Císař Atlantidy patří přitom od své světové premiéry v Amsterodamu v roce 1975 k nejčastěji hraným operám českých skladatelů ve světě vůbec! Obě libreta byla původně německá a pro Národní divadlo moravskoslezské je česky přebásnil Jaromír Nohavica – hrajeme v češtině s českými a anglickými titulky jako další počin volné řady Opery terezínských skladatelů. Stopáž 40, resp. cca 50 minut.
Opera ROZBITÝ DŽBÁN vznikla v roce 1942 na libreto podle komedie německého spisovatele Heinricha von Kleista z roku 1806. Ústřední postavou je vesnický soudce a rychtář Adam, který je posléze sám souzen a usvědčen z jistého přečinu.
Dílo CÍSAŘ ATLANTIDY aneb ODEPŘENÍ SMRTI psal Ullmann v terezínském ghettu v období let 1943–1944 a hudbu zkomponoval pro menší orchestr – přesně pro ty nástrojové hráče, kteří byli v Terezíně tehdy internováni. Libreto vzniklo podle námětu jednoho z Ullmannových spoluvězňů a některé prameny uvádějí, že na něm Franz Peter Kien pracoval spolu s Ullmannem, některé pak jako autora libreta uvádějí jen skladatele. Světovládný císař Overall se tu rozhodne rozpoutat „blahodárnou válku všech proti všem“. Smrt mu však odepře poslušnost a nechce mu v té válce dále sloužit, a tak není možné nikoho zabít, nikdo tu neumírá… Premiéra byla dokonce v ghettu plánována, ale dnes přesně nevíme, zda zkoušky skončily proto, že nacistům došlo, že jde vlastně o parodii na diktaturu a tedy na Hitlera, nebo zda Ullmann zkoušení zastavil sám.
Obě opery se světových premiér dočkaly až desítky let po válce a obě v zahraničí. Císař Atlantidy zazněl poprvé v roce 1975 v Amsterdamu, v Česku pak v roce 1995 na jevišti Národního divadla a poté také v Terezíně. V roce 1996 se v Drážďanech konala světová premiéra opery Rozbitý džbán a v české premiéře nyní operu uvede NDM.
Pro Jaromíra Nohavicu bylo přebásnění obou libret už pátou prací pro operní soubor NDM, ovšem hudebně i tématem jsou Ullmannovy opery zcela jiné, než na co byl dříve zvyklý. Připomeňme například jeho vtipný překlad Lazebníka sevillského!!! od Rossiniho (operu režíroval Ondřej Havelka) nebo Mozartovy opery Figarova svatba, Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni a Così fan tutte. „To jsou ale všechno (řekl bych) opery písňového typu, mají zpěvné árie, rýmované songy. Tady jsem byl postaven na tvrdou zem civilní řeči, která je zpívána. A nejde jen o nějaké recitativy doprovázené cembalem, které vyplňují čas, než se zpěváci přelíčí. Ullmann – to je zpívaný život, mluva v tónech! Dost jsem se trápil taky se správnou melodií řeči – Němci a Češi mluví úplně jinak,“ přibližuje Jaromír Nohavica.
Autor hudebního nastudování, dirigent Jakub Klecker, přiznává, že práce na obou operách se ho dotkla i osobně – do obou děl se prolnul Ullmannův těžký osud a jeho životní zkušenosti. Obzvláště silný je příběh fiktivního světovládného Císaře Atlantidy. „Na samotném konci je árie Smrti. Ta plynule přechází do epilogu Císaře, který zpívá původní text ‚a válka skončila a už žádná nikdy nebude‘. Je to jakési poselství: I ostatní postavy tu přecházejí do mírového prostředí a najednou se udiveně ptají, proč se vlastně válčilo, když to přece nechceme! Císař má na konci velmi vypjatou árii a na tu si musí opravdu nechat velkou porci sil, je to dlouhá, nepřetržitá plocha nějakých pěti, šesti minut bez přerušení,“ říká Jakub Klecker.
Pro jeviště Divadla Antonína Dvořáka opery režijně i scénicky připravil slovinský tvůrce Rocc. „Obě díla pojednávají o zneužitelnosti společenských systémů. V případě Rozbitého džbánu jde o ukázku zkorumpované dekadentní justice. V groteskním Císaři Atlantidy jde pak o zneužití mocenských politických situací, které dokáží vést až k absurdním válkám, zde až k válce všech proti všem. Přes těžké téma a těžký osud skladatel věřil v naději, věřil v lidstvo. Obě opery jsou tak nejen zrcadlem lidské společnosti, ale dávají i naději, že budoucnost dokáže být lepší a světlejší,“ vyznal se režisér. Scénickými prvky příběhy podpořil a umocnil – scéna je u obou oper většinu času střídmá a jednoduchá, doplněná výrazným prvkem či videoprojekcemi. Kostýmy navrhla Belinda Radulovič.
Titulní roli Overalla v Císaři Atlantidy ztvární Boris Prýgl a v hlavní roli soudce Adama v Rozbitém džbánu se alternují Martin Gurbaľ a David Nykl.
Viktor Ullmann se narodil v dnešní polské části Těšína v roce 1898 – jeho otec tam sloužil jako příslušník rakousko-uherské armády. Viktor získal hudební vzdělání ve Vídni, kam byl jeho otec převelen. Po rozpadu monarchie se Viktor Ullmann usadil v Praze a až na dvě krátké etapy tam prožil většinu svého profesionálního života – získal angažmá v Novém německém divadle jako korepetitor, sbormistr a druhý kapelník. Operu Rozbitý džbán už zřejmě psal pod vlivem hrozby deportace do židovského ghetta a Císař Atlantidy vznikl (jak již psáno) přímo v Terezíně. Ullmannovo dílo známe především díky jeho spolupracovníkům (v případě Císaře Atlantidy díky spoluvězni), kteří je ukryli před nacisty.
V obou Těšínech se koná od roku 2018 mezinárodní hudební festival – bienále s názvem Ullmannovské slavnosti. Další ročník bude v roce 2024. Zaměřuje se nejen na Ullmannovo dílo, ale uvádí i díla dalších nacisty pronásledovaných a perzekvovaných skladatelů.
V cyklu Opery terezínských skladatelů představuje operní soubor Národního divadla moravskoslezského postupně díla výrazných skladatelů meziválečné éry, kteří se kvůli svému židovskému původu stali oběťmi holocaustu, a také jejich dílo mělo být navždy zničeno a vymazáno. Díla, která opera NDM uvádí, měla novodobé premiéry (nebo premiéry světové) až dlouho po 2. světové válce. Operní soubor už v režii Jiřího Nekvasila nastudoval operu Hanse Krásy ZÁSNUBY VE SNU a na podzim 2024 bude mít premiéru ŠARLATÁN Pavla Haase (1899–1944). Všichni tři skladatelé se s nástupem okupace stali nežádoucími, byli na začátku 40. let deportováni nejprve do židovského ghetta v Terezíně a poté do koncentračního tábora v Osvětimi. Jako datum úmrtí je u všech tří uváděn 17. (u Krásy někdy také 18.) říjen 1944 – všichni tři byli součástí velkého transportů židovských umělců a intelektuálů do Osvětimi.
Inscenace oper Viktora Ullmanna je realizována v koprodukci s Národním divadlem v rámci projektu Musica non grata s podporou Velvyslanectví Spolkové republiky Německo Praha.
