil do nemocnice ve Frýdku-Místku. V roce 1960 byl jmenován primářem interního oddělení a zároveň ředitelem této nemocnice. Je tomu 50 let, kdy nechal vybudovat park před nemocnicí, zaplnil ho borovicemi i okrasnými dřevinami a vybudoval zde i jezírko, které je uprostřed parku dodnes. Můj otec Boris Bubeník se už narodil ve Frýdku-Místku a po absolvování lékařské fakulty v Olomouci nastoupil sice na internu, ale změnil obor a v roce 1984 byl jmenován primářem hematologicko-transfúzního oddělení, kde působil do roku 1994. Poté vybudoval Krevní centrum, kde pracuje jako ředitel dodnes. A já jsem po absolvování lékařské fakulty v Olomouci v roce 2014 nastoupil na zdejší interní oddělení a pracuji zde již osmým rokem. A proč interna? Je pestrá. Zabývá se prevencí, diagnostickou i nechirurgickou léčbou pacienta. Interna je víceboj, kdy lékař nemusí umět vždy vše dokonale ze svých podoborů do detailu, ale musí se umět rozhodnout, stanovit diagnózu a následně i léčebný postup u kteréhokoliv pacienta, který za ním přijde s jakýmkoliv problémem. A to je to, co se mi na interně líbí.
