"Milí přátelé, neznám nikoho, kdo by nechtěl být šťasten. V tom není rozdílu mezi věřícími a nevěřícími, mezi lidmi ušlechtilými a lumpy, každý chce být šťasten. Problém je, že si štěstí každý představujeme jinak a že mu připisujeme různý obsah. Většinou vidíme štěstí ve splnění toho, co nám chybí. Chudý člověk pokládá za štěstí bohatství, nemocný zdraví, ctižádostivý kariéru, přehlížený uznání. Nic z toho však nemá trvalou hodnotu a ani ti, kdo v těchto vytoužených pozicích žijí, nemusí být šťastni a vnitřně spokojeni.
Už král Šalamoun upozorňoval, že tyto věci jsou pomíjivé. Nahromadil majetek, podnikal velkolepá díla, v moudrosti i věhlasu předčil všechny, kteří byli v Jeruzalémě před ním, neodepřel si žádnou radost a nakonec shledal, že to vše je jen honička za větrem. Jakmile naplníme předmět své touhy, začínáme si na něj zvykat a nakonec nám zevšední. Jakoby štěstí bylo opravdu jen zlatou muškou, která se kolem mihne a pak zase zmizí. Může být vůbec štěstí trvalé? Může! To, co formuje náš život od narození a určuje jeho kvalitu jsou lidské vztahy. Cítíme se šťastní v prostředí, kde nás mají rádi, mezi lidmi, které máme rádi my. Milí přátelé, je to tak prosté, že je až ku podivu, že někdy dáváme přednost něčemu jinému a přitom všichni toužíme po štěstí. Nestačila by tady dobře cílená osvěta, která by lidem řádně vysvětlila, co je v životě nejdůležitější? Nestačila. Něco jiného je vědět, něco jiného přijmout toto za své. Je tu totiž hřích, který nám s úspěchem podstrkuje lákavé, pomíjivé náhražky. Bez lásky k Bohu a bližnímu ztrácíme orientaci a mnohdy v životě tápeme. Proto přišel na zem Pán Ježíš, aby nám nejen zvěstoval evangelium a svým životem radostně představil Boží království, ale také zrůdnost hříchu svou smrtí na kříži. Zamysleme se přátelé, v čem my vidíme smysl štěstí, když jej při každé příležitosti také přejeme svým známým."
Duchovní promluva pro měsíc říjen
Římskokatolický jáhen Stanislav Brzóska, promlouvá ke svým věřícím.
