Do Ostravy přijedete představit a pokřtít vaši novou knihu Dvířka do neznáma. Je o dospělém muži, kterému se plní klukovské sny. Jaké sny jste měl vy jako kluk a splnily se vám?
Děti mají rády pohádky, ale když dospějí, už se za pohádkové sny stydí. A přitom, zejména muži, zůstávají puerilní, chlapecky často naivní a rozdíl v jejich snech a hračkách je z hlediska času jen nepatrný. Obvykle se zvolna vytratí ty původní sny a nahradí je mnohem odvážnější a dobrodružnější představy, aby se nakonec člověk vrátil ke vzpomínkám. Moje klukovské sny byly poměrně hodně různorodé, od prvotní představy, že nejhezčí je být penzistou, protože dědkové jen sedí u tenisových dvorců a kibicují, přes botanika, historika, herce a režiséra, po spisovatele a lékaře. Ty poslední dva sny se mi naplnily. V téhle knížce můj „hrdina“ sní o vilce se zahradou, a když ve zchátralé budově objeví torzo knížky z dětství o mluvících kočkách, začne se odvíjet jeho neuvěřitelný příběh.
Kdybyste měl někomu doporučit návštěvu Ostravy, kam by se podle vás měl podívat?
Město je hezké objevovat, když ho procházíme a poznáváme s milými lidmi. Přiznávám, že jezdím do Ostravy rád, mám tu i řadu přátel. Herce i básníky. Ve škole mi Ostravu symbolizoval Petr Bezruč a později jsem velice oceňoval Wimrovu „recitaci“ jedné jeho básně. Takovým mým současným oblíbeným básníkem a podotýkám, že velkým zdejším básníkem, je pro mne Jaromír Nohavica. A další kamarád, s kterým se v Ostravě rád vidím, je třeba herec Honza Fišar, vzpomínám, jak mě před lety s Lexou Pyškem vodili po Ostravě, abych nebyl sám, než pojede noční rychlík do Prahy... Myslím, že v Ostravě stojí za to chodit opraveným středem města, po náměstích, vyjet na radniční věž a dívat se kolem. Ostrava je velice zelené město. A kdyby měl ten někdo víc času, určitě bych ho poslal do Beskyd, aspoň nahlédnout do Valašska!
Ostravsko nepochybně patří k regionům s vysokou nezaměstnaností. Je nějaký recept na to, jak se vyrovnat se ztrátou zaměstnání a vyhnout se stresu a s ním souvisejícím zdravotním potížím?
Žádná jednoznačná odpověď není, víte, ani psychiatr není kouzelník a nemá tu moc, aby někomu vrátil práci a tím mu zas dal naději. Nezaměstnanost přinesla mnoho problémů, od počáteční nespavosti a prchavé úzkosti, až po vnitřní vzdor, pocit nespravedlivého ponížení a snahy uniknout, třeba i takový ventil jakým je alkohol a nebo herny... Naše pomoc je jen velice omezená, ale i tak stojí za to v okamžicích deprimovanosti, smutku a nejistoty se obrátit na psychologa nebo psychiatra. Říká se voda z hor vždycky steče dolů a z každé situace se dá najít východisko. Aspoň to zkusit!
Vraťme se ještě ke knize Dvířka do neznáma. Co má vlastně čtenářům příběh sdělit? Má to být jen odpočinková četba nebo je v knize nějaká hlubší myšlenka?
Přiznávám, že jsem si tu knížku napsal pro radost a věřím, že to příjemně naladí i čtenáře, kteří mají smysl pro romantické a dobrodružné sny a mají chuť chvíli se vznášet v tajemnu. Proč ne? Já v mých knížkách rád vymýšlím a vypravuji lidské příběhy. A tohle je příběh muže mého věku, který se nebojí pustit do riskantního dobrodružství. Obdivuji totiž všechny, co se nespokojí s chůzí po suché asfaltce, ale dají přednost úzké pěšince v polích a nevadí jim., že někde se budou muset prodírat křovím!
Pracujete už na nějaké další knize nebo máte nějakou v plánu? Odevzdal jsem soubor povídek, myslím si totiž, že povídky jsou opomíjený žánr a čtu je rád. Vybral jsem povídky, o nichž si myslím, že by čtenáře mohly zaujmout, především povídky s nějakou zajímavou pointou. A připravují reedici sbírky básniček o Paříži, kterou bude ilustroval Josef Velčovský, mimochodem rodák z Václavovic u Ostravy.